Mons Pubis - O kapele | Bandzone.cz

Mons Pubis alternative-rock / České Budějovice

Playlist kapely
0:00 / 0:00
  • Brambory (Libová bokovka)
    Nezařazeno
  • Krtek (Libová bokovka)
    Nezařazeno
  • To kolečko (Libová bokovka)
    Nezařazeno
  • Haló (Libová bokovka)
    Nezařazeno
  • Sardinky (Libová bokovka)
    Nezařazeno
  • Krysí ocásek (Libová bokovka)
    Nezařazeno
  • Melodie pro psa (Libová bokovka)
    Nezařazeno

Členové skupiny

Nástrojové obsazení: Baskytara
Nástrojové obsazení: Kytara, Zpěv

Kontakty a odkazy

Dodatečné info

Historie kapely:

Skupina Mons Pubis se do podvědomí posluchačů poprvé dostala při svém prvním koncertě na Folk a Country festivalu Hutě 2005, kde všechny přítomné (a zejména sebe) překvapila svou bezprostředností a vervou.
Jméno Mons Pubis bylo narychlo vymyšleno v den vystoupeni a označovalo tehdy skupinu (více či méně narušených) jedinců kterou kolem sebe shromáždil excentrický frontman Pavel Bubák Hrouzek. Tuto skupinku tvořili harmonikář Květník, bicí Onyx, kytara Vláďa, zpěv Evelýna, příčná flétna Petra a budoucí bedňák Vašek Pouska k tomu mlátil do obřího bubnu z kozlí kůže.
V této sestavě vystoupila skupina poprvé a naposled. Následně se dění přesunulo do Českých Budějovic, kde byl k účinkování přizván Chrž na baskytaru, Vašek (poté co musel vrátit buben z kozlí kůže) se stal dvorním bedňákem a poskytl kapele ke zhudebněni i jednu ze svých existenciálních básní. Následně si Chrž vyměnil nástroj s Vláďou, čímž se sestava kapely ustálila na base, bicích, dvou kytarách, harmonice a zpěvu. Kuci začali koncertovat a brzo se stali miláčky publika. Kluci si tehdy, ve snaze o světovost, vymysleli nový, exoticky znějící název Manigua. Ten se ale naštěstí příliš neujal, a tak se vrátili k názvu původnímu.
Další kapitola historie kapely se začala psát s Onyxovým přesunem na Moravu, kdy jeho místo za bicími obsadil Pepa Beneš.
Konečně, současnou podobu kapela získává nálezem a adopcí Kaktuse, který se stará o dechovou sekci.

Mons Pubis – Gmóóóři

Autor: Jan Nepravda
13. 12. 2010

Anus Records 2010

Z názvů kapel na naší alternativně-rockové scéně by se dalo při troše umu sestavit celé ženské tělo: V říjnu představila svůj debut Velká Prdel, v listopadu se po dlouhé pauze opět připomněly Kozy. Prosinec patří Mons Pubis a jejich druhému studiovému počinu „Gmóóóři”.

A opět se jedná o koncepční desku. Zatímco „Spoutanej“ se nesl v duchu existencialismu, dekonstruktivismu a mikrotonality (viz recenzi ze srpna 2008), celou deskou „Gmoooři“ se line jako tenká hnědá čára smrad chaluh a nafouklých shnilých ryb a v písních ožívají trosečníci, mořské panny, rybičky, rybáři a upíři.

Nejlepší písní celého alba je hned ta první - Naivní snílek. Ten už se objevil ve čtyřech verzích na „Mons Pubis Live“ minulý rok (viz recenzi ze září 2009), a konečně tedy víme, že ho v jedné verzi hráli správně.

Druhá Píseň divá je ještě víc nejlepší. Její atmosféru by bylo lze popsat jako ekumenicky-transcendentální, ale to by nebyla pravda, protože to nic neznamená. Přesto intuitivně chápeme filozofický přesah kryptického textu a jsme rádi, ze netrpíme stihomamem jako autor, štvaný odnikud nikam zpěněnými koňmi, z nichž je navíc jeden naložený sladkým pečivem.

