Tamers of Flowers experimental / Heřmanův Městec
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
Dodatečné info
Libor Krejcar - texty, hlas, sax-ruchy
Mariana Krejcarová - hlas
Jiří Dračínský - basa, barely
Libor Kapička - bicí
Radim Vinduška - kytara
Dominik Nagy - didgeridoo
Bio a historie
Libor Krejcar - texty, hlas, sax-ruchy
Mariana Krejcarová - hlas
Jiří Dračínský - basa, barely
Libor Kapička - bicí
Radim Vinduška - kytara
Dominik Nagy - didgeridoo
Libor Krejcar je sochař, výtvarník, autor textů a principál heřmanoměstecko-pražského zvukového tělesa Krotitelé květin. Hudba jako audiovizuální deník, tak by se dala charakterizovat jeho hudební tvorba. Od počátku 90.
let se v cyklech vrací k práci s texty, které balí do hávu zvuků uměle vytvořených nebo zachycených v běžném životě na principu jakéhosi "homeless fieldrecordingu". Výsledkem je zvuková koláž na pomezí tradice českého undergroundu, industriálního
experimentu a současné elektroniky. Slyšíme zde předtočené pasáže a podivuhodné smyčky, jejichž celkové sesazení činí z Krejcarova projektu zcela ojedinělou záležitost. Melodické linky naprosto chybí, epické napětí vzniká spíše formou puzzle
skládanek se zvuky kostelních zvonů a různých hlasů. Hučení temných samplů přerušuje vytáčení telefonního čísla, jež neexistuje, a jako ze sna k nám připlouvá hlas největšího černokněžníka mezi tuzemskými kněžími - Tomáše Halíka. Jen místy jsou ruchové
plochy prokládány klasickými hudebními nástroji jako saxofon či foukací harmonika. Nad tím vším se v různých odstínech proplétá Krejcarův hlas a jeho ryze osobní a velice temná poezie.
V roce 2003 Libor Krejcar, za pomoci královehradeckého zvukového mistra Petra Vyšohlída, přetavil své vize ve vydání CD Lesní hřbitovy .
Tato podivuhodná zvuková socha se setkala s nadšenými ohlasy hudební kritiky. V roce 2006 získal projekt Lesní hřbitovy svoji koncertní podobu. Ojedinělá vystoupení formace Tamers of Flowers jsou doprovázena působivou
videoprojekcí.
His Voice 1/2011
Lesní hřbitovy viděti…
Když před šesti lety u Guerilla Records vyšlo album sochaře Libora Krejcara a skupiny Tamers of Flowers Lesní Hřbitovy, bylo to na české undergroundové scéně zjevení. Nyní stejný repertoár na stejném labelu vychází v koncertní verzi na DVD natočeném v roce 2009 v pardubickém Divadle 29.
Libor Krejcar je znám především jako autor neuvěřitelně elegantních skulptur koček a jeho album Lesní hřbitovy bylo nemalým překvapením. Krejcar s pomocí Petra Vyšohlída (ex Piráti a jejich následnické kapely) a svých Krotitelů květin, v nichž působil mimo jiné dechař Václav Klecandr, sestavil kolekci písní, které - zejména v textech - těží z dědictví androše, v hudbě je ale obohacují o invenční práci se samply a nalezenými zvuky, trochu industriálních perkusí a energií vlastní hard coru a electronic body music. DG 307 meets Ministry, dalo by se nehezky nečesky říci, abychom získali alespoň přibližnou představu o energii Krejcarovy hudební tvorby. Lesní hřbitovy ostatně nejsou jeho debutem, na dvě starší nahrávky (na první se údajně do vazby elektrických kytar „mlátí klackem do trubek‟) snad v guerillovském edičním plánu také dojde.
