Jednou jsem spal ve zkušebně. Nechtělo se mi už táhnout domu a navíc jsem si měl chuť zahrát na místním kompu fotbálek. Pak když jsem usnul, přišel ke mně – ležícímu ve spácáku – sen… Sedim ve zkušebně a ladim kytaru a nejednou vedle mě sedí nákej
kluk. Že prej bych se neměl ladit ladičkou, ale uchem. Takovýhle moudrý konstatování by mě normálně docela sralo, ale teď mlčím a koukám. Směje se na mě. Všímám si dlouhejch mastnejch vlasů, který skrývaj živelnej obličej. Říká, že mi bude vyprávět o svý
kapele. Chtěl bych z týhle situace odejít, ale nemám tu moc. Sedim a poslouchám týpka ze sna. Tohle jsou jeho slova:
Aaa eee…. Jsem Jimmy Páka… Aaaa…Je to přezdívka, kterou se jsem si jednou vymyslel. Chtěl jsem, aby to znělo stylově. Proto jsem si koupal kytaru s pákou a představoval jsem si, až bude vrcholit sólo, tak to za ni vemu a posunu
to do jiný dimenze. Realita byla většinou jiná, ale co….S dvěma klukama, co jsem znal, jsme založili kapelu. První byl kámoš z dětství Vojta. Chodili jsme spolu na pivo a všude možně. Jednou jsme někde chlastali a Vojta se chtěl vytáhnout před
ostatníma a nalil si do piva rum, pak zelenou, zalil to becherem…a pak to vyexoval. Přineslo mu to v okolí slávu a přezdívku Vojta Hegeš. Chvíli se mu to nelíbilo (prej že není žádnej somrák), ale pak jí přišel na chuť. Minimálně se moh vždycky při
otázce po původu přezdívky, vytáhnout s parádní historkou. Řikali jsme si, že je třeba vytyčit životní cíle, a tak si Vojta koupil vojetý bicí. Cíl byl jasnej o tom není třeba mluvit. Druhej kluk byl Tonda a hrál na klávesy. Proto jsme mu občas
říkali Tonda klávesák. Časem se dodávaly další přívlastky, ale o tom jindy. Tonda nebyl blbej, dost četl a poslouchal spousty druhů muziky. Byl navíc vtipnej člověk, kterej se rád smál. Jeho libůstkou byl hašiš, což nám vůbec navadilo. Na klávesy hrál
dlouho a na svůj nástroj z nás uměl nejlíp. Jednou v hospodě tak padlo rozhodnutí založit „mýtus“.
Sehnat zkušebnu až takovej problém nakonec nebyl. Tonda měl náký kontakty. Horší to bylo s prachama. Pronájem nebyl až tak malej, ale znáš to. Dohodli jsme se, že budem kalit jen v pátek a zbytek půjde na chod
zkušebny….aaaa…..co jsme hráli? Nevim, jak to popsat. Prostě jsme to vole mastili, jak to šlo. Ze začátku bylo pro mě těžký se sehrát s klávesama. Vojta uměl na bicí vcelku hovno a střídal pár rytmů, ale Tonda se to občas zkoušel rozjet, a já byl pak
většinou v píči. Ty vole... Složili jsme asi 6 songů. Většina nápadů byla podvědomě, někdy cílevědomně, okopírovaná od věcí, co jsme poslouchali. Když to na zkoušce aspoň 10 minut ladilo a šlapalo, měl jsem velkou radost. Cítil jsem, že se velká
pódia přibližují. Ze začátku k rozepřím moc nedocházelo, spíš se menší rozmíšky obracely ve vtip. Jedna byla určitě se jménem kapely. Já jsem navrhoval Elektrická mrdna, což mělo podpořit náš image. Chtěl jsem, abysmena koncertě
prostě jeli, a tak jsem měl tendenci songy nekomplikovat nákejma přílišnejma hrátkama nebo bridgema. Prostě jízda vole chápeš? Když slyšel tenhle název Tonda, dlouho se smál a pak řek, že by to chtělo trochu něco jinýho. Hegeš zrovna jel na Pinkfloydech a
přišel s názvem Gilmourova prasklá struna. Jedinej kompromis, kterej byl odhodlanej udělat bylo vyměnit slovo struna za „blána“. Svůj vtip považoval za geniální a cítil se nepochopen. Za pár dnů přišel i Tonda s nápadem. Přečet
zase někde nákou knihu a vypravoval nám o starym Řecku a Dionýsovi. Když prej byly ty slavnosti nebo co, tak se prováděly všeobecný orgie. Chlastání, mrdání a tak. Pak teda řikal něco o metafyzickym dopadu týhle zkušenosti na člověka,
ale to nějak zaniklo. Nakonec z něho vypadlo Zpátky do extáze, což nebylo úplně špatný. Byl to takovej dobrej kompromis pro všechny. Já tam měl slovo extáze, Tonda ten hlubší výz nam. Hegeš nakonec svůj souhlas vyměnil za bubenický
sólo v jedný věci. Během tejdne jsme si ale posílali esemesky i s jinejma názvama. Co z toho bylo myšleno vážně a co bylo už vtip, to nevim. Ale pamatuju si na – fuck off Beverly hills 90210, Od nevidim do nevidim, Ucpanej gong a
Princ of spermia. Jednou jsme pozvali jednoho maníka, o kterým jsme věděli, že už má něco za sebou, ať si nás poslechne a řekne názor. Zkouška byla nervozní. Hned v první věci jsem zapomněl, kdy je refrém a skončilo to všelijak. Řikal jsem mu, že to
byla jen zvukovka a teď to jakože rozjedem. Pak to trochu šlo, začal si i poklepávat nohou do rytmu, což bylo dobrý znamení. Jenže ve čtvrtým songu jsem měl, nevim proč, potřebu vyniknout a začal jsem hrát sólo v pasáži, kde bejt nemělo. Trochu to
strhnem do jamu, řikal jsem si, ukážemem že na to máme. Bylo to fiasko pouštet se na tenkej led. Poznal jsem, že v okamžiku pravdy na to ještě nemám. Nakonec náš „kritik“ řikal takovýty věci, že to není špatný, jen to chce víc sednout a tak. Bůh ví,
co si myslel. Pak že by to chtělo basu, s čím jsme souhlasili. Cestou domu nás ale hřálo, že se to všechno nějak posouvá. Ale ta basa – to chce sehnat…aaaaa a dál? Jak Zpátky do Extáze sehnalo basáka ti řeknu vole
jindy…