Trosečník je také ještě víc nejlepší. Zde již stojíme na pevné zemi bouřícího moře, vysokých vln a opuštěných ostrovu. Hlavní hrdina – eponymní trosečník – řeší eticko-morfologické dilema sexuálního charakteru týkající se hárající mořské panny. Morfologie zvítězí nad etikou, i když detailní popis výsledného aktu se milosrdně ztrácí ve vlnivých tónech posledních taktů.

Půlnoční upír je rovněž ještě mnohem víc nejlepší. Zdánlivě se vezoucí na módní vlně upířích témat posledních let, ve skutečnosti posmutnělá satira na byrokratickou mašinérii Evropské unie zobrazuje bruselského úředníka s aktovkou v ruce jako zabijáka neškodných a tolik důležitých tradic východoevropských menšin. Respekt!

Vrchol desky je V pohybu, názvem i dynamikou. Strukturně složitá záležitost kombinující dialog Mrouskova vokálu a Chmelířovy kytary a emotivní popis úskalí života v potravní pyramidě je korunována agresivním refrénem shrnujícím poznatky evoluční biologie a ekologie společenstev za posledních několik století.

Rybář, další z absolutních vrcholů desky, nás opět zavede na moře, tentokrát ve formě odborářské pracovní písně se silným příběhem všedního dne. Píseň definuje akordeon Květoslava Vandráka a obsahuje tříslovný (tři slova, ne tříslo) textuální apex celé desky, téměř přehlušený náhle vzedmutou vlnou zkreslených kytar – „Vlny, mořské trny“ bude těžké překonat.

Zachraňte stroje je také nejlepší. Znalci jistě poznají, že jde o částečnou parafrázi na „Zachraňte vojína Ryana“, která popisuje každodenní nelítostnou válku zaměstnanců vrakoviště se starými nepotřebnými stroji, které ovšem ze sentimentálních důvodů přitahují víc pozornosti než špatně placení dělníci umazaní od oleje.

Jdu známou cestou, poslední nejlepší píseň alba, se rovněž objevila na předchozí živé nahrávce v několika verzích, a dalo by se tak říct, ze je album symbolicky ohraničeno jako starejma písničkama, rozumíte, jo, jako symbol, akorát nevim jestli to neni blbost, a nejde mi v tom najít žádnej symbolismus.

Na závěr bych rád upozornil na booklet, ale nemůžu, protože mi ho ty kokoti nedodali.

Verdikt*:

a) Gmóóóři  je velmi dobrá druhá deska, reflektující autorsky i interpretační vývoj kapely, a již se znatelným rukopisem hudebním i textovým. Horký kandidát na „Cenu pro nejlepší desku od kapely, která má frontmana co dělá na Opaťáku, kytaristu co neodjel do Německa a bezdomovce s harmonikou“.
b) Gmóóóři  je poměrně dobrá deska, a v soutěži o nejlepší desku od kapely, která má frontmana co dělá na Opaťáku, kytaristu co neodjel do Německa a bezdomovce s harmonikou, by se mohla umístit kolem pátého místa.
c) Gmóóóři  jsou vesměs sračky, a v soutěži o nejlepší desku od kapely, která má frontmana co dělá na Opaťáku, kytaristu co neodjel do Německa a bezdomovce s harmonikou, by se asi vůbec neumístili.

*verze verdiktu záleží na úplatku pro recenzenta


Mons Pubis – Živě

Autor: Jan Nepravda

11.9.2009


Anus Records 2009

Čas 48:43

Venušin pahorek nespí na vavřínech

ve vavřínových lesích pršívá a bývá vlhko

spí na posteli kde je většinou sucho

když se probudí pomalu pije ochlupenou kávu

a přemýšlí nahlas: „Tak že by...?“

pak vezme smeták a lopatku a vymetá kouty v hlavě tóny a slabiky

a když je vymeteno přichází: „Živě“

je to víceméně živě

Venušin pahorek má dvě tváře jakkoli je to anatomicky nesmyslné


V čajovně (to je první tvář) nešustí sáčky

vše je sypané a horké a tiché: dávej pozor!

je slyšet hudbu a jen občas hlučný sex od sousedů

někdy je blízko ke studené zemi

pošeptej mi –  jak můžeš napínat struny jsi hodný a tichý

ještě čaj? víc čaje?

