Pan Obličej christian-violence / Plzeň

Jistý pan Obličej se mě dotýká na těch místech, kam to nejmíň čekám. Hrozbu úderu oplácím těsným vyvoláním postoje k obnažení. Noc se svléká a vypadá to na dva obličeje vedle sebe. Pane Obličej, zapomněl jste si tu pusu. Prohlížím si napřed sebe, potom obličej a na tu pusu pouštím autoritu exibice. Ústní produkt se tak stává bratrem močovodu a pan Obličej si na mě lehá. Pokládá svaly, čoudí se mu z očí. Zkoumá mi a je nám nejlíp. Dopadli jsme ve spodním prádle, pídíme se po tom dobrém a nejraději hodujeme pod peřinou. Mlsáme sami sebe. Pan Obličej si sebral pusu a nalepil mi jí tam dolů. Dvě těla, dva obličeje. Různé dojmy ze stejné akce. Křížíme si končetiny, to co padá necháváme ležet. Dvojice tekutin nám kape z obličeje a hájíme se ukájením ze strany příboru, který se podepsal na příchuti lidské hlavy. Ochutnávám všechno a všechno mi chutná. Konkrétní zálibu jsem našel v obličeji. Musím si to užít dokud se z chuti nestane povinnost, protože pak už nebude kdy. Ten druhý už to nezvládá. Pokládá si ptáka na pařez a bere si nůž. Řeže! Krev chutná oběma, ale předtím se mi pan Obličej zdál natěšenější. Křísím nás oběťmi jednorožce, aby se ty ohavné sny přestaly plnit. Aby tlukot přimhouřil ofinu a poplácal Obličeje pro vzkaz ostudy. Haló! Pane Obličej! Nezvedá se. Zakousl jsem se mu do obličeje. Asi mu to nevadí, mně taky ne. Žvýkám druhou porci a stále bez nepříznivé reakce. Položím se k němu a začínám mu jíst vlasy. Kousám, kousám! Sotva polknu, už to letí ven. Obrátil jsem ho k sobě a zakousl se do obočí. Nepohnul se. Koukám níž a začínám jíst rty. Správně se olizuji, jde o angažmá nezbedné podlahy. Otírám si ústa o bradu a on se najednou probral. Téměř bez obličeje si stoupnul a bez váhání začal jíst můj. Chvílemi vřískal. Stál jsem před ním a ani na vteřinu jsem neuhnul. Věděl jsem, že mu to dlužím. Nechal jsem si sníst obličej, abychom si srovnali tep. Navzájem jsme si prokázali hovadinu. Jeden jako druhý trpíme a teprve teď jsme kompletně uspokojeni. Bez obličejů se vracíme pod peřinu a snažíme se zapomenout. Ráno jsem se probudil první a při pohledu do zrcadla jsem si uvědomil, co jsme vlastně udělali. Zbývajícím okem si chválím halucinace. Budím pana Obličeje a vyzvídám, nakolik je to pravda. Syčí do krvavého polštáře. Je to hnus. Mává předloktím a prosí o smích. Těžko uvěřit, že ještě včera jsme byly lidé. Sbírám si ze země okousaný plnovous, slušel by mi i jinde. Jeden druhého se ptáme co bude dál. Je nám špatně rozumět, asi si něco vyčítáme. Čeká nás budoucnost, když už nijak nevypadáme? Haló! Pane Obličej! Myslím na nás dva. Hraje si s mým jazykem. "Dej ho sem!" Už tu nechci být, ale kam se dá jít bez obličeje? Dovnitř se nevejdu, venku nejsem tolerován. Záměrně se polévám hořlavinou. Trvám na ohni a pan Obličej mi podává sirky. Jednu vyndám a dlouho si ji prohlížím. Mačkám ji, přemýšlím nad vším. Provozuji ambice něco udělat. Škrtám! Studuji plamínek, především pálí a lhostejně mi schvaluje tyhle ošidné nápady. Najednou ho pan Obličej slízl a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Nevím o co jde, a tak ho nechávám olizovat ze mě hořlavinu. Asi se mu to líbí, protože nepřestává. Vytahuje tajnou ruku a dělá to, co neznám. Příliš se krotím, vždyť to včera nebylo tak zlé. Zase se ve mně probudila chuť na obličej. Co když s tím neskoncuji? Co když ani on nehodlá? Asi se máme na co těšit, už zase vplouváme do hajan. Leží tu u mě a nic neříkáme. Chvíli civíme nahoru, chvíli na sebe. O co jde? Když zbytky chrupu hladíme vzájemným masíčkem, máme v tom snad hledat hlad? Růžový had mi pleská o čelo, schovávám ho v hrdle a stejně jako včera se začínám bleskově zbavovat ošacení. Dávám mu prostě šanci. Co dodat? Vypouštíme si žíly, abychom si dali najevo, čí je které tělo a kam patří obličeje. První trpím já, on jen tleská. Zatím dřepí a huláká, kromě zájmu shání