Když jsem naposledy držel Jindru za ruce, viděl jsem, jak jeho oči pomalu vyhasínají. Poslední záblesky v jeho znavených očích mi připomněly všechny společné zážitky, které jsme jako dva nejlepší přátelé prožili, když byl Jindra ještě pln života.
Hleděl mi přímo do očí. Sotva dýchal. Jednou rukou mi pevně tiskl dlaň, ačkoliv stisk nebyl moc silný, neboť jeho křehké tělo se již nezmohlo na takový výkon. Vzdychal, zřejmě bolestí. Ve chvíli, kdy jeho oči začaly kroužit po místnosti, jsem pochopil, že
to vzdává. Naposledy se vzedmul v hrudi a zasténal. Pak si mne z posledních sil přitáhl k sobě. Cítil jsem ten pach smrti, který se vznáší v místnosti, kde někdo zemře. Bál jsem se. Srdce mi bilo takřka slyšitelně. Teď když jsem byl přímo u jeho hlavy, mi
jeho utrpení připadalo nesnesitelné a chtěl jsem utéci, ale pokorně jsem držel a naslouchal jeho šepotu. Jindra se naposledy nadechl a děl: "Musíš mi něco slíbit. - Musíš tam jít." Cítil jsem, jak mi pomalu pouští košili, za kterou si mne předtím
hravě přitáhl. Byl konec. Sbohem, Jindro. Ještě jsem ho chvíli držel v náručí a pak jsem ho přikryl; tak, jak se to dělá s mrtvými. Následně jsem zjistil, že něco svíral v levé ruce. Byl to papír stočený do ruličky. Až tehdy jsem pochopil jeho
slova...

Juan