víc dřeva víc kůže a ještě jednu konvici


V solnici (to je druhá tvář) je sůl v potu v slzách je sůl

ve víně je pravda

na podlaze se teple leskne obsah několika žaludků (vidíš? křupavé slané tyčinky!)

je sůl kořením života? obsahem? nábojem? elektřinou?

elektřina je náboj nápoj napájí pohání žene

že ne?

ano ano

poslyš můj srdcedobrý příteli poslyš novinu krásnou

krása je pravda

novinu pravdivou

to praskání pod nohama to není málo


Křehká těla se neohnou nepohnou naslouchají poslouchají

slyší

sluší

obě tváře pahorku sluší a to už je anatomicky zrůdné

Rozhovor s MPčkama                                                                                                               Eeeeeeeee...Hudba! Leden 2009 Rozhovor: Marek Stibal

 Interview s  Mons Pubis

 

Pro mladou alternativně rockovou kapelu Mons Pubis to byl rušný a úspěšný rok – v létě vydali svou první desku „Spoutanej“, která byla příznivě přijata kritikou (viz recenze J. Nepravdy v srpnovém čísle Eeeee....Hudba!) i posluchači, a vydali se na turné po českých klubech a sálech. Dnes jsme se sešli s kapelníkem, zpěvákem, kytaristou a hlavním skladatelem a textařem Pavlem Mrouskem a basákem Vladimírem St. Moirou v baru hotelu Huntoff, kde se kapela pomalu připravovala na večerní vystoupení.

 

Nemůžu se nezeptat na váš název. Proč Mons Pubis? A i když jistě existují kapely s drsnějšími jmény, přeci jen, nemáte s tím občas problémy?

P.M. My jsme si to vybrali vlastně hlavně kvůli tomuhle – aby se nás lidi ptali a my mohli něco vtipnýho říct. Jako třeba... mmmmmhmmmmmmm...

V.S.M. Třeba...eeeeeeeeeee......

P.M. Mhm... No ale jinak problémy sem tam byly. Ze začátku hlavně teda přímo v kapele. Třeba Svatavě (violoncellistka Svatava Trubicovitá, pozn. red.) se to vůbec nelíbilo. Chvíli jsme se pak jmenovali Manikúra, ale to se zase nelíbilo mně. To mi přišlo jak pro doprovodnou kapelu Eltona Johna. A taky nám často říkali Pedikúra.

 

Vy jste ovšem vzešli z jihočeského country podhoubí. Jak se z vás stali rockeři?

P.M. To je pravda. Já jsem vyrostl na Greenhornech, Honzovi Vyčítalovi (čti Huičítau, pozn. red.), doma jsme měli starý trampský desky, KTO, DMSO a tak. A v podstatě jsme začali jako countryová kapela – náš první oficiální koncert byl na festivale Country chlívek u nás doma v Chutích. Ale už tehdy jsme byli prostě jiný – hlavně teda protože jsme neuměli hrát a zpívat – ale i přístupem a vůbec životním stylem, bezprostředností, vervou, nezkoušeli jsme, nenosili jsme kanady a brali jsme drogy.

V.S.M. Jo.

P.M. No a tak to postupně přišlo samo, to alternativní rockerství. Myslím, že to prostě bylo v nás, chtěli jsme nějak vyjádřit, jak ten svět je špatnej, že se to řítí... (naštvanost přechází do odhodlání, pozn. red.) Ale že to můžem změnit, když budem chtít! Ono je to v těch textech, myslím, že mají větší hloubku, není to žádný sedlo a pláně a tak...

V.S.M. Ne.

 

Hned první písnička na albu Spoutanej Městská poezie mi ale trochu připomíná Pohlednici od Roberta Křesťana – cestovatelské motivy, symboly cizích zemí a měst... To je přeci klasické české moderní country...

