"já vnímám druhé album Kulturní úderky jako jedno z největších překvapení loňského roku na tuzemské scéně. Dokonce jsem nahrávku zařadil do pořadu s deseti nejzajímavějšími českými alby napříč žánry"
Abychom pochopili, v čem je dnes Kulturní úderka jedinečná, stačí se znovu podívat do bookletu alba na seznam hráčů a nástrojů. Rockový základ kytara, basa a bicí (plus perkuse) totiž doplňují na jedné straně nejdůraznější klávesové nástroje (hammondky
i syntezátory) a na straně druhé zmíněný orientální saz. Jenže zvuk kapely se nerozprostírá pouze na škále akustický–elektrickýؘ–elektronický. Pojímá do sebe různé žánry, které se sice točí kolem blues a klasického
rocku, ale ve skutečnosti na albu slyšíte skoro všechno – grunge, bluesovou baladu, elektronické beaty, folkrock, syrový bigbít i psychedelii. Přitom to není tak, že by každá píseň byla jiného rázu. Nálady a styly se proměňují v průběhu skladeb a Štěpán
Dokoupil svým zpěvem připomene tu Eddieho Veddera, tu Garyho Moora, tu Becka. Chvíli máte pocit, že posloucháte nějakou akustickou baladu od raných Pink Floyd, pak kytara zahrozí jako na albech Nirvany a jindy je to folkrock jako od Oborohu nebo Crash
Test Dummies. Kapela umí pracovat s repetitivními prvky (No Need No Doctor) a s dlouhým trváním tónu (Still Finding That Reason), stejně jako s elektronickými basovými tóny (Bugi’s Dance). Přitom zvuk, který měl na starosti Nedim Zlatar ve studiu Old
Mikefield v Sarajevu, je výtečný.
více: http://www.mestohudby.cz/publicistika/clanky/kulturni-uderka-sarajevska-katarzija?fbclid=IwAR0LHukqy_cPr6ju8ip5IQaUYpXUUviHo7H7yRFBStwRIDQoLD4Pe-E6Xvs