Krejcar se stal nečekanou hvězdou Guerilla Records a první náklad jeho alba se vyprodal. V roce 2009 následovala reedice, nyní je tu DVD pojmenované pouze názvem kapely a obsahující týž repertoár. Odpověď na oprávněnou otázku po nadbytečnosti takového vydavatelského počinu znají ti, kdo Krejcara v poslední době viděli vystupovat: současní Tamers of Flowers jsou úplně jiná sestava než ta, která v roce 2004 nahrála studiové CD a která patrně byla pouze krátkodobá, ne-li vůbec výhradně studiová. Nová kapela sestavená z hudebníků z Heřmanova Městce, kde Krejcar žije a tvoří, je výrazně mladší a méně početná. Tvoří ji Jiří Benda (baskytara, sampler), David Kolovratník (bicí) a Mariana Krejcarová (hlas, perkuse, housle, zvonky), kytarista Radek Losert, i když na DVD, tuším, hraje ve všech písních, je pouze hostem.
Živá podoba současných Tamers of Flowers je krotší než někdejší studiová. Divoké chuchvalce nalezených zvuků jsou odmeteny ve prospěch jasnějších písňových struktur s dominantní rytmikou. Určující samply, jako melodický úryvek jakési litanie v písni Anděl, samozřejmě zůstávají, celkové pojetí se ale blíží k mainstreamovému plus minus rocku. Z „podzemního‟ instrumentáře zůstaly barely a skřípající housle (smyčec za kobylkou) Mariany Krejcarové, frontmanova intuitivní hra na saxofon a samozřejmě společná, vcelku konejšivá recitace obou jmenovaných (v písni Samota mi ten řev známý ze studiové nahrávky docela chybí). Chtěl-li Krejcar hrát živě, bylo zkrátka nutné některé atributy vynikajícího alba odříznout a přizpůsobit kapelu potřebám pódiového vystupování.
Pódiová show, jejímž tvůrcem je výtvarník, je samozřejmě pastvou pro oči. Z části doslova: zadní projekci vystupování Tamers totiž tvoří videozáznam Krejcara procházejícího se stádem pasoucích se ovcí, mezi nimiž v závěru spočine (v závěrečné písni Dobrou noc kamery přestanou snímat pódium a my vidíme pouze tuto zadní projekci). Na pódiu stojí několik bílých, zevnitř nasvícených soch koček a torzo anděla - barokně opulentní stojan na texty, za kterým stojí frontman a vytváří tak okřídlenou siluetu. Působivé.
Velkým kladem záznamu je dynamická kamera Michala Kudláčka, Jana Votruby a Víti Mazánka, díky níž koncert ani na okamžik nepůsobí strnule. Pokud byse mělo jednat o pozvánku na živé vystoupení, nemohlo toto DVD dopadnout lépe. Škoda jen krátkodobé stopáže necelých osmatřiceti minut a absence jiného repertoáru, než je na šest let starém albu. Nové písně patrně teprve vznikají.
Text: Petr Ferenc
Rock & Pop 11/2010
Český underground nevyhynul. Naopak, vyvíjí se a například právě díky Liborovi Krejcarovi a spol. nabývá sofistikovaných, dotažených tvarů. Profesionalita zpracování DVD není protipólem umělcova „podzemí“, neb autenticita zůstala zachována. DVD Krotitelů květin nenese žádný název, ale klidně bychom ho mohli pojmenovat „Lesní hřbitovy živě“. Zachycuje totiž kompletní program alba „Lesní hřbitovy“ (Guerilla records 2004) v pódiové podobě, s filmovými dotáčkami i Krejcarovými sochami rozmístěnými na podiu. A jelikož je Krejcar hlavně sochař a výtvarník, nejen básník a „recitátor“, není třeba zdůrazňovat, že vizuální podoba repertoáru je sugestivnější než původní CD. Což není samozřejmostí, vizuální vjemy mohou také odpoutávat od sdělení, jenže Krejcar to s „vizuálem“ umí. Lesní hřbitovy se zkrátka dočkaly ideálního media. Výtka? Také něco nového by to chtělo. Kapacita DVD zůstala z větší části nevyužita a od vydání původní nahrávky uplynulo šest let. Cožpak protagonista nenastřádalo nové verše?
