Killerpanda crossover-progressive / Jičín

Je neděle. Chtěl jsem spát, protože se mi postel o tomto víkendu doposud velikým obloukem vyhýbala, ale nejde to. Očividně už totiž neumím prožít týden bez nějakého masivního pozdněnočního společenského "foajé", takže vždy, když zavřu oči, mi na mysli vytane ústřižek, obraz, sekvence z dění předchozích dvou večerů. Následuje hlasité zvolání typu “nééé“, poté si přes hlavu přetáhnu peřinu, promlouvám si do duše a se spaním je utrum!

Vše začalo již v pátek odpoledne: Ve dvě doma. V pět jít se školním “Bodlák bandem“ zahrát koledy do Starého Místa. V šest vyrazit na Veliš, kde třemi písněmi popřeji k narozeninám Sklenářovic Týně a Dymešovic Ivě. Ještě před odjezdem apeluji na Marva, aby byli v pátek hodní, nepili a připravili si tak játra a srdce na sobotu, kdy je oblažíme svým příjezdem, a pak se na Veliši v poblouznění slavnostní nálady vyliji jak kbelík. Poslední dobou mám v alkoholovém opojení “pravdivou“, takže se neostýchám lidem říkat věci, které bych jim říkat neměl a pak si za to v sobotu po probuzení přetahuji peřinu přes hlavu a volám “nééé“!

Sobotní probuzení se tak pro mě stává malým hororem = kopa povinností + polovina nefunkčních životních funkcí + Michael Kocáb s celým Pražským výběrem mi hrají “Olda je přítel můj“ v každém póru těla. O morální kocovině ani nemluvě. Ve 14:30 sraz. Funguji, ale na finále Davis Cupu to dnes asi nebude. Kluků jsem se už nemohl dočkat. Vyprávíme. Smějeme se. Cesta odsýpá a v Rakovníku jsme s hodinovým předstihem, což oslavujeme tím, že při parkování nacouváme do cizího auta. Prý není nic vidět. Ujíždíme. Hele, Karel. Hrajeme dnes v jeho čajovně, což znamená: útulné nekuřácké prostředí; čaj všude kam se podíváš; alkohol nikde kam se podíváš; spletité schodiště, na kterém se dvakrát málem přizabiji a miniaturní podium v místnosti pro třicet lidí.

Rakovník je malebné město. Město krásných žen a Mara Jade. Líbáme Ondru, Marva, Stenleyho, Jiřího a Afra a následně i příchozí sličné slečny. Dovezený alkohol skrýváme v kumbálku v přízemí a následně se v něm skrýváme i my samotní. Hynek s Mikim vsadili na rum s colou. Já se Sezim na plasťákovou pivní klasiku. Napít a stavět. Miki má z velikosti pódia depresi a běduje. Když si dostaví bicí, nemůže se za nimi ani hnout. Já stojím asi na čtyřiceti centimetrech čtverečních a okusuji (si) klaustrofobické stavy a následně i nehty. Rychle napít do kumbálku a spustit! Necelá třicítka příchozích se nás nejspíš bojí. Všichni totiž stojí přilepeni ke zdi a tváří se jako kdyby … jim něco chybělo. Alkohol? Aha! Tak tady je zakopaná veverka!

Však, koncert si velice užíváme a kardinálních pomýlení se nedopouštíme. Mám toho dnes přespříliš plné brýle, takže si při závěrečném refrénu v “Na mysli“ dokáži vykloubit hlasivky, kousnout se do jazyka a málem omdlít. Těsně. Ale ustál! Přídavek? Panda! Sklidit a hurá do kumbálku. V určitých momentech večera to vypadá, že se celá akce přesunula do přízemní místnosti tři na tři, která velice rychle načichne alkoholovým odérem. Povídáme, popíjíme, seznamujeme se, užíváme, obchodujeme. Hurá na ION AT AN. V tomto roce naposledy. Jsou skvělí! Ostatně jako pokaždé. Odbila devátá hodina a ION AT AN střídají MARA JADE. Pokud mě kalkulačka neplete, tak to je náš desátý společný koncert. Krása! Víc takových!

I přes “punkové“ podmínky mají MARA JADE téměř křišťálový zvuk a s vesměs novým materiálem panují celé čajovně. Hostuji v Tory Lane přejmenované na Tori Black. Jiří, tvůrce textu, očividně prochází obměnou vkusu v rámci kinematografie pro dospělé. A já jsem očividně přišel o hlas, takže štěkám jako pes a na lidi vystrkuji záda. Následuje duet Hynka s Karlem v Boned to Perfection a vše zakončují tři písničky s Afrem na mikrofonu, který to tak rozjede, až mnou začne cloumat panika, že se s námi utrhne zdejší chatrná dřevěná podlaha, a utíkám raději do kumbálku. MARA JADE končí, zábava se přesunuje do přízemí. Povídáme si s ION AT AN. Zítra společně vyráží na týden do Alp. “Tvá kapela je tvá rodina“, napadá mě a zběsile usrkávám z lahve šampaňského. Zdravím téměř kompletní NORMAN BATES, raduji se a vyhlašuji přesun.

Míříme do Pasáže. Panáková smršť je nevyhnutelná. Marvovi zlověstně problikávají očíčka a já se začínám bát. Zaprvé si chci udržet dekorum, což se mi následně samozřejmě vůbec nedaří, a zadruhé už mám toho všeho pití tak nějak po … nos. Posedáváme s Péťou, Katkou, Márvem, Zuzkou, Afrem a Hynkem a hovoříme o Zuzčině zářné zpravodajské kariéře na TV Nova a dalších velezajímavých a kultivovaných tématech. Nevěřím. Následně začínám blekotat. Probíhá runda za rundou a já opět začínám rozumovat, takže si na kobereček beru Afra a mentoruji a otravuji. Promiň, Kubo!

