Killerpanda crossover-progressive / Jičín

Je sobota. Většinou píši vyprávění z našich tragikomických výletnění záhy, ale k “pražskému“ příběhu minulého víkendu si sedám až teď. Snad za to může přenáročný uplynulý týden, který byl zakončen oslavným vřesknutím “Hurá“ při pátečním odjezdu z práce a uvědomění si, že mne v následujících dnech čeká šestnáctidenní dovolená. Snad za to mohou celotýdenní přípravy na 3. Vánoční polízanici, která se včera nadmíru vydařila a v nedaleké budoucnosti jí také věnuji několik souvětí. Snad za to může fakt, že jsme v Praze pili alkoholické nápoje jen velice poskrovnu a za střízliva jsme jednoduše nudní. Snad jsem jen lenoch, kterému se nechtělo strávit další půlku dne zdiskreditováváním své osoby a nejbližších přátel. Nu což, nyní se mi chce. Tak pěkně po pořádku:

Je sobota. Probouzím se s brýlemi na obličeji a přemýšlím, proč mám kocovinu, když jsem včera téměř nepil. “Áhá, Krakonoš. Toho stačí málo! Áhá, tequila. Té stačí málo!“ Říkám si a opakovaně odbíhám do míst, kam i králové chodí sami. Následně si tak dlouho píši s Mikim o tom, že si chci pořídit nový telefon, až mi zavřou všechny krámy a já si tak koupím leda chleba v Bille. Dobře. Očista. S Arsenalem porazit Leverkusen. Ach jo, Rosický se mi zase ve 3. minutě zranil! Úklid. Jídlo. Zvoní Hynek. Rychle dolu. Bývá nerudný, když na mne musí dlouho čekat. Jéjej! Zabouchl jsem si klíče a ocitám se v pasti, protože mne od okolního světa dělí ještě vchodové dveře. Zamčené, samozřejmě! Ano, někde přeci musí být ukryté rezervní klíče! Mysli, Matěji! A nebo raději ne, zavoláme mamce. Nezvedá. Hm, panika! Mrazivý pot na zádech! Jupí, po deseti minutách je nacházím. Z radosti si přivírám nohu do dveří a na ledovatce padám na chodníku před domem. “Au. Ahoj Hynečku!“

Na autobusovém nádraží nabrat Seziho. Doma Mikiho a hurá do Hoodoo! Poslední dva měsíce hrajeme skoro každý víkend. Krom toho, že to má pozitivní vliv na naše hráčské výkony, tak to také do velké míry afektuje společnou komunikaci. Ta dnes vypadá tak, že se “válíme“ smíchy dobrou polovinu cesty a občas vlastně vůbec netušíme proč. Hezké. Jako zamlada, když jsme prvně experimentovali s lehkými drogami (pokud to mami čteš, tak tím "my" samozřejmě nemyslím sebe ... ehm ...). Ať žije navigace! Na místě určení jsme s luxusním časem dojezdu 65ti minut, což slavíme pozdravem s elegány z Hoodermaniax, nošením aparátu a mými “zády“, které následně házím po neobratné chůzi po ledovce. “Au … tak to bylo ... podruhé!“ V Hoodoo je hezky, ale jídlo, abychom pohledali, a proto vyrážíme na třicetiminutovou dobrodružnou vycházku za potravou. Hynek chce po pěti minutách celou výpravu se slovy, že asi nasedne do auta a ujede do jičínského Baťáku, sabotovat, ale ti silnější z nás jej nakonec dovedou do nedaleké restaurace, ve které si objednáváme historicky první společnou “pandí“ předkoncertní večeři.

“Třikrát hamburger a jeden bramborák, děvečko.“ Říká po půlhodinovém vybírání Hynek zdejší servírce a posléze na ni se slovy, že chce chlastat, významně kulí oči, aby mu donesla další žejdlík tankového Kozla. Uvědomuji si, že chodit s Hynkem do společnosti je čím dál tím těžší ale zároveň i zábavnější. Pocity studu tak v nepravidelných intervalech střídají nutkání utéct a nekontrolovatelné záchvaty smíchu. Jsem pln. Uf! Hm, to jsme tomu dali. Přejedení až nám boule za ušima tančí streetdance valíme se ku klubu a hekáme. Sezi si dává 3 v 1 a běduje. Stále po tom náročném včerejšku není v plné kondici. Zbylé kapelní osazenstvo pak dle zvyku okusuje zdejší zlatavý mok. “Ahoj Jani, Móňo, Verčo, Erbíku, Ivoši, Romane, Tome, Štěpe, … tradadá!“ Na chvíli poslechnout Cool-ich. Na svatbu bych si je asi zahrát nepozval, ale na přítomnou padesátku lidí jejich punk-rock vcelku příjemně funguje.

