Post Meridiem jazz-rock / Praha

Naše lednové představení v Café Chapeau Rouge spolu s přeobsazeným Wunderbarem nám udělalo radost a doufáme že vám taky. Ukázalo totiž hned několik věcí, především že má smysl na nás pořád chodit a těšit se, co tam zase předvedeme, ...potom že víc slyšáků znamená větší úspěch, že saxofony se nemají prát v pračce na 40°, jinak se scvrknou, že dennodenní praxe s nástrojem dělá divy, že se vyplatí v sólu na pódiu mírně běsnit a Karel Velebný tak měl vlastně ve všem pravdu a pak taky že s tou franštinou to u nás není nejlepší nebo že klipsový mikrofon nás přiblíží Vašim ouškům a pak nás možná kudrnatý panáček Pinocchio v jezdeckém čepečku poctí svým blahosklonným úsměvem a prohodí k nám, že nejsme tak úplný dřeva. Ona kardinální otázka, zda to jde i bez koksu, je zodpovězena v nadpise. Musí to jít. Vždycky je fajn mít před sebou vrchol, na který se má smysl drápat a nevšímat si únavy. Člověk aspoň ví, co se sebou a zaplať pámbu za někoho, kdo ví, co vlastně chce, pak už jen stačí sehnat někoho, kdo mu poradí, jak na to. Podaří se dobýt Mount Groove? Bůh ví, čert ví, já nevím. Vím jenom, že je to všecko v hlavě a že ta je můj hlavní problém. Přijďtě příště zas!

Včerejší exhibice u Rafa ukázala snad i posledním posměváčkům, že naše infiltrace valašským feelingem byla investicí tím nejlepším směrem a přispěla k menšímu obrození a poměrné funkizaci, ne-li groovizaci či cobhamizaci našeho hudebního projevu, takže člověk má pocit, že takhle se to dělat dá a chuť do práce se znásobuje přímo úměrně extázi, do níž se dostávají jak hráči, tak slyšáci, z nichž někteří nemnozí, už beztak poněkud opojeni, propadli u Rafa opojení naprostému, ne zcela bez příčiny. Naše společná kocovina ovšem není v kulturněhistorickém kontextu středoevropeského prostoru ničím výjimečným.

Z toho všeho plyne, přijďte na nás osmého ledna do Jakubské, hraje s námi Wunderbar, takže to bude wunderschon a zajisté z toho nonkonformního muzicírování odejdete extraordinérně disgustováni, ostatně podstupujeme to sjíždění kvůli vám rádi.

Zatímco padají listy tak s námi začíná na kytaru hrát Laďa, což je velice inspirující. Odehráváme popůlnoční pašije v Abatonu a směle se vrháme do modernizace a rozšiřování našeho zkostnatělého repertoiru. Hurá do toho.