Jedny ze vzpomínek o Tonym Linhartovi na Trampském magazíně
8.1.2021
ZE SRDCE TVOŘIL I ŽIL TONY LINHART, TRAMPSKÝ BARD
(Karel Vidimský – Cimbura, Franta Vlček a Jan Matěj Rak)
Na popud Cimbury jsem dal dohromady svoje osobní vzpomínky na Tonyho ↓↓↓
Z nich se do rozumně vymezeného prostoru nevešly samozřejmě ty další ↓↓↓
Tak jsem doplnil i sem ↓↓↓
■ Zpráva o pátečním Tonyho odchodu všechny zaskočila. Zasáhla o to víc, že ještě před pár dny
jsme Tondovi přáli do Nového roku. My dva jsme si naplánovali taky, že - „… až se to trochu
rozvolní“, se sejdeme.
■ Za Tondou busem na Ohradu, pak kus pěšky za žižkovskou vozovnu k vilce, kde bydlel. Kde mi házel z okna klíč a čekal, až zvládnu branku. Kde jsem se v předsíňce přivítal s labradorkou Lakynkou, vyloup se z bot a vystoupal po schodech za Tondou do
jeho pokojíku s kytarama na stěně a ve stojanech, cenama, trofejema, plackama a domovenkama, jeho dřevěnou sošku, trampskými motivy a ve finále se spustou CéDéček, z nichž mi pokaždý něco pustil…
■ Víc témat jsme měli od chvíle, kdy jsme s Matějem Rakem, kamarádem pro mne stejně osudovým,začali společně hrát trampskou klasiku. Tonda k ní uměl co říct víc, než kdo jinej. A rád. Dospěli jsme pak s Matějem do Country Rádia k Tonyho
mikrofonům v Ozvěnách Osadních Ohňů. Mezi naše zpívání s kytarou a povídání naživo jak a co děláme, měl Tony pro pult Franty Šťastna pečlivě připravený výběr dobových nahrávek. A pak i při dalších pozváních do „OOO“ se stávalo téměř
pravidlem, že když se s Matějem u mikrofonů při přehrávání písničky ze záznamu k něčemu z toho zapovídali, Franta Šťastna musel od pultu hlídat červený světýlko. Tonymu pokaždé v hlavě naskakovaly neuvěřitelné encyklopedie. Znova a znova k
našim údivům.
■ A tahle malá story se stala před dvěma lety. Našel jsem k tomu historickou SMSku od Tonyho ženy Moniky s adresou k jeho posteli ve Vinohradské nemocnici: „pavilon S, 1.patro, oddělení B, pokoj 104“; bylo to těsně
před Vánocema. Nastavil jsem v sobě, že Tondu v něčem podepřu, povzbudím. A když jsem se ho zeptal nahlas, jeho reakce byla vyloženě typická. Že má zakázaný kafe a že by si ho hrozně rád dal. Popsal mi cestu k
automatu do přízemí s přesným popisem který kafe. - - - Pár dní nato ho pustili na svátky domů. Jasně, že si zásluhy přisvojuju a bylo to jinak, ale co je určitě pravda, Tonda byl otrávenej z marodění s nohou a to
zakázaný kafe mu tehdy zvedlo koutky. :)
■ Pochopitelně jsem k Wabimu a Tonymu s Pacifikem vzhlížel nejdřív na dálku. Když jsem se k nim dostal na blízko, bylo to na nějakém z jejich Podvečeů na Malé scéně Juldy Fuldy (Parku kulrůry a oddechu). Za mýho hudebního
rozpuku jsme bývali občas i ve Fontáně, Pyramidě i na Velké scéně. Pacifik měl tehdy v sestavě nově Bedu Šváchu, kterej hrál na basovku, nějak krátce po odejitém legendárním Bandaskovi, kterého jsem nezažil, Petra Šplíchala s bicíma,
zpěvačkami Hankou Sýkorovou a Marci Voborskou. Vláďu Vodvářku s foukačkama. Výrazně si pochopitelně pamatuju v dlouhejch vlasech Pepu Blažejovského. S věčnejma ďolíčkama v tvářích, na který holky letěly. Pepa byl vždy a pořád v úsměvu. A se
zájmem kdykoliv prohodit slovo. Měli jsme věčné téma. Kromě o muzice a o holkách, nevím proč, taky o společným kamarádovi – mým spolužáku ze základky a jeho z učení. Velká škoda, že Pepa odešel tak brzy. V prosinci 2004, v jeho
pětapadesáti. 
■ Ale to důležitý - "jak"?! Jak jsem se k Wabimu a Tonymu s Pacifikem na tu Malou scénu dostal,
si nepamatuju. Nejpravděpodobnější mi připadá stopa přes Cimburu nebo přes Smolaře, s nimiž jsem v minulosti občas hrál někdy na společném vystoupení nebo přes Věru Čihákovou, kterou jsem pochopitelně miloval a ona o tom nevěděla?
Nebo přes Chudinky? Časově to s Pacifikem vychází na období, kdy jsem Tondu kvůli něčemu ještě mohl navštívit v práci - Mototechně v Římské, to si docela vzpomínám. Což asi představuje období, kdy ještě v Pacifik nebyli
profesionálové.