Následně zpovídám Verču a odbíhám vstříc vystoupení pořadatelských Hoodermaniax, kteří hrají, jako kdyby to mělo být jejich “naposledy“. Počkat. Ono to vlastně jejich “naposledy“ doopravdy je! Skvělá rozlučka! Na přítomných divácích je jasně poznat, kvůli komu zde dnes jsou. I proto mě následný odliv valné většiny osazenstva před naším setem nechává klidným a pro fandící dvacítku hraji s takovým zapálením, až si z toho v Na periferii zakopávám o kytarové kabely a v závěrečném refrénu v Na mysli zpívám místo “na oprátce se divím …“ “na zahrádce se šidím …“. Eh. Ano, Malý Roztomilý by měl radost! Krásný koncert. Chvílemi jsem sice Seziho podezříval, že v jednodušších pasážích na pár vteřin usíná, a že můj hlas neblaze postižen včerejším rtyňským výstupem občas přeskakuje do módu “Suchařípa-Moravec po týdenní návštěvě ve Vizovicích“, ale vše dobře dopadlo! Děkujeme. Ani nestíhám sejmout kytaru ze svých urousaných beder a už mi skupinka náctiletých chlapců s černými patkami pošlapuje po kabelech s dotazy na za mým aparátem stojícího pana zvukaře. Rychle pryč!

Mimochodem. Prvně jsem zažil zvučení kytary linkou skrze pro mne doposud neznámou kouzelnou “krabičku“. Už vím, proč ji jiní zvukaři nepoužívají. Víte jak zní bláto … ? Stejně tak jsme premiérově viděli zvukaře, který s metrem v ruce pobíhal kolem bicích a měřil vzdálenosti jednotlivých mikrofonů. “Roztomilé!“ Říkal jsem si a neuroticky si zarazil špunty do uší! Zpět k příběhu. Zabalit a hurá na bar. S Hynkem pozvat Jaňuli s Móňou na panáky, ze kterých se následně vyklubou drinky a probírat témata typu: Ženy a muži; Ženy a ženy; Hynek a muži; Hynek a city?; Děti a Matěj; Janiny taneční dovednosti a umění létat; O čem ve skutečnosti jsou “pandí“ koncerty? Alkoholu či muzice? … a mnoho dalších. Na baru se přes Ivoše postupně všichni seznamujeme se Staňou, což je konstantně vyřechtaný Moravák, jenž hrával na bicí v kapele Nadi Urbánkové. Škoda, že jsem naši debatu započal slovy: “S tou krávou, fakt?!“ Tímto se Staňovi i Nadě omlouvám. Občas jsem mluvkou. Posléze směňuji podepsané trsátko za telefonní číslo (ne Staňovo) a cítím se jako rocková hvězda. Oslavuji to nošením aparátu do Sezim akorát přistaveného vozidla a dalším pádem na zamrzlém chodníku. “Au! Do pr … třetice!“ Rozloučit. Pohubičkovat. Plácnout Mikiho přes sedák a hurá domu.

Hynek nám po roce sděluje, že má v telefonu také navigaci, což se Sezim přijímáme s rozpolcenými pocity. Sezi kyne, aby nás Hynek vyvedl ven z pražského bludiště. Já vzadu hystericky vyřvávám, že se s takovým navigátorem z Prahy nikdy nedostaneme a snažím se vyskočit okénkem. Dětská pojistka mě brzdí. Po dvaceti minutách jsme na Černém Mostě a já smekám a žadoním o zastávku na vykonání malé potřeby. Střih. Doma. Kluci u mě dnes spí. Hynek nechce svým nočním vpádem probudit rodinu. Sezi přijel autobusem a kdo by to byl řekl, ve dvě ráno mu z Jičína do Hořic nic nejezdí. Skandál! Přinést matraci. Ustlat. Položit na ni Hynka. Lehnout si se Sezim na letiště a doufat, že se k němu v noci nebudu tulit! Střih. Pět ráno. Držím Seziho za ruku. Jéjej. Rychle na druhý bok! Střih. Deset ráno. “Ahoj kluci! Dáte si vajíčka?“ Ano. Zde naše vyprávění pro dnešek končí. Již brzy však přispěcháme s dalšími cáry slov o 3. Vánoční polízanici! A vězte, přátelé, bude o čem psát / číst! Do té doby - krásné dny!

A už zase ta neděle! Většinou tento sedmý den týdne s bolehlavem proležím v posteli litujíc se a bědujíc nad další pracovní náloží, která mě v následujících chvílích čeká, ale dnes ne! Dnes raději rozdělím den na krátký spánek, ještě kratší práci, nejkratší cestování a pořádně dlouhé zkoušení na akustickou 3. Vánoční polízanici, která se již nezadržitelně blíží. A jaký že byl poslední plnohodnotně-koncertní víkend naší “pandí“ rodinky v tomto roce? Ptáte se? Excelentní! Dovolte mi vyprávět. V přítomném čase, jakbysmet, aby měl celý příběh větší spád a já se méně nadřel, samozřejmě!

