Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
VŠECKY KRÁSY SVĚTA indie-country / Praha
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
Dodatečné info
VSECKY KRASY SVETA
Indie/Country/Punk
"NIKDO Z NÁS NEHRAJE TAK, ABY SE U TOHO MOHL BRÁT VÁŽNĚ"
|
Members
Members in memoriam |
Bc. Lemra (d) Bc. Dada Vixen (b,v,kaštaněty) Bc. Johny Hell (g,v) ing. Mivok (b) Petr "Vana" (d) |
Bio a historie
History & Memory of VKS
Některé archiválie mohou být zveřejněny až po smrti lidí, kterých se záznamy týkají. Paměti VKS rozhodli jsme se psát proto, aby si je právě každý ten, koho se týkají, přečíst mohl. Některé vzpomínky totiž mnohdy časem zevšední, nebo převypravováním se z
nich udělá něco, co není pravdivé a to zajímavé není zrovna tak. Navíc bychom o tyto paměti sami nechtěli přijít, jak to tak chodívá. Třeba ten herec Osvobozeného divadla, který ve zralém věku jal se psát své paměti a teprve nad prázdným listem papíru
zjistil, že si nic nepamatuje. Jaké to mohlo být čtení! Proto budeme tady psát pravdu o Všeckých krásách světa.
____________________________________________________________________________
A co moje boty, ty se vám nelíbí?
Tento příběh je tolik pravdivý, až se ho zdráhám vypravovat. Nemohu ale už dále mlčet: Ať to každý slyší!
Automobil zůstal nechaný stát před vchodem k Reného zkušebně v Koněvově ulici, tam co je zastávka Černínova, kam jsme obyčejně byli zvyklí jezdit autobusem. Věděl jsem, že četníci by kvůli kapele, která má toho večera vystupovat stejně z pokutového bloku netrhali. Co jsme toho odpoledne zakusili, bych nