První myšlenka na projekt River vznikla při nahrávání CD Waves (2008, vydavatel Elysion music) metalových Tisíc let od ráje, kterou produkčně zajišťoval Tudy a pěvecky se na něm výraznou měrou podílela Dorka z dua violončelistek Tara fuki a jazzových Vertigo. Na desce je několik klidnějších a akustických tracků, koupajících se v Dorčině hlasu a díky nim postupně vzklíčil nápad udělat celou desku v podobném duchu, bez metalových prvků, se kterými pracují Tisíc let od ráje. Velice důležitým aspektem projektu River je propojení s texty a vizuální stránkou. Chceme, aby projekt River byl spojením hudby, lyriky a obrazů do celku, který vnímavým posluchačům ukáže archetypy skryté hluboko v každém z nás i v hloubinách Řek...
PART I.
Když jsem zemřela, stala jsem se Řekou.
Čas byl v tu chvíli ospalý a ani můj křik ho neprobral.
Šeptal si ve snech nad tichou hladinou a čekal na odpověď krutého svítání.
Voda v říčním korytu byla při mém umírání ještě opravdovou vodou.
Někdy přemýšlím, čím se stala pak, když jsem ji nahradila. Možná dívkou, jakou jsem kdysi byla já?
Ve své lidské podobě jsem byla krásná
a řeka v podobě ženy musí být také krásná:
šumí mezi záplavou sametových vlasů
a barví oči do modro-zelených odstínů.
A krutost v ženách je i krutostí řek:
proniknou do mužských plic
naplní je až k prasknutí
vysmějí se jejich křiku
a pak je ukryjí, nasáklé a zohavené, do bahnitých břehů; vydat je nechtějí nikdy.
Když jsem zemřela, čas se houpal nad vlnami a tiše sledoval naše splynutí.
Údolí vonělo, probouzelo se
květiny nasály rozkoš umírání
a druhý den vyrazily do nádherných květů.
Očima Řeky trvalo mé umírání jen vteřinu.
Očima, kterýma se díval Čaroděj, to mohly být roky.
A mé oči byly v tu chvíli už slepé,
ležely vyrvané opodál na měkkém lůžku z mechu,
čekaly, v co se promění.
Možná ale měly jen splynout s hlínou nasáklou mou krví. Hladovou.
Takové to bylo ráno.
PART II.
Poslední obraz před mýma očima byl Čarodějův úsměv
sladký
a kdybych neměla ústa plná krve a nedusila se jí, políbila bych ho.
Takhle musel políbit on mě
napřed jazykem setřel rudé kapky z mých rtů
a pak mé rty rozdrtil a spolykal v lačném polibku.
„Je úžasné, úžasné mít tě jen pro sebe…“ šeptal přitom a jeho hlas byl plný měsíčního světla.
Čas pořád spal.
Možná jsem v ten okamžik už nebyla krásná
i když světlo svítání bývá lichotivé
a první paprsky rozbřesku rozzářily krev na mé tváři do všech nachových odstínů.
Jemu jsem ale krásná připadala, to vím.
Miloval kousky kůže s láskou uloupené z mého těla
záplavu zlatých vlasů,
které ležely vyrvané na trávě hebké ranní rosou
a tak sladce voněly!
Bolest tu vůni zesílila k šílenství.
Miloval moje tělo
křehkou hebkost mých ňader
a když do nich zarýval nehty a zuby, plakal: to jsem věděla.
Cítila jsem se v tu chvilku víc živá než kdykoli před tím.
A i když krajina kolem byla nádherná
stěny údolí z majestátných stromů
a Řeka! Tak oči jsem měla jen pro něj
dokud do nich neponořil prsty,
a bolest mě nedonutila křičet
řvát jak Řeka v peřejích
možná i plakat krev; mé slzy klopýtaly po mé tváři jak vlny přes kameny na dně.
Křičela jsem, protože svýma slepýma očima jeho sladkou tvář už nikdy neuvidím.
PART III.
Umírala jsem v jeho rukách
a všechny vůně kolem mě byly prosycené Řekou
palčivé až na hranici šílenství.
Nahlédla jsem za ni a uviděla sama sebe:
dívku schoulenou v trávě
obemknutou prsty svítání
slepou
nahou
křehkou
nádhernou jak krajina kolem.
I já jsem začínala vonět jako Řeka
sladce a divoce
a věděla jsem, že Čaroděj mé vůni podléhá,
sváděla ho a probouzela vzpomínky
snad na dobu, kdy mohl být kamenem, který voda vyhladila do dokonalých tvarů,
nebo možná kořenem mrtvého stromu na dně.
Tím, čím jsme byli kdysi všichni.
Do vody mě ponořil nekonečně opatrně
proud mé krve objal proud Řeky
naposled jsem se nadechla
bez stop bolesti nebo smutku
a dotkla se jeho tváře; naposled jako člověk
a vzápětí poprvé jako Řeka.
Čas se v tu chvíli bláznivě rozeběhl
má proměna byla poslední záblesk noci
a když v jediném okamžiku vypuklo svítání
mé tělo bylo navždy pryč
všechna bolest byla pryč
já se rozletěla do všech směrů, ke břehům a ke dnu
a kdybych měla ústa, křičela bych divokou touhou a radostí
Čaroděj na břehu se mlčky díval a já si ho vzala k sobě
… krutost v ženách bude pro mě od té chvíle navždy už i krutostí Řek …
PART IV.
Nikdy mě nenapadlo, jak divoce může Řeka milovat.
Když jsem ho stáhla k sobě
a vrhla se na něj,
má vášeň byla jiná než lidská
divočejší
chladnější
upřímnější
bez stopy soucitu
a přitom plná bolestivé něhy.
Možná křičel, ale já mu zaplavila ústa
moje touha byla plná ledu a ohně, vnikla mu od očí, do plic
ovládla ho zevnitř
hrála si s ním
dokud nezapomněl na všechny, které byly přede mnou.
Na každé mé vyvrcholení odpověděl bezhlesým výkřikem
který mě ještě víc vzrušil
vláčela jsem ho po dně
řasy ho pro mě spoutaly
a když jsem ochutnala jeho krev, vybouchla jsem slastí.
Mé vlny začaly divoce bičovat břeh,
až celé údolí bázlivě utichlo.
Jestli po téhle sladké smrti toužil
dala jsem mu ji stonásobně
možná se poprvé v životě bál,
ale byl ve svém utrpení šťastný.
Stejně jako já.
PART V.
Každá moje kapka je jiná.
Divoce, sladce jiná.
Někdy šeptám Větru:
„Obejmi mě, můj nádherný příteli,
pohraj si s mou kůží, jak to jen ty umíš.“
Vítr mě nadšeně poslechne,
rozčeří mou hladinu
a oba zakřičíme; nic tak krásného jsme jako lidé nepoznali.
Když se ve mně pak v noci zrcadlí měsíc
vím, že jsem nádherná
má divokost je v té chvíli schovaná v hlubinách.
„Sladkému sladké,“ zašeptají hřbety vln.
Měsíc se jemně pohne, jakoby chtěl odpovědět
ale neřekne nic
jen se usměje
a já vím, že jsem ho k sobě navždy připoutala.
Nemůže být beze mě a zítra v noci přijde znovu.
Bude mě svádět svým dokonalým obrazem
rozzáří pro mě noc
a já nastavím zrcadlo jeho osamělému smutku.
„Můj příteli, přijď za mnou
odevzdej se mé kráse a krutosti,
vždyť beze mě jako bys nebyl.“
Až z Čaroděje a všech mužů zůstanou jen bledé vzpomínky
zkusím poprosit Vítr, aby mě naučil létat jako on
a pak se konečně stane Měsíc mým obrazem, který spatří všichni.
PART VI.
Naučit se žít bez viny a hříchu je tak snadné.
Jediným mým Bohem jsou hvězdy
a když se pro ně modlím
vždy mi svým mihotavým světlem odpoví.
Mohou tohle říct lidé o svém Bohu?
Nebo o Ďáblovi?
Někdy mám pocit, že Údolí je plné ztracených andělů.
Chodí ke mně prosit o uzdravení,
má vlhká kůže je pokřtí
nebo uvrhne do zatracení; po čem který z nich touží.
Možná to ale nejsou Andělé
jen astrální obrazy lidských duší,
a já vidím jejich sny, které mi připadají jako křídla.
Létat jsem je ale nikdy nespatřila
možná jejich sny nejsou dost silné, aby je dokázaly vynést nahoru,
možná se teprve učí.
I já se ve své moudrosti učím
někdy z jejich strachu, který mě naplní,
když pronikám do andělských plic.
Každý z nich je pro mě krásný a plný světla
a každý z nich se mě bojí;
snad proto, že má divoká duše je jediný sen,
který je dokázal povznést.
PART VII. (Čaroděj)
Řeka je všude kolem mě
a i když jsou mé oči už dávno slepé,
jako bych se na ni pořád díval.
Má Smečka se stala Řekou, ale teprve se učím, čím jsem teď já.
Možná se budu učit už navěky
možná jsou tajemství na jejím dně vším,
co ještě ještě potřebuji najít.
V jejím lidském úsměvu jsem viděl sílu všech žen, výzvu všech žen
a jaký to byl pohled!