nával. Prudká hanba stoluje v našem doupěti, pohybů přibývá a úkryt je marný. Haló! Pane Obličej! Zapomněl jste si tu čest. Těžko se teď něco vrátí, jsem v tom celou hlavou a škemrám o následky. "Hajzle polož mě!" Nedělám co neumím, v poměru jsem kratší. Je nade mnou. Jako já neuznává pravdu, zase to chce udělat. Objímá mě a s instinktem predátora mi mrská zbytek obličeje. Protože se mi to líbí, zkouším ho napodobit, ale prostě nejsem on. Jsme to my dva. Válíme se po sobě a slavíme nářek. Třeme si krvavé tváře, věříme si a vzpomínáme na éru neviditelnosti. Navracíme se k nesplněným slibům, mluvíme o tom co vidíme a touha se hlásí do služby. Pořád jsme to my, akorát trochu jinak. Dal bych si to ještě jednou, ale on je nějaký vyděšený. Odmítá mi půjčit obličej na hraní, beze slova znenadání opouští místnost. Opatrně ho pronásleduji, zkouším další dveře. Zlehka pootevřu. Voní to tu jako on, ale sedí tu jen něčí miminko, usmívá se a hraje si. Po pár krocích stojím u něj. Chválím ho a rád bych si kousl, ale prostě to nejde. Tohle nesmím. Radši ne. Musím ho odnést, abych tomu uvěřil. S děťátkem v náručí otevírám další dveře. Je tu tma. Hmatám po vypínači. Hmatám, hmatám a něco jsem uchopil. Nejistý mezi dveřmi si prohlížím dlaň. Je pochcaná. To by mohl být on. Vracím se pro svíčku. Konečně mám světlo a ani dítě jsem nepustil. Na druhý pokus vcházím dovnitř. Haló! Pane Obličej! Plamínek je slabý, vidím jen nepořádek. Na chodidla se mi lepí zbytky čehosi, miminko se rozplakalo. Místnost se zdá být prázdná, ale ten pocit. Ten pocit, že tu možná jsem s panem Obličejem mě stále nutí slídit. Ovšem plamínek pořád slábne a nevypadá to, že by tu Obličej byl. Občas spatřím nějaký stín, ale jak poznám čí je? Vypadá to bezvýsledně. Najednou zakopávám a podlaha se bortí. Padám! Propadávám do sklepa, miminko tisknu k sobě a pan Obličej skáče za mnou. Prásk! Dopadl jsem na záda, je tu chladno. Pan Obličej leží vedle mě, opět se na sebe díváme a na hrudi mi tančí kojenec. Přitahuje pozornost. Chci se zeptat, co to mělo znamenat, ale teď se to nehodí. Slezl ze mě a protančil se až ke schodišti. Schází ještě níž. Jdeme za ním. Kam to asi vede? Co je níž než sklep? Obličej ví, co má dělat. Tanečník se zastavil a obrátil se na nás. Zůstali jsme stát uprostřed schodiště a slyšíme kroky za námi. Zmateně se otáčíme. Přichází další dvě novorozeňata a ukazují na nás. Nervózně jdem dolů. Miminko, které jsem objevil v jednom z prázdných pokojů, pomalu odsouvá zeď. Mává, máme tam jít. Zpátky nemůžeme, a tak je volba jasná. Bledá záře nás vítá, jdu první. Zapáchá tu bolest, po kamenných stěnách stéká krev. Už jsme tu oba. Uprostřed téhle opomenuté cely sedí na židli jeden chlap. Je to neuvěřitelné. Vypadá přesně jako pan Obličej před tím, co jsem mu udělal. Sám pan Obličej se nemůže přestat divit. Chlapík si stoupá a mluví k nám: "Tak jste tady. A já myslel, že se už neuvidíme. Vím, kdo jste a co jste včera dělali." Vážíme si jeho slov, a tak posloucháme dál. "Snězte mi můj!" a lehl si na zem. Ani jsme nepřemýšleli a klekli si k jeho hlavě. Každý z jiné strany a roztahujem ústa. Slintám mu do oka a pomalu se přibližuju. Jako by se usmíval a zprudka si stoupá. "Nechápeme!" Sedá si na svou židli a opět k nám hovoří: "Zklamali jste! Zklamali jste v rámci experimentu, jehož cílem bylo ověření, zda jsou lidé pouze jedním z druhů zvířat. A teď vím, že ano. To, v čem si libujete, to, že jíte obličeje není jen obvyklý projev duševní choroby. To je prostě v každém z nás. Lidská povaha je neomezené spektrum absurdních kreací, které nás denně straší. Vy dva jíte obličeje, někdo jiný někde jinde právě chlastá chcanky, jiný zase skáče z mostu. Někteří si vráží jehlu do předloktí a ti vůbec nejhorší se modlí za to, že lidská rasa vznikla z hlíny. Zkrátka všichni máme v mysli potlačované chtíče, které si nedokážeme připustit a to zejména proto, že jsme to co jsme."