Už je to tak.
Tlak společnosti mě donutil vytvořit si své virtuální Alterego. Možná v tom určitou roli hraje i to, že se teď s lidmi vídám tak hodinu denně, jsou cizí a většinou né zrovna důvtipní, tudíž vykecávat se tady do bůhví čích očí je lepší než koukat do zdi.
Navíc jsem si s sebou nevzala nic, co by můj mozek na chvíli zaměstnalo, a já si ho nemusela všímat, mám s sebou jen životopis Egona Bondyho, což není dobré čtení, chce-li člověk abstinovat, a po třech dnech strávených non-stop hraním slovního fotbalu apod. už zkrátka potřebuju nějakou změnu. A jak je známo, psaní je základní terapiií každého opičího doktora, takže se pohodlně usaďte, vypněte mě a nebo pokračujte dále...
_____________________________________________________________________________
Takže pokračujete... Hmm.... Zvláštní.
Co tedy vybrat za zajímavosti z dnešního dne. Chčije, chčije a chčije. Což z nepochopitelných důvodů neodradí ani důchodce ani rodinky ani párečky a dokonce ani bavoráky od toho, aby lezli po krásách naší vlasti. Den byl tedy náročný. V devět hodin jsem se rozhodla, že do desíti to ještě počká a kolem půl 11 jsem šla do sprchy. V 11 jsem bohužel narazila na šéfa, který se velice krutě vyjádřil na adresu toho, že jsem pořád ještě v županu a já chtě nechtě musela začít imitovat pracující lid. Samozřejmě pozvolna. Po obědě jsem šla tedy zmapovat situaci. Ukázalo se, že přes opravdu ošklivé počasí přímo vybízející k tomu, aby člověk zůstal doma, se v průjezdu nahromadila skupina čtrnácti osob, tvořená převážně čerstvě zamilovanými (= sen každého misantropního průvodce, jako jsem já) a musela jsem se hodinu tvářit... no už jen to, že jsem se musela vůbec nějak tvářit, bylo dost náročné. Naštěstí se až do večera podobné nepříjemné situace neopakovaly.
Přesto vám ale můžu říct, chápu, že pracovat je opravdu, ale opravdu fuška! :P
