Buongiorno!
Tak Lištice se celkem vydařila, no celkem, byli jsme vlastně moc moc spokojení. Jedině ten Lukáš nám chyběl... Zvuk byl na pódiu výborný, zvukař nám dal všem do odposlechů přesně to, co jsme chtěli slyšet. Dokonce i ostýchavá Aranka měla odposlech
ideálně seřízený. Překvapilo mě, že i když jsem se toulal po pódiu, všude všechno znělo vyrovnaně. Ještě jednou děkujeme zvukaři.
Publikum bylo také výborné a na naší spokojenosti mělo lví podíl. Všichni celkem živě reagovali na naší produkci, dvě klientky smečenského ústavu pro mentálně retardované před námi tvrdě pařily, až se chvílemi měnily v roztleskávačky, a klient
ledeckého domova dětí (od města Ledce, ne od...) předváděl divoký hip-hopový tanec vybuzený Robertovými šestnáctinovými paterny, kdybychom nechali hrát Roberta delší sólo na bicí, tak tančil snad i na hlavě. Ale Robertovi se sólovat moc nechtělo, což
kluka zachránilo. Publikum hlavně nezklamalo, když si mělo zvolit jestli chce slyšet rapové improvizace Kmotra Karlína, neomylně křičelo "ANO" a vztyčilo les rukou.Karlíno opět nezklamal. Vše jsem pečlivě zaznamenal do telefonu a až bude trošku víc času,
určitě se pokusím podělit.
Počasí také nezklamalo. Bylo krásné jako Arančin hlas, svítilo sluníčko a nebylo moc horko, co víc jsme si mohli přát? Tak mohli... Prodat nějaké nahrávky, aby bylo zas z čeho nahrávat. Inspirován Radiohead jsem zvolil marketingovou strategii "Dej
tolik, za kolik Ti náš singl stojí." Ukázalo se, že tahle strategie téměř všechny zaskočila. Najednou nikdo nevěděl, kolik nám má dát. Naštěstí na to každý nakonec přišel.
Asi nejvtipnější byl prodej CD paní Chocholové. Moje babička, která vedle paní Chocholové seděla, tak na mě hodně drsně mávala. Naznačoval jsem, že sedím u kasy a snažím se pár kousků udat. Načež vzduch amfíku v Lištici rozřízl babiččin soprán:
"Fandí, pocem, pani Chcocholová si chce taky jedno koupit!"
Co byste udělali Vy? Já šel za kšeftem...
"Tak kolik pak za to chcete, Fanoušku?"
"Kolik dáte, pani Chocholová..."
"A kolik za to chcete?"
"No, my nemáme určenou cenu. Prostě nám každej dá tolik, za kolik mu ta nahrávka stojí..."
Babička řeší situaci: "Tak řekni pani Chocholový, kolik Vám dávaj jiný!"
"To je různý, babi. Někdo dá stovku, někdo nám dá třicet korun..."
Babička smečuje: "No to bylo řečí! Tak a je vyřešený, dáš to pani Chocholový za třicet a je to!"
Do řeči se vmísí poslední z trojlístku, paní Stöhrová: "Já si kupuju Gotta v trafice za 41..."
"No, tak já to ňák udělám..." uzavírá paní Chocholová a vytahuje peněženku.
Kolik jsme nakonec od paní Chocholové dostali nemůžeme prozradit, to je obchodní tajemství. Prozradit ale můžeme, že se nám nakonec podařilo vybrat 462,-Kč. Náš nahrávací dluh už je tedy pod třemi tisíci, přesně činí 2.638,- Kč. Tak uvidíme, kdy se
dostaneme na vysněnou nulu :)
Tož tak,
za Kalvádos: Frančesko