PÁTEK:

Je pátek. Ano. Už i na mne dolehla vánoční atmosféra. Projevuje se to tak, že do dnešních hodin přicházím s desetiminutovým zpožděním, z dětí si tropím žerty (Anežce jsem na otázku při doplňovacím cvičení z přírodopisu “Pančiteli, jaký lup?“ odvětil “Sama jsi lup, chlupe. A vůbec, pracuj, nebo tě vyhodím z okna!“) a v nestřežených momentech si pohupujíc kolínkem operním hlasem notuji “Pásli ovce valaši“. Karel si toho všimnul. “Raději rychle pryč!“ říkám si a hltám hovězí s noky a špenátem bez špenátu, protože naše kuchařka neumí počítat.

Rychle domu, dát si “dvacet“ a hurá do zkušebny! “Ahoj kluci! Hynku, proč se mračíš?“ Naložit a nabrat směr Hořice, kde nabereme Seziho. Před Ostroměří nás překvapuje kolona, kterou se snažíme nadvakrát objet, což se nám daří až po padesáti minutách a v “městě trubiček a Morokweng“ jsme tak s hodinovým zpožděním. Skvěle! Všude kolem mlha jak mléko, do toho nám přestalo svítit levé přední světlo a Hýňa si vybral Mikiho jako obětního beránka, takže panuje nedobrá nálada.

“Ahoj Sezi. Ahoj Jardo. Pomůžeš nám vyměnit žárovku?“ Jako vrchní netechnik kapely se raději odbíhám uklidnit do místního hypermarketu, kde pořizuji dvě koblihy, paprikové chipsy a jedno lahvové pivo. Po dojedení koblih a prvním loku piva mi dochází, že zvolená kombinace nebyla vůbec šťastná a soustředím se tak raději na komunikaci se Sezim, Mikim a Hynkem. Ta má jasná pravidla a rozdané role. Hynek je král a vševěd. Miki tichý nakladač. Sezi neunašeč a usměrňovatel a já vrchní mluvka a samozvaný moderátor. Atmosféra se uvolňuje a cesta příjemně odsýpá. “Hele, bowling. A zase jsme tu odbočku přejeli!“

Zdravíme Morokweng, Edmond Wells a akorát startující B_side, hystericky vynášíme aparát a mlsně ochutnáváme místního “Krakonoše“ za osmnáct korun. Mňam. B_side paří jako o život a povedené vystoupení zakončují písní, při které si Handa stíhá vykopávat kabely od kytary, porůznu je maniakálně přepojovat, válet se po zemi a málem Jurymu skočit do bicích. Bravissimo! Parket je náš. Těším se. Rychlá zvukovka a šup na to! Milá třicítka přihlížejících nám tvoří skvělou atmosféru a my si tak rtyňský koncert, jak již bývá dobrým zvykem, nadmíru užíváme! Při zpěvech jsem se dnes nechal krapet unést, takže mám následně hlas jak Leoš Suchařípa po pětidenní návštěvě lihovaru a v každém pátém slově mutuji. Hezké. Rychle vyléčit! Tequila? Dobře, ale jen s opravdu velkým sebezapřením! Velkým. Ano!

Zdravím Zdendu. Povídáme si o Too Late. O tom, jak jsme oba darební frontmani. Jak se máme rádi. Jak si fandíme. Konverzační okénko při další tequile zakončujeme uzavřením bratrství a doslovným dotlačením mé maličkosti na “podium“ k Morokweng, se kterými opět zpívám refrén v “Alespoň jednou zalži“, ač jsem před koncertem jasně říkal, že nebudu. Ach jo. Mluvko! Morokweng jsou skvělí, ale rozhovory s Dvóřou o jeho zářné filmové kariéře, Vodisem o jeho čtyřech kapelách a Hynkem o jeho občasném zavolantním zlounství mi již nedovolí vyslechnout ani tón. Je půl jedné, začínají Edmond Wells, na které jsem se převelice těšil, avšak úmluva o odjezdu domu jasně káže vydat se na cestu.

Olíbám koho mohu. Lucku z B_side jsem tím asi trochu zaskočil. Vedle stojícího Juryho ne, ten už si zvykl! Loučíme se. Vypadá to, že ocenění pro kapelního “notora“ dnes získává Sezi. Při odjezdu se totiž překlápí na Mikiho, který trůní za volantem, a vedle sedícího Hynka a huláká věty typu: “uááárgh … ééé … uááárgh“! Hynek ho následně kouše do míst, kde to bolí a vůbec, ale vůbec, není vhodné. Vyrážíme. Prý. Edmondi byli úžasní. Prý. Pár minut po našem odjezdu se na bowlingu strhla lesbická show tří zdejších krasavic. Prý. Sezi měl v pozdějších hodinách zažívací problémy způsobené výše uvedenými paprikovými chipsy. Prý. Dáda Patrasová ve skutečnosti nemá ráda děti. Prý. V pražském Hoodoo bylo druhého dne skvěle. Prý … ale o tom zase až zítra! Lide v pátek přítomný ve rtyňském bowlingu, děkujeme!