Když mi pak zašeptala:
„Chuť naší krve mě vymrštila z konce světa na jeho začátek…“
věděl jsem, že nic z toho ve mně nikdy nezemře…
Obejmula mě a já se stal kamenem na dně
úlomkem skály
kouskem Země
mé vzpomínky obsáhly všechnu minulost
nebyly v nich lidé
jen živly
hořící skály
vítr divoce bičující gejzíry lávy
nemilosrdné slunce a mrazivá tma.
Všechna tahle síla a divokost zapomenutého světa
se teď stala mou silou
mou součástí
mou Smečkou…
PART VIII.
Objímám Čaroděje v sobě,
jeho úsměv,
oči, které mi tolik věcí odkryly.
Objímám jeho duši, která žije v každé mé kapce, jeho sílu, které je v mých vlnách.
Dotýkám se kousku skály na svém dně, křičím radostí z poznání, které mi přináší,
z moudrosti, kterou přináším já jemu.
Cítím, jak se učí;
cítím, že já jsem jeho poslední cesta…
stejně jako on byl kdysi mou.
V posledních záblescích noci vidím skryté zákony světa:
Nikdo, kdo zahlédl v zasněné chvilce konec i začátek,
se už nemůže vrátit zpět.
Nikdo, kdo ochutnal kouzla krve, která poutají smečku,
na ně nedokáže zapomenout.
V šeptající noci, kdy zůstal jen sen Muže a představa Ženy
jsme se jimi stali,
ty a já, můj Čaroději.
Vidím nás jako milence objímající se s úplňkem,
jak vlka s vlčicí běžící třpytícím se sněhem,
jak dvě alfy tohoto světa.
Můj Čaroději, mé vlny ti budou do ticha šeptat:
„Spolu jsme Síla, Nekonečno i Podstata.
Jsme Smečka.
Jsme Tvořivost i Hravost.
Jsme Divokost.
Jsme Smrt.
Jsme Láska.
Jsme nikdy nekončící Začátek i Konec.“
Objímám jediného Čaroděje v sobě,
jeho sílu, která se spojila s mou.
Jdeme spolu nekonečným množstvím cest,
které nás vedou zpátky k sobě samým.
Možná se budeme ještě dlouho učit
a poznávat, čím ve své nové podobě jsme.
Možná se zastavíme a naučíme se znovu bát.
Vím ale, že můj Čaroděj už nikdy neodejde
a já jej budu navždy objímat v sobě.
PART IX.
V mé síle je moudrost všech žen, jejich vášeň, minulost, budoucnost
i snivá chvilka mezi nimi,
led zimních krystalů
i oheň zažehnutý v mých přáních.
Když je pro mě břeh příliš těsný
rozletím se soumrakem
v každé mé kapce vybouchne strach lidí, které stáhnu k sobě.
Na své dno.
Kde jediným světlem je záblesk poznání ve vyděšených očích
když mě dýchají
polykají
bojují se mnou,
proklínají a milují.
Když je proměním zpátky do podoby, jakou v sobě nosí staletí.
Čím víc mužů za mnou přichází, tím víc se bojím
že z jejich podstaty už nikdy nedostanu žádný další
Kámen/Skálu/Zemi
že si z nich nevezmu nic, než bláto svého dna.
Všechna divokost ve mně
vybuchuje vztekem
když odhalím, jak jsou slabí
bezmocní
možná bohem uhnětení z hlíny
ale mou vášní proměnění v bahno.
Pak ve mně zůstane jen smutek
ticho
osamění
a já prosím kameny na svém dně
aby mou bolest svou dávnou silou utišily.
Někdy ve mně křehká těla budí soucit
a nechávám je uniknout.
Vím, že o mně pak budou další roky snít
šelma v jejich představách bude mít mé zelené oči
a zahalí je mými plavými vlasy.
Mou opravdovou vášeň ale nikdy nezahlédnou
PART X.
Když jsem zemřela, stala jsem se Řekou.
Možná jsem musela přijít o své lidské oči
abych spatřila všechny skryté zázraky světa
možná jsem musela přestat dýchat
abych pochopila tajemství vůně
možná jsem musela přestat být člověkem
abych pochopila každou lidskou slabost
V osamělé noci šeptám kousku skály ve mně:
„Jsi sladký Anděl smrti
a až se znovu narodíme
nenechám si vzít ani vteřinu našeho času
budu všechen tvůj oheň a led
a ty budeš všechna má vášeň a síla.“
Ráno pak bude plné paprsků slunce
každou svou kapkou se ho nadechnu
proměním se v oblaka
nechám vítr laskat svou kůži
a zbarvit ji do divokých odstínů bouře
Poletím nad horami
pohladím je vlasy ze svých oblaků
rozevřu se jim, aby do mě skály mohly vstoupit
a vybouchnu divokou slastí
Když jsem zemřela, stala jsem se Řekou
a narodím se jako déšť
jako kapky ve vlasech dívky
jako jsem kdysi měla já