P.M. Hele, já myslím že Robert je taky spíš rocker. I když já jsem ho taky vždycky hodně uctíval. Hlavně ty míň známý věci, třeba: „Co skrýváš za víčky a plameny s víčky...“, to moc lidí nezná. A přitom je to hrozně silný, plameny s víčky, hrozně silná metafora... Ale je fakt že v Městský poezii se odrážejí moje cesty, je taková světoběžnická. Já hodně cestuju, baví mě potkávat nový lidi, jiný kultury, je to dobrá inspirace. Byl jsem nějakej čas na stáži v Teheránu na univerzitě, a to je neskutečný, prach všude, auta, to se jinde nevidí. Možná ještě tak v jiným městě v Asii. Třeba v Ankaře. Nebo v Bagdádu, i když tam je to teď asi rozmrdaný z tý války. Taky Esfahán je podobnej, ale je menší. Ale je to taky v Íránu, takže je to fakt podobný.... Třeba v Lisabonu je to jiný. Tam jsou tramvaje.

V.S.M. Jo.

 

Jak vlastně probíhá tvůrčí proces v Mons Pubis? Vypadá to, že jsi téměř výhradní autor...

P.M. To je spíš náhoda. Skládají všichni, ale nějak se přihodilo, že moje věci byly dobrý, a to, co přinesli ostatní, byly vesměs sračky, takže se to vyhodilo. Takže rozhodně nejsem výhradní autor, jenom rozhoduju, co se udělá a co ne. Ale aranžujem to společně, každej má svůj díl, Květák (akordeonista Květoslav Vandrák, pozn. red.) vymyslí harmoniku, Chrt (sólový kytarista Chrudoš Chmelíř, pozn. red.) do toho něco zapidliká, Svatava dá nějaký ty smyčce...

 

V recenzi na album Spoutanej vám Honza Nepravda vyčítá, že je violoncello nevýrazné, a přímo doporučuje „vyhodit violoncellistku, protože není vůbec slyšet“.

P.M. Hele, my teď pracujem na takový změně soundu trochu, takže je možný, že se nějaký personální obměny uskuteční. Ale nechci předjímat, asi by se to neměla dozvědět z novin...

V.S.M. Ale je to hodná holka.

 

Takže Mons Pubis připravuje něco nového?

P.M. My jsme během těch několika měsíců, co jsme na turné, nastřádali nějaký nový písničky, teda hlavně já, takže bychom rádi někdy na jaře nebo v létě zase zapadli do studia a udělali novou desku. Bude trochu lyričtější, bude tam víc souzvuku s přírodou, bude tišší, řekl bych zralejší, vyspělejší. Přeci jen už nejsme puberťáci, máme něco za sebou, teda hlavně já, někteří z nás už měli i nějaký ty holky, teda hlavně kluci a Svatava, a říká se, že teprve druhá deska rozhoduje, jestli ta kapela za něco stojí, jestli to nebylo jenom takový jako... jenom jako na jednu desku. A to si myslím, že teda nebylo. Na ukázku bych třeba přednesl úryvek z textu písničky Tichý večer na stráni:

 

Na stráni se rozhostilo ticho.

V přítomnosti dámy

Klaní se i větve stromů.

 

Pak ji ale rozbolelo břicho.

Už má zase krámy,

Tak jsem se zved a šel domů.

 

Cítíš tam tu zkušenost, jo, ten souzvuk s tou přírodou? A samozřejmě to bude ve fis moll, to je taková jako přírodní tónina...

 

Kam chodíte na hudební inspirace? Ptám se i proto, že vás už také obvinili z krádeže riffu, tuším od Karla Maye...

P.M. Hele, já myslím, že už se prostě nic novýho vymyslet nedá. V hudbě teda. To už všechno napsali Bach, Mozart, Duke Ellington, Lennon a McCartney, Michal David... Takže my se akorát snažíme moc se do toho netrefit. A to se myslím docela daří. A s tím riffem, to je blbost. Možná jsou si vzdáleně podobný, ale já jsem tu jeho písničku předtím v životě neslyšel. Možná je to něco z Bacha, nějaká fuga, prostě něco hodně dobrýho co inspirovalo víc lidí, jenže kdo dneska zná Bacha? Lidi si řeknou, nějakej blbec s parukou, co ten mi má co říct. A radši poslouchaj Karla Maye a pak nás, a řeknou si: Ty vole! Beztak to vypustil někdo z Rezistentů (uplivne si).