■ Hrával jsem nakonec v PKOJF i víckrát v měsíci. Nezeptal jsem se a neřekli mi, vlastně to ani nešlo,
d íky čemu mne Wabi s Tondou přijali natolik, aby to Tony tak často vzpomínal. Vlastně pokaždé, když jsme se s Tondou setkali u mikrofonu v Ozvěnách nebo v Besedě, představoval mne divákům jako že „Wabi měl Frantu hrozně rád…“
a vzápětí to typicky pro něj shazoval slovy: “…. a já nikdy nechápal proč“ … A pak vtip dožehloval. Občas na to téma rozhoupal trošku lampu a říkal, že mě Wabi dokonce „zbožňoval“ (mám to nahraný ve zvuku) nebo že když jsem se
dlouho neobjevil, že z toho byl Wabi nervózní a ptal se po mně. Byl jsem pokaždý Tondovi v duchu vděčný, že má k naší dávné historii tak trvalý vztah. Naposled tak udělal při posledním našem hraní s Matějem Rakem na loňském lednovém
pacificském Potlachu v Malostranské Besedě
■ Mám sklon to trochu shodit a zlehčit. Ze začátku měli oba ze mě „srandu“, hec. Protože jsem to svoje hraní hrozně žral. Zodpovědně jsem trénoval po křovích za scénou do poslední chvíle, než jsem šel na plac. Wabi s Tonym
popíjeli pivko, pokuřovali a pokukovali po mně, za kterým křovím vyndám kytaru z futrálu tentokrát. Pak mě o to víc potrápili na podiu. Ale vždycky ku prospěchu zábavy. Později jsem přestal běhat po křovích a začal popíjet a pokuřovat s nimi.
Rád se k těm chvílím vracím. K chvílím, který jsem si v té době neuvědomoval. Tak jako později a právě teď, kdy i Tonda tak náhle odešel za Wabim.
■ Možná přestože jsem byl folkáč s ouřednickejma klotama, vycejtili moje maskáčový srdce, který kopírovalo to jejich. Tony byl ke mně, na rozdíl od Wabiho, „s vážnou až přísnou tváří.“ V jeho obličeji jsem se naučil líp číst až
později. Pod slupkou citlivej a když vás přijal, neuvěřitelně kamarádskej. Říkal tak i svoje vtipy - napůl s úsměvem a napůl s vážnou tváří. Tonyho s Wabim jsem v té době vnímal dohromady. V zákulisí i na pódiu,
kde uměli diváky parádně rozehřát. To se to pak hrálo. Stejně tak to Tony dokázali i s Pacifikem. Stejně s vtipem, hecováním. Pohodu přenášet na lidi uměli, co je znám. A pro učinkující hosty dělali ten samej polštář. Andělín, nejnovější člen zapadl
úplně dokonale. Svojí kytarou a vtipem k Tonymu a Heleně vyloženě jedno tělo. Stejně tak skvěle přibyla milá a výborná zpěvačka Martina.
■ Nosím v paměti, jak jsme jednou hráli společně Pacifik, Tony, Wabi a já někde mimo Prahu. Nepamatuju si, jestli ještě někdo. A já tehdy ve svém bloku sklidil úspěch s písničkou Chodec-Kopec-Bodec. Publikum v písni se mnou zpívá
„pam-pam..“a já svůj text nad tím.. Byl to pro mě tehdy velkej zážitek, protože o přestávce, která po mně následovala, lidi jak přebíhali na toalety a dolu k baru, si cestou pořád sborem zpívali: „pam-pam“. Měli z toho srandu a
já byl šťastnej jak blecha.
Wabi a Tony mě ten večer pozvali k baru, prej abych si s nima dal panáka. Objednali a pak takovým vážným hlasem mi řekli, abych se rozmyslel, co mi nabízej. Prej, že co kdybychom jezdili občas hrát ve třech. Že bych ale musel řídit … aby
se mohli oni napít… , smáli se. Byl by to náročný na čas.
K němu rozhodování, jestli zkusit bejt profík nebo ne. Protože to bych sundal klotový rukávy a přestal chodit do práce. Byla to pro mě křižovatka. Rozhod jsem se stát na červenou a nejít do toho. Neměl jsem odvahu opustit řádného
úředníka. Nikdy jsme se k tomu pak už nevraceli.
■ K těm „škatulkám“ ještě. Učinkoval jsem v té fučíkrenské době mezi trampskými písničkami, a souběžně ve sdružení písničkářů Krychle pod šéfováním Milana Jablonského mezi "folkáči". A v Krychli jsem byl "kotlíkář" A u Tonyho jsem byl
uhlazenej „folkáč. Přebíhal jsem od jednoho k druhýmu. Ale k oběma rovnocenně rád ! Další nezapomenutelná věc!
■ Schovával jsem si z pražského kulturního měsíčníku, kterej byl každej měsíc v jiné barvě - dvojřádek (bez obrázků, fotek), že na Malé scéně bude učinkovat (taky) Franta Vlček. Mám tyhle poklady i s plakátky z té doby
v kufru na půdě v chalupě a dostanu se k nim až někdy blíž k jaru. Možná i nějaké poznámky
a drobnosti, které mi příště? tu dobu připomenou víc?
■ Tondo, na tolik věcí jsem se Tě nezeptal. Tondo, mám tě natrvalo v paměti. Bude mi chybět cesta za Tebou nad Ohradu, prohodit slovo, poslechnout písničky. Ty z těch třicátých let, který máš taky rád …
Je mi nevýslovně s m u t n o !
