Co si myslím o světě TEĎ?
Je důležité si uvědomit, který ze světů TEĎ máme na myšlence. Váš svět? Jeho svět? Její svět? Můj? Jsa přesvědčen, že nebudu pro smích, pokusím se soustředit na nespočetné množství světů svých. Není to jedno(d)uchá věc popsat, jak vidím svět TEĎ přec. Svět TEĎ, anebo TEĎ, anebo….TEĎ?
Dle našeho všeobecně platného dnů počítání je úterý 4. března léta páně 2010, 14:44 SEČ. Sedím u okna v druhém podlaží jedné krabice, v samozvané stověžaté matičce měst, v srdci starého světadílu, někde na Zemi, někde ve Vesmíru, někde uvnitř sebe a přitom všude kolem. Přede mnou velký přítel 21. století – přenosná krabice s klávesnicí - dumám nad nesnesitelnou lehkostí b(l)ytí světa TEĎ. Pohledem vystřelím z okna ven, sluneční paprsky skrze stromy krásně se lomí, cítím jarně-podzimní vzdušnou vůni a svět TEĎ je krásný. Zavřu oči na chvilku o dva chlupy delší než mrknutí oka, zaposlouchám se do světa TEĎ… slyším faunu naší civilizace – tisíce, statisíce koní vtěsnaných dovnitř krabic se čtyřmi koly. Krabice, slyším zvuk linoucí se uvnitř krabice v níž sedím, v níž majoritní část z nás většinu dne prosedí, prostojí, proleží... Jeden ze symbolů světa TEĎ – krabice… a najednou je tento svět méně krásnější, ale jen pro mě, jen o krapet a jen na chvíli. Lačně mrknu na Facebook, přečtu pár řádků a jsem šťastněsmutný… Stovky kamarádů na dlani nebo raději jeden, dva, čtyři v očích? Je třeba znát Míru… A mír v duši, mír v životě, mír uvnitř i venku. Svět TEĎ je zvláštní. Ostřím na ulici, malé děvčátko se drží za ruce se svojí maminkou, ocucává lízátko a svět TEĎ je rozkošný. Letmo zaslechnu zprávy z mluvící krabice. Zprávy. Spíš omáčku z černé kroniky promíchanou s výroky vznešených homo sapiens sapiens – zoon politikonů, za něž by se musely stydět i samy otrlé první příčky Guinnesovy knihy retardů. Svět TEĎ se mi trochu zachmuří, já se zachmuřím, vypínám, ponořím se do sebe sama. Podívám se vnitřním okem do útrob své tělesné schránky s touhou spatřit TEĎ svou duši, spatřit sám sebe – ale jen ona spatří mě. Bez soudu. Bez předsudků. Bez masky. Není v mých silách přesně vyjádřit, jaký je svět TEĎ tam vevnitř. Je velkorysý i malicherný, je štědrý i sobecký, je veselý i smutný, je krásný i ošklivý, je bezelstný i podlý, moudrý i omezený, roztržitý i klidný… Je jako kytara – mnohostrunný. Teď je takový a teď zase jiný… Svět TEĎ je stěží komplexně popsatelný – ať mnou či kýmkoliv druhým, vždy zachytíme jen jeho část, tak je to snad správně a jen tak mě/nás nepřestane TEĎ bavit. Je neopakovatelné, je změnitelné prostřednictvím volby. Moji volby, Tvojí volby, jeho volby, její volby, správné volby, nesprávné volby a všeho v intervalu mezi… a mezí.
Dejte mi pevný bod ve světě TEĎ a já pohnu se mnou. Jsem Velký třesk… Jsem bída i lesk… Myslím, tedy jsem? Ne(z)voní hrana mým dětským snům? Quo vadis, člověče, quo vadis?!