 

Vaše rivalita s kapelou Rezistentní kasuár je pověstná. Objeví se zase nějaký poštíváček na nové desce, jako byl Kašpárek na Spoutaném?

V.S.M. (zpozorní) Cože se tam objeví?

P.M. Já bych neřek, že jde o nějakou rivalitu nebo soutěžení nebo poštívání... My si s nima po hudební stránce docela rozumíme, dělaj alternativní rock, jako my, chytrej, jako my, a Kašpárek byl spíš takovej okamžitej nápad než cílená provokace. Akorát jsou to debilové.

V.S.M. Já bych to tam dal.

 

Kde vás v nejbližší době můžeme slyšet?

V.S.M. No dneska večer hrajem tady.

P.M. My jsme teď na turné vlastně pořád, hrajem menší kluby, hospody, foyer, výtahy... Blbý je, že o tohle se stará náš manažer Venca Poustka, jenže za prvý já jsem teď ztratil telefon, takže se s ním nemůžu spojit, a za druhý on teď nějak blbě upad ve sprše a zlomil si ruku, takže taky nemůže telefonovat... Ale všechno je na našich webovejch stránkách, který pravidelně aktualizujeme, je tam i diskusní fórum a tak, akorát to občas hází na nějaký porno, tak kdyžtak bacha...

V roce 2008 kuuci, ještě s Onyxem, natočili CD Spoutanej, z něhož si tu můžete tři skladby poslechnout. Níže uvádíme recenzi alba od známého hudebního kritika Honzy Nepravdy.

Kritika na CD Spoutanej

Mons Pubis – Spoutanej
Autor: Jan Nepravda
27.8.2008
Anus Records 2008
Čas 49:01

Debutové album českobudějovické kapely Mons Pubis Spoutanej je dalším příspěvkem do letošního početného zástupu novinek „inteligentního alternativního rocku“. Bohužel, po takových klenotech jako je druhé album skupiny Rezistentní kasuár Namydli ho (viz recenze z 5.3. t.r.) či nový koncepční počin Punčocháčů Lorda Voldemorta PLV jedou vlakem do Hrušovan nad Jevišovkou (viz recenze z 17.6. t.r.), může tahle deska trochu zapadnout. A to by byla škoda.

Poměrně neznámá kapela Mons Pubis byla založena před několika lety studenty zemědělství v Českých Budějovicích, ale tento handicap se naštěstí příliš výrazně neprojevuje na hudebních ani textových motivech. Vizuální stylizace frontmana a zpěváka kapely Pavla Mrouska do jihočeského Glena Hansarda je sice nepříliš šťastná (i přes vítanou absenci Markéty Irglové), nicméně výdělky kapely zatím nákladné plasticky-chirurgické experimenty pravděpodobně nedovolují. Důležitější je, že nám v Mons Pubis roste několik výrazných talentů, ať už hudebních a textařských (Mrousek) či kadeřnických (Vandrák).

Pojďme se tedy detailněji podívat na cédéčko Spoutanej:

Na úvod bych rád upozornil na booklet – ten chvályhodně obsahuje všechny texty, bohaté ilustrace k jednotlivým tématům písní (překvapivě od známé moravské kreslířky erotických komiksů Emy Savage), a také malý zpěvníček s akordy pro kytaru a notami pro zobcovou flétnu.

Hned úvodní píseň desky Městská poezie je jedním z vrcholů alba, a přes některé textové prohřešky (např. hned úvodní verš „Veselí nad Lužnicí 8.05/sám na opuštěným nádraží“ je blbost) nás vtáhne do děje odehrávajícího se tu v jižních Čechách, tu v renesanční Itálii či v prašném Teheránu. Akordeon Květoslava Vandráka výborně podkresluje malátnou atmosféru. Bohužel, schází pointa, a nikdy se nedovíme, co se stalo s černou podprsenkou.

Další trojice písní, Beze stínu, Zdánlivě příjemnej stav a titulní Spoutanej, je vlastně minioperou, evidentně podle vzoru Tommy od The Who, s předehrou (Beze stínu), hlavním dějstvím (Zdánlivě příjemnej stav) a codou (Spoutanej). Jednotlivé části spojují nejen hudební motivy (tón A se vyskytuje bez výjimky ve všech třech písních), ale i témata jako odcizení v dnešní přetechnizované společnosti, kriminalita mladistvých či pocit, který máte, když si sednete v tramvaji a ještě cítíte teplo od předchozího cestujícího.

