24. 10. 2009 Velké Opatovice – recenze
sobotu 24. 10. roku 2009 jsem byl svědkem smutné věci. Na vlastní oči jsem se přesvědčil o tom jak krutý je nezájem lidu o pořádnou hudbu. Místem tohoto svědectví se staly Velké Opatovice. V místním kulturním domě probíhal čoch, který svou hudbou
zaštiťovala kapela Krounex a na pomoc si povolala nikoho menšího než Krematorium. Samotná taneční zábava měla začít v osm, ovšem v devět hodin na místě, kromě kapely Krounex, několika náhodných návštěvníků, pořadatelů a pomalu se scházejícího Krematoria,
nebyl nikdo. Hrát se proto začalo až v půl desáté a kapela Krounex se musela potýkat s tím, že v sále takřka nikdo není ( v celé budově bylo cca 40 lidí z toho 75% na baru v poschodí a 20% před kulturákem na cigáru). Proto se po dvou krátkých seriích
kvůli prázdnému parketu odporoučela a dala prostor Krematoriu. A tehdy jsem zjistil, jak je na tom zájem českého lidu o hudbu zle.
Krematorium se na podium dostalo již v 22:30. Vzhledem k tomu, že celá kapela na místo dorazila přímo ze zkoušky byli všichni členové rozehraní a připravení tomu pořádně osolit. Ještě než Petr Hruda poprvé udeřil do bubnů tak se pod podium přitrousili
první zvědavci (což čítalo asi šest lidí, dlužno podotknout, že se jednalo o nejskalnější fanoušky a kamarády členů kapely). Kapela pak zahájila svůj koncert klasikou od Judas Priest- Living after midnight. Už při ní ukazovali, že dneska jim to rozhodně
hraje dost dobře a i zběsilé kličkování jednotlivých členů kapely po jevišti dávalo najevo, že dnes jsou ve skvělé formě. Hned na to se strhla totální rock’n‘rollová bouře kdy Krematorium nasadilo hned po sobě dvě klasiky nejklasičtější- AC/DC a jejich
You shook me all night long a Highway to hell. Při těchto skladbách pak Jarda předváděl vše co od Anguse stihl okoukat. Dribloval po jevišti typickou kachní chůzí, házel hlavou, zběsile dupal do rytmu, poskakoval a vztyčoval ve volných chvílích pravou
ruku k nebesům. Pozadu nezůstával ani Drak a zpíval s takovou vervou a s tak dobře nasazenou hučkou , že by Bon Scott i Brian Johnson uznale pokývali hlavou. Vůbec celá kapela předváděla takový výkon a sršela energií tak, že to přilákalo na parket další
zvědavce a tanečníky a díky tomu již po tanečním parketu kromě šesti nejvěrnějších korzovalo asi dalších osm lidí.
Je to smutné, ale ani takovýto strhující výkon nepřilákal na parket, potažmo do kulturního domu více lidí. Většina potencionálních návštěvníků raději poslouchala druhořadou hudební reprodukci v místním diskoklubu Dingo. Nebudu tu do nich nějak rýpat, to,
že se připravili o skvělý hudební zážitek v místním kulturním domě výměnou za předražený alkohol a nezletilé slečny pochybné pověsti na diskotéce. Na druhou stranu se jim člověk, ale možná nemusí tolik divit. Pořadatel čochu totiž nebyl schopen za
nelidských 60 Kč zajistit nic, v kulturáku se netopilo, výběr nápojů nebyl zrovna z nejlepších a celkově v místě konání nevládla zrovna vřelá a příjemná atmosféra. V podstatě tedy nezájem o hudbu způsobilo několik vzájemně se proplétajících a křížících
faktorů.
Zpět, ale k vystoupení. Po AC/DCovské smršti Krematorium vyrukovalo se svou vlastní skladbou- Zamčený klín. Ta se držela živého a energického tempa, které udala kapela již předtím s pomocí skladeb od AC/DC. Mezitím se na parket přitoulalo několik dalších
lidí a dohromady jich tam mohlo být asi 20. Smutné, že tento počet se pak již nezvýšil a ke konci se naopak pomalu snižoval. Krematorium přitom nesnížilo z nasazeného tempa a drtilo posluchače jednou klasikou za druhou: Breaking the law, Paranoid, Born to
be wild, Die Die Die my darling (zahrané na upěnlivé a otravné prosby místního ožraly) a další. Rád bych se, ale zmínil o skladbách z vlastní tvorby Krematoria. Kromě klasiské Jako rock’n’roll vyrukovala kapela také s již zmíněným Zamčeným klínem a
především s těžkotonážním houpavým swingem Abrakadabra. Všechny tyto skladby a mnohé další pak kapela odehrála v nepřetržitém tempu bez jediné přestávky (čímž překvapila ty návštěvníky čochu, kteří jsou zvyklí na řád – čtyři písničky, 20 minut pauza).
Celý koncert trval hodinu a půl a kapela je zakončila již klasicky Satisfaction od Stounů, poté ještě vlastní skladbou Metůs a úplně nakonec poměrně překvapivě pomalejší skladbou Sometimes I feel like screaming od Deep purple. Za celé tohle snažení pak
kapela sklidila bouřlivý potlesk- tedy v rámci možností (v sále bylo asi 14 lidí).
Celkově se tedy jednalo o skvělý zážitek. Kapela sršela energií i dobrým zvukem, neváhala ukázat vlastní nápady (které byli skvělé) a k tomu přidat kvantum cizích a osvědčených. Prostě všichni kdo raději vyrazili jinam, přišli o hodně. A pro ně ještě
jednou slova Pavla Nemese: „Jako fakt jste mě zklamali.“
