Květnová Garáž Břízky
Vedro. V takovým vedru se nedá ani myslet. Sedím s Alešem v pokoji na kolejích a oba zanořeni do svého notebooku přežíváme další den.
Nesmyslně teplý duben. Venku už se lidi opalují a v parku už se zelená.
Jediným vzrušením byla vosička, která přiletěla oknem dovnitř a po našem nátlaku promyšlenými argumenty pochopila a odletěla opět zpět ven do nemilosrdného žáru poledního slunce.
Není ani síla udělat si pořádný oběd a stejně, který blázen by v tomto počasí vařil nějaké teplé jídlo? Spíš ovoce nebo něco svěžího, ale to zas není tak běžné v naší ledničce.
Jen za tu chvíli, co jsem šel do školy a pak zase zpátky, jsem se stačil mírně spálit. Má bílá pokožka se přetransformovává do zdravě rudé.
Ždímu ze sebe poslední slova na které mi zbyla síla a inspirace. Nechápu, jak někdo může žít blízko rovníku. Neskutečné peklo tamějšího denního rytmu, kdy v chatrčích beze stěn s televizí uprostřed vysedávají celý den až do chladnějšího večera, potom se
zvednou a dojdou pro vodu, kterou celý následující den pijí. Pro někoho vidina ráje, pro workholika nemilosrdné vězení, pro mě neskutečná věc.
Čáslavský koncert, který je opět po odmlce zde a tím na něj zvu všechny, kteří mají zajem a nebojí se. Půjde o stejnou divočinu jako v zimě.