Pátý track Do sna schody (pošeptej mi) je velmi intimní výpovědí autora (P. Mrousek) vyrovnávajícího se s osobními problémy (zřejmě zde jde o skandál s padělanými složenkami, jenž před časem proběhl i jihočeským bulvárem). Píseň je kupodivu věnována výše zmíněné ilustrátorce.

Neslaný a makový je podle bookletu rovněž upřímnou a pravdivou sondou do života členů kapely. Klukem, co se snaží doopravdy milovat, je basák a playboy Vladimír St. Moira, a Květoslav Vandrák se s tím snaží jednou provždy přestat. Ostatní sledují to cinkání z restaurace, zatímco bubeník Jan Otorhinolaryngologopedon většinou spěchá do porodnice.

Oko zaujme svou druhou půlí, kdy se z průměrné okulistické balady vyloupne houpavé ska s proplétajícími se vokály Chrudoše Chmelíře a Pavla Mrouska.

Včely poměrně vyčnívají svým existencialistickým textem, připomínajícím starší díla Jeana-Paula Sartra či Bohumila Říhy. Není divu, neboť jeho autorem je Václav Poustka, který zásobuje takové hvězdy naší scény jakými jsou Aneta Langerová (Křídla motýlí), Šum svistu (Buehehehé) či Kocour v botách na visuté hrazdě (Věnec buřtů).

Předposledním trackem je Obleč se víc (Kašpárek...). Znalci v něm jistě poznají odpověď na podobnou píseň Rezistentního kasuára Svlíkni se víc (Kašpárek!!!) z předchozího alba Rychle a zběsile. V přímém porovnání těchto dvou ovšem vychází kasuáří striptýz poněkud lépe. Jako důkaz snad postačí fakt, že Mons Pubis jejich verzi přímo cituje hned v první sloce (...pytlíky letí teplým krajinám vstříc...).

Anděl v náladě je jednoduchá hříčka postavená na efektním motivu slovesných vzorů (kladných – staví, pálí, kácí, sází, i záporných – nejí, nespí, nevzlyká). Přítomen je ovšem i prvek společenské satiry, kdy hlavní hrdina písně se „s dobrým úmyslem opije“ a pak „zas naopak“.

Jako „hidden track“ (přibližně v čase 7:44 poslední písně) desku uzavírá instrumentální skladba Menuet pro Doňu Izabelu. Je zhola zbytečná.

Mons Pubis mají výrazný „sound“, který je odlišuje od průměru současných alternativně-rockových kapel. Jsou melodičtější než Anogenitální vzdálenosti, ale přitom tvrdší než Iveta Bartošová Post Mortem Band, se spolehlivou rytmikou J. Okrouhlolistého a V. St. Moiry, vynalézavou sólovou kytarou Ch. Chmelíře a náladotvorným akordeonem K. Vandráka a violoncellem Svatavy Trubicovité. Nebojí se zvukových exprimentů (Menuet pro Doňu Izabelu) ani disonance. Jedinou výtkou by mohla být nepřiznaná krádež riffu v písni Zdánlivě příjemnej stav z Hey, that’s no way to do the washing up od Karla Maye.

Verdikt: Spoutanej je zajímavá deska, a určitě se vyplatí Mons Pubis sledovat nadále. Pokud zúročí své zkušenosti, zbaví se začátečnických chyb přítomných na debutu a vyhodí violoncellistku, která na albu není celou dobu vůbec slyšet, můžeme se těšit na dalšího silného hráče v zahnívajícím smrdutém rybníčku českého šoubyznysu.

83.1564%

Bio a historie

Kapela hraje ve složení:

Pavel Hrouzek  (Bubák) - zpěv, kytara, frontmanship

Tomáš Bešta (hruška) - sólová kytara

Jan Vondrák (Květník) - harmonika

Vláďa Půža - basa, kytara

Pepa Beneš  - bicí