Dnes do bývalého protiatomového krytu v Ostravě Martinově dorazila kapela Parkinson z Frýdku-Místku. Čtyřčlenná kapela si ráno musela přivstat, což po pátečním večeru nebylo asi
jednoduché.
Zpěvák Milan se představuje bez vyzvání:
„Já jsem ten nejhorší člen kapely. Chodím pozdě na zkoušky, nepřipravuji se, zkrátka černá ovce rodiny. Ranní vstávání mi nedělá dobře. Dneska jsem zase poslední". Směje se Milan a kámoši jen pokyvují.
Včera jste koncertovali?
Milan: Hrál a zpíval jsem včera sám. Dnes budeme koncentrovat a zítra koncertovat.
Jak bys představil kapelu?
Milan: Jednoduše. Jozef, jinak Filip Pagáč hraje na baskytaru, Venca Makový na elektrickou kytaru, Ondřej Paseka na bicí a já, Milan Cyrus, zpívám a hraji na harmoniku.
Jaký styl muziky hraje Parkinson?
Milan: To je těžké. Něco z punku, něco z rocku. Takže punkrock!
Kam vás řadí odborníci?
Milan: Při semifinále Líhně v ostravském klubu Templ nás moderátor nazval Frýdeckomísteckými Třemi sestrami. To mi přišlo vtipné. My nějak styl neřešíme. Máme rádi, když je při hraní sranda a něco málo to přinese i po stránce materiální. Líbila se nám
třeba loňská letní akce Baškohrátky. Bavili jsme se programem a v soutěži kapel zvítězili. Díky tomu jsme mohli nahrát demo nahrávky ve studiu Michala Smolána ve Frýdku.
Využijete starší písně při natáčení svého CD?
Milan: Použijeme asi dvě. Uvidíme, jak se bude vyvíjet natáčení a co nás ještě napadne v průběhu. Počítám, že by na cédečku mělo být deset písní.
Jak se bude vaše deska jmenovat?
Milan: The Golden Greatest Hits.
Prozraď něco o skladbách.
Milan: Hudbu i texty dáváme dohromady společně. Ulevujeme si od problémů naší společnosti, které se nás dotýkají. Narážíme na politiky, popisujeme chování lidí. Kritizujeme životní styl těch, kteří se jen ženou za penězi a neohlíží se na nic kolem.
Klasickým příkladem je skladba Řiťomil. O patolízalovi, který je schopen obětovat pro úspěch cokoliv. Mohlo by se zdát, že text je o homosexualitě, není tomu tak. Je o lidech, kteří skáčou svému šéfovi šipky do prdele.
Řiťomil je nejoblíbenější skladba vašich příznivců, že ano?
Milan: Těžká otázka. V anketách na internetových stránkách se tato skladba líbí nejvíc. Mně osobně se líbí Metrosexuál.
Jací jsou vaši příznivci?
Milan: Milí a hezcí. (Smích). Naši hudbu poslouchají mladí i starší. Za to jsme rádi. Starší nechodí moc na koncerty, ale to se třeba zlepší.
Máte sponzora?
Milan: Naším sponzorem je firma Stavodom a hospoda U Studny v Bašce. To je mé věčné angažmá. Tam hraju po večerech na harmoniku, zpívám, opíjím se a jsem šťastný.
A čím se živí členové kapely?
Milan: Kluci ještě studují. Já pracuji jako krupiér v casinu.
Kapela v nynější sestavě existuje jak dlouho?
Milan: Sestava se vyvíjela asi půl roku od jara 2006. Od té doby fungujeme v tomto obsazení.
Vzdělával jsi se nějak v oblasti muziky?
Milan: Ne nikdy. Jsem typický samouk. Chodil jsem sice na základní uměleckou školu hrát na akordeon, ale to nestojí za řeč.
Jaký máš hudební vzor?
Milan: Mám rád Mercuryho. Podle mne to byl perfektní člověk. Muzikantů, které uznávám je hodně, ať už jsou světově proslulí nebo jsou to mí kamarádi.
Chystáš se přivést na svět nějaké potomky?
Milan: S tím nestraš. Je mi dvacet let. Jsem ještě mládě na takové věci. Někdy v budoucnu chci mít určitě potomka, který bude hrát na harmoniku líp než já. Zatím se do toho neženu. Jsem rád svobodný. S dětmi je to strašně složité. Dítěti je třeba se moc
věnovat a na to zatím nemám čas. Navíc bych byl teď špatným příkladem. Piju, kouřím...
Co ještě děláš v soukromí?
Milan: Ještě píšu básně a občas povídky.
O čem?
Milan: O životě. To je nejjednodušší téma. Do toho se člověk může ukrýt.
Co s kapelou podniknete v nejbližší době, na co se můžou fanoušci těšit?
Milan. Tak každopádně je teď náš hlavní zájem vydat naše první CD a udělat pořádný křest!
Vzkážeš něco našim čtenářům na závěr?
Milan: Díky že jste to vydrželi číst až sem a pamatujte, Parkinson ještě bude slyšet!
Děkuji ti za rozhovor a přeji, ať se vám všem dobře vede.
Autor: Mankmaria de Balder