Tomáš S. Polívka
Týden 24. 10. 2010
Současný český underground v klasickém významu slova na tom není vůbec nijak záviděníhodně. Odečteme-li letité, již dávno etablované spolky, objevuje se toho zajímavého nového tak málo, že hovořit o živoucí scéně prakticky není možné. Přesto existují i výjimky.
Sochař Libor Krejcar je nejen respektovaným výtvarníkem, ale i občasným hudebníkem a jeho formace Tamers of Flowers k oněm výjimkám posledních let rozhodně patří. A to i přesto, že kořeny tohoto seskupení sahají hluboko do minulosti.
Jádro repertoáru je zachyceno na zatím jediném albu Lesní hřbitovy z roku 2004, čerstvě se ovšem objevilo i DVD s koncertním provedením z loňského léta. Skladby tak dostávají další rozměr, výtvarnou rovinu, která už i tak nevšední a zajímavou hudbu doplňuje a obohacuje. Právě v multimediální podobě totiž Krejcarovy osobní zpovědi fungují ještě mnohem lépe. Temná, místy až apokalypticky či fatalisticky vyznívající hudba se prolíná s členitou scénou, která nezapře výtvarné cítění svého tvůrce, a vše doplňuje nápaditá projekce. Celkový dojem je tak na hony vzdálený zastydlým, rádobynekompromisním, opakovaným a častým kopiím Plastiků či dalších podzemních legend.
Plností zvuku, která vytváří plochy a koláže pod interpretovaným textem, občas mohou Tamers Of Flowers připomenout DG 307 posledních let, ale zároveň svými strukturami prozrazují neuzavřenost ve své ulitě a uvědomění si běhu času. Ne nadarmo Krejcar v minulosti spolupracoval s bývalým členem pardubických zběsilých elektroniků Gun Dreams Luborem Bendou - zvuk kapely občas vyvolá vzpomínku na EBM či další spolky kloubící temné repetitivní nálady s občasnými samply a zkreslenými, rozmazanými kytarami - kdo má rád Revolting Cocks, Nine Inch Nails či Ministry, své si tady určitě najde. Z českých part se jako první rozhodně nabízí příbuznost s Jiříkovým viděním.
Přesto je hudba sama jen jedním ze stavebních kamenů, a tím opravdu hlavním je zde hlas. Ledově opakované, osobní a místy až intimní mantry mrazí i zasahují zároveň. Prvotně navozují dojem deklamované poezie, ale i když vnitřní poetika jim rozhodně nechybí, spíš působí jako terapie svého autora. Direkty na všechny strany každopádně rozdávají podobně drsným a surovým způsobem, jako třeba texty post-hiphopových WWW. Tohle DVD je rozhodně ozdobou nejen katalogu lounského vydavatele, ale především povedeným důkazem, že i dobrovolná cesta mimo hudební mainstream může mít sebevědomou podobu, ani v nejmenším nepůsobící jako jen něco, k čemu tvůrce donutily okolnosti.
Antonín Kocábek
Musiczone 27. 1. 2007 (recenze na koncert v klubu Kaštan, Praha)
(...)
To nahoře – na ZVUKU – zatím vrcholila nervozita. Jeden z nejúžasnějších projektů, které znám, a který se na značce Guerilla records objevil na CD "Lesní hřbitovy", výrobku Libora Krejcara a jeho The Tamers Of Flowers, kteří měli právě zažít koncertní premiéru! Toto vystoupení uvedl Magor: "Každý má právo nejen na svých 15 minut slávy, ale právo užít si i svých 15 minut ostudy." A pak vypukla dlouho očekávaná událost sezóny: plátno s pobíhajícími ovcemi, mezi nimi volným krokem v černém prochází L.K. a náhle skrz hořící kočičí oči začíná hudební obřad, mše, rituál kočkoidního sochaře a jeho squadry podivínů. Jejich kult a zvuk rozhodně naprosto vyčnívá takřka nad vším, co je možno v Čechách slyšet. Hudba Tamers of Flowers je nekompromisně sama sebou, je to jiný, svébytně potemnělý svět plný záhad života a bytí.
Richard Kutěj (16. 01. 2007, 07:00)
Freemusic 24. 1. 2005
Setkat se v dnešní době s domácím albem, jež vám po několika minutách poslechu takřka vyrazí dech, rozhodně není běžnou záležitostí. Mně se taková situace přihodila při poslechu alba Libora Krejcara Lesní hřbitovy. Jeho jméno bylo totiž dosud (pro mne) známé především z pozice kontroverzního výtvarníka (série pálených kreseb Krajinou výčepu, jež tvořily ilustrace ke knize Vratislava Brabence Vážený pane K.) a sochaře (výstava s názvem Krajiny paměti v pražském Mánesu). Libor Krejcar je však jednoduše velmi výraznou uměleckou osobností vycházející z undergroundového prostředí, jež se ke svému okolí vyjadřuje rozličnými vyjadřovacími prostředky. Jedním z nich je hudba, což dokazují Krejcarovy archivní nahrávky z let 1982 a 1992 (kdy spolu s Luborem Bendou pod názvem The Tamers of Flowers odehráli na 20 koncertů včetně vystoupení na českém Woodstocku v Trutnově). Nejnovější hudební aktivitou Libora Krejcara je právě nahrávka Lesní hřbitovy (Forest Graveyards), jež spatřila světlo světa na sklonku loňského roku jako vůbec jeho první oficiálně vydané album v podobě výjimečně provedeného CD, jež navíc obsahuje i dvaadvacetiminutový filmový dokument se záznamem ze zahájení Krejcarovy výstavy, jež se pod stejným názvem pořádala v kostele sv. Ducha v severočeském Mostě (mj. za účasti Ivana M. Jirouse a Vratislava Brabence).
Pakliže sám Krejcar svoji bezmála čtyřicetiminutovou nahrávku označuje jako samostatnou zvukovou sochu či souhlasí s názorem, že se jedná vlastně o jakýsi zvukový záznam jeho vlastního života, máme zde klíč k uchopení celého alba. Jedná se totiž skutečně o velmi podivuhodnou zvukovou koláž tvořenou elektronickými zvuky, jen místy prokládanými klasickými hudebními nástroji jako saxofon či foukací harmonika. Od začátku až do konce má posluchač co do činění s valící se zvukovou vlnou, z níž vystupují na povrch spíše tušené než skutečné formy jakýchsi načrtnutých bizarních písní (zejména díky "erupcím" takřka electrotrashových rytmů či klasičtějších rytmických bigbítových schémat). Melodické linky naprosto chybí, epické napětí vzniká spíše "formou puzzle skládanek" se zvuky kostelních zvonů a různých hlasů (mj. kněze Tomáše Halíka), vytáčení telefonu a zvuků z telefonních ústředen, útržků "kotlíkářského" hraní či destruované sólové kytary (právě samotný Krejcar), nad čímž vším se v různých hlasově zabarvených odstínech proplétá Krejcarův hlas a jeho ryze osobní a velice temná poezie (sám se prý za básníka nepovažuje, dle mého názoru jsou však jeho verše velmi svébytné a mrazivě naléhavé).
Přesto po několika posleších z této zvukové masy dešifrujete jednotlivé "písně", přičemž nelze nezmínit pár - jedním slovem - ojedinělých delikates. Skvělý je například čtvrtý track se signifikantním názvem Anděl, plný tajemné gotické nálady, lehce kontrastující s poněkud tanečnějšími jungle rytmy. Zvláštní zklidněnou atmosférou se ze sousedství přece jen poněkud drsnějších a údernějších tracků-skladeb vymyká (opět v duchu svého názvu) Naděje s dominujícím pianovým motivem a reminiscencí na underground 70.let (dechy). Pro uchopení hudební a duchovní podstaty alba je pak zřejmě nejpříznačnější velice silná Samota, jež začíná i končí jakýmisi "homeless fieldrecordings", plnými chrčení a kašlání, ve které jakoby společně zaznívala někdejší Umělá hmota a Nine Inch Nails najednou. Tedy vzdálené a nepopíratelné kořeny v českém undergroundu mísící se s moderními technologiemi využívaných hudebními teroristy nemilosrdně pranýřujícími současnou civilizaci. Nebo ještě jinak řečeno - a platí to pro celé Krejcarovo album - je tu přítomno, jak výstižně pojmenovává duše Guerilla Records (tedy vydavatelství, jež album na sklonku roku vydalo), Vladimír Drápal řečený Lábus, "nebe i peklo" najednou.
P.S.: Album bylo věnováno k šedesátinám Ivanu Martinu Jirousovi, jež byl pro Libora Krejcara tím, "kterému se podařilo zkazit jednu z generací, do které on patří". Ne náhodou jsou asi fotografie soch jeho série koček součástí jak krásně vyhotoveného třípanelového digipacku alba Lesní hřbitovy (včetně dvou bookletů s českými a anglickými texty uvnitř), tak i přebalu poslední Magorovy sbírky Rattus norvegicus.
Igor Nováček
Rock and Pop 3/2005
U nahrávek, jako je tato, za níž stojí sochař Libor Krejcar a hradecký muzikant Petr Vyšohlíd (ex-Meat House Chicago I.R.A.), mě vždycky nejvíc zajímá, jak je to vlastně celé myšleno. Osobně se při poslechu docela dobře bavím: ta změť standardně i nestandardně (rozuměj převážně industriálně) hudebních hluků, zvuků a ruchů, kytarových vazeb, samplů všeho od vytáčení telefonu po záznam mše Tomáše Halíka, a to vše spojeno s recitací textů či skorobásní, plných undergroundového haraburdí (smrt, oheň, vlci, andělé apod.), je podobná spoustě jiných projektů, kterými se více či méně hudebně talentovaní tvůrci bavívali za pomoci páskových magneťáků už před desítkami let. Dnes, s levnými studii, minidisky, samplery a počítači už to přirozeně mají mnohem jednodušší a cílená androšská ´totální demokratizace umění´ (kdy jej má právo dělat každý, kdo má chuť) je jak houska na krámě. Není divu, že album je věnováno „Magorovi k šedesátým narozeninám“ (to to letí, co...?).Ale co mě zajímá: berou se tyhle lidi vážně, nebo je v jejich produkci aspoň špetka nadhledu?
Mám důvod (chci?) věřit, že Libor Krejcar je ten druhý případ. Když například uprostřed ´pohřební písničky´ Poslední den zazní v pozadí sampl s výkřikem „´di už do prdele s těma urnama“, mluví mi tak trochu z duše. Ale říkám si, že Krejcarovi asi taky, když jej použil. To nemění nic na tom, že hlavně textově se mu tu a tam nějaký obrat či obraz opravdu podařil. Třeba to, jak „po nebi plují hořící kříže/tvář obletující sen/zlaté nymfy/jako stádo bílých okřídlených/muflonů“ je sice undergroundový kýč jako prase, ale...úplně to vidím...
Za zmínku stojí i pěkný obal s fotografiemi Krejcarových vysochaných kočiček. Inu, androš si takovéhle věci vždycky uměl ohlídat.
Ondřej Bezr
His Voice 2/2005
LIBOR KREJCAR - Lesní hřbitovy
Guerilla Records
Orientační cena 278 Kč
Je to přibližně rok, kdy lounská značka Guerilla Records vydala album sochaři Liboru Krejcarovi. Kolekce Lesní hřbitovy rámcově zapadá do kontextu českého undergroundu, jehož je Guerilla častým zprostředkovatelem a v němž se Krejcar pohybuje (jeho socha zdobí například obálku poslední básnické sbírky Ivana Jirouse a desku Lesní hřbitovy mu Krejcar věnoval k šedesátinám). Ohlasy tvorby Plastic People či DG 307 jsou patrné v repetitivnosti hudby a polorecitovaném zpěvu, v žádném případě však nejde o nostalgické retro. Místo zvukového staromilství totiž uslyšíme plnokrevnou a syrovou hudbu těžící z práce se samply i s hlukem kytarových vazeb. Niterné, většinou střízlivě odříkávané texty písní doplňuje divoká změť lomozu doprovodné skupiny Tamers Of Flowers a nahrubo střižených, tlustě vrstvených elektronických smyček a zvukových deníků - kázání, terénních ruchů, didaktické povídky o farmářově idyle... Zvuková intenzita alba si místy nezadá třeba s nekompromisní produkcí kapely Ministry, Krejcarův ponor je absolutní, avšak elegantní. Domnívám se, že jde o sršatý zvukový protipól strohého půvabu jeho kočičích soch. Doufejme, že Guerilla v budoucnu vydá i reedice dvou kazetových předchůdců Lesních hřbitovů.
Petr Ferenc, redaktor časopisu His Voice
Lidové noviny 10. 1. 2005
Když výtvarníci malují hudbou
Petr Nikl a Libor Krejcar se představují na dvou pozoruhodných albech. Přední čeští výtvarníci Petr Nikl a Libor Krejcar se rozhodli ztvárnit své představy hudební formou.
(...)
Nic nemůže být vzdálenější bezelstnému výrazu rozčepýřeného Petra Nikla než ocelově chladné a tvrdé album sochaře Libora Krejcara. Leccos napovídá už obal, na němž zlověstně vyhlížející kočičí madona s výrazem ustrnulým někde mezi kamennými strážci lesních chrámů v Jižní Americe a maskou Darth Vadera z Hvězdných válek kolébá v náručí kostru svého vetřelčího koťátka. A název cédéčka - Lesní hřbitovy - také neslibuje žádnou procházku růžovým sadem. Zaposlouchejme se do mrazivě deklamovaných veršů a zjistíme, že "průzračný šílenství samoty ubíjí duši jak srdce bronzovýho zvonu, oči plný jedu, v zádech finský nože, Vltava mlčí, nic neříká, andělé smrti létají jak květy topolu..."
Je-li Niklův lehce halucinogenní výlet do rozbujelé přírody jistým odkazem na pěvecký a hráčský výraz Václava Koubka, Ivy Bittové či skupiny Vltava, Krejcarova těžkotonážní výpověď patří spíše do hájemství německého industriálu "šlehnutého" plastikovým undergroundem pražské hudební periferie. Ne náhodou deska vychází u firmy Guerilla Records specializující se na oprašování archivů kapel typu DG 307 či Umělá hmota a je dedikována básníku Ivanu "Magorovi" Jirousovi, "kterému se podařilo zkazit jednu z generací, do které on patří".
Muzika (jde-li vůbec o muziku v klasickém slova smyslu) zde nahrazuje lidský tep, klarinet bolí jako náhlý nervový impuls vyslaný z paty až k hlavě. Slyšíme hučení temných samplů, vytáčení telefonního čísla, jež neexistuje, jako ze sna k nám připlouvá hlas největšího černokněžníka mezi tuzemskými kněžími - Tomáše Halíka.
Lesní hřbitovy nelze poslouchat ani neposlouchat - nejlepší by asi bylo uvést se po vzoru astronautů z Planety opic do stoleté hibernace a vnímat je spíše podprahově, jako signály z vesmíru, nebe, pekla, odkudkoli. Jinak budou naše smysly po této zvukové soše donekonečna bloudit s nevyřčenou otázkou, kde je zakopán pes. A neříkejte, že na lesním hřbitově hlídaném sněhobílými kočičími predátory.
HODNOCENÍ LN: ****
Michal Bystrov