To učitelství mi asi už doopravdy začíná lézt na mozek. To brzy. Tiše! Sednout! Kvalita rozhovorů upadá. Co si takhle dát fackovanou? Raději ne. Celá akce dopadá tak, že skočím na Stenleyho, plesknu ho, uvědomím si, že vlastně pracuje jako policista a jódlujíc uteču ven. Odchod ku spánku. Po cestě si ještě se Sezim skočíme do zasněženého křoví. U Stenleyho se rozdělíme o mou svačinu, zasmějeme se Afrovi, jak pobíhá po bytě obalen prostěradlem a šerpou s nápisem “Maturant 2010“, ujistíme Símu, že se už nadále nebudeme chovat jako kreténi a usínáme ... Vstávat, dojít do čajovny, poděkovat Karlovi. Pa. Naložit. Odjet. Na oběd být doma. Pokusit se usnout … a ... “néééééé“! :-) Další krásný rakovnický večer! Děkujeme za něj!

Je úterý.  Hráli jsme v pátek. To jsou čtyři dny. Jindy píšu report hned dne poté, ale tentokrát to zaprvé jednoduše nebylo v mých silách a zadruhé jsem se tak trochu styděl za věci, které se staly. V Brně jsem hýřil, v Budějovicích plameny šířil a v Klášterci? Tak jen stručně:

Je pátek. Kozojedy – domovina. Sprintem nakoupit. Najíst. Napít. Zařádit s novou kytarou před zrcadlem a představovat si, že jsem Dave Grohl. Vyběhnout. Pozdravit. Miki mi chválí můj školní outfit, ze kterého jsem se opomněl vysvléknout. Později zalituji. Sezi má horečku, takže z původního spaní v Klášterci upadá. Hynek si stěžuje, že jsme kreténi, kteří mají úchylku v ježdění z koncertů vzdálených pět set kilometrů od domova v nočních až nechutně ranních hodinách, a až do Klášterce buď vůbec nemluví, nebo nadává Mikimu. Řídí.

Cestu se Sezim vyplňujeme předlouhým rozhovorem o ženách, mužích, rodinách, levandulích a Hynkovi. Stavíme na pumpě, kde si rozumní lidé kupují bagety, já s Hynkem přiohřátou topinku s masovou směsí, respektive cmundu. Později zalituji. Cesta z Lovosic do Klášterce je lemována několikakilometrovým komplexem prunéřovské továrny, ze kterého mi začínají tikat oko a biologické hodiny. Klášterec. “Hele, v tomhle baru jsme před více jak rokem zakončovali velekalbu po Iválu!“ Bar hned vedle kanceláře Policie ČR? Pod lampou je největší tma? Bojim! Není proč. Příjemné místo s útulným pódiem a malým sálem pro pár desítek hlav. "Hele, na těchhle záchodech jsem minule zvracel!"

Jsme tu první. Pivo z tanku? Skvěle! Zdravíme ION AT AN. Nosíme. Stavíme. Zvučíme. Třetí pivo. Plazíme jazyky na Wes. Klaníme se Elkovi za barem. Líbáme Jurdu. Hrajeme. Dneska mě to ba! Skvělý zvuk. Sezi i přes zdravotní hendikep opět kraluje. Za Mikiho pozvolna bujícím knírkem na mě chvílemi dokonce prosvítá náznak úsměvu a jeho údery jsou jisté jako víra Václava Klause v sama sebe. Hynek opanovává! Konečně! Po pěti letech jsme se u toho hraní začali i hýbat! Ha! Klid. Konec. Úklon! Že nás zvučil Kilo = ex-kytarista milovaných Nasty? Slintám a koktám. Děsím ho svými téměř encyklopedickými znalostmi historie tohoto skvělého pohrobku Goodfoul a s radostí se seznamuji.

Je mi krásně. Těším se na ION AT AN. Jarin donutil Hynka vybírat vstupné. Ten je překvapivě kldiný. Tančím. Konečně vidím kompletní set našich tour souputníků a jsem nadšen. V mezipasážích Hynka a posléze i Mikiho osvěžuji tequilami. Nebylo jich moc, ale byly. Nosíme věci. Nemám ponětí o čase. Bavím se na baru s Jonatánem o školství, dětech, peklu, Ústí. Přichází Aleš = dvě zelené. Nevím jak, ale loučím se. Odcházím či utíkám. Těžko říct. Temno. Cvak. Zvracím. Kalhoty. Auto. Otevřené dveře. Zvuk motoru. Miki se směje. Temno. Jičín. Kde jsem vzal tu bagetu co mám v ruce? A proč je mi tak špatně? A kde je Miki?

Žaludeční nerovnováhu, myslím že, uklidňuji bagetou. Temno. Sobota. 10:30. Vstávat. Chtít umřít. Zvracet. Pil jsem, ale že by mi z toho mělo být tak zle? Kde je zakopaná topinka? Á, ano, pumpa za Lovosicemi. Ten nedobrý osmažený chleba! Lituji! Půjdou ty kalhoty vyprat? Mimochodem, kde mám brýle, telefon a kalhoty? Haló, kdo tam? Hynku? Že jsem si vše nechal v autě? Hm a za čtyři hodiny hraji sólově u Hastrmana! Jestli to přežiji … tak už nikdy nebudu … pít? Uárgh!  Ne, ne. Jíst topinky! Ne, to by také bylo moc kruté. Tak už nikdy nebudu jíst topinky z pumpy! Tak! A už vůbec je nebudu zapíjet tequilou a zelenou! Tak! A příští víkend je nakonec volný! Uf, ještě že tak! Ale my budeme celou sobotu zkoušet! Tak! Protože plánujeme milé překvapení! Tak!