Myšlenka na založení sólového hudebního projektu se zrodila někdy v polovině roku 2004, kdy jsem se začal zabývat hrou na kytaru. V prvních letech svého hudebního snažení jsem pod značkou Deliverance složil a nahrál několik chaotických demosnímků. Výběr střízlivějších okamžiků z této éry dokumentuje kompilace Fragmenty.
Smyslem přejmenování projektu bylo povýšit bezcílné experimentování na trvanlivější hudební umění. Nové jméno – Nimbrethil – jsem si vypůjčil od spisovatele J. R. R. Tolkiena, který jím ve svém díle nazval Březové lesy. Vlastní duševní náplň hudby však není přímým odkazem na texty tohoto autora. Mezi hlavní zdroje inspirace patří především podzim a ostatní roční období, abstraktní a existencionální nálady.
Lakonické označení žánru za psychedelii vychází z potřeby zkoušet to i jinak a počítá s možnými posuny do budoucna. V zásadě můj styl skládání představuje transformaci subjektivního pocitu do zvuku.
Vyjmenovat všechny umělce, kteří se podílejí, na formování mého hudebního cítění by bylo příliš zdlouhavé. Jmenujme jen několik málo skladeb, které jsou mi trvalou inspirací: Marefjellet (Nest), Hessian Peel (Opeth), Kausienranta (Tenhi), This River (Steve Von Till), Sail To The Moon (Radiohead), Whatever That Hurts (Tiamat), Echoes (Pink Floyd), Sea Song (Lisa Hannigan), Two Towers (In Gowan Ring), The Godfather Waltz (Nino Rota), Shakes (Rivulets), Moonlight Sonata (Ludwig van Beethoven).
Abych předešel případnému nedorozumění, je třeba zmínit, že toto je DIY projekt samouka, který noty neumí.
Recenze posledního Res Adversae si můžete přečíst na Echoes a Fobia zine. Hlubší sonda v podobě rozhovoru je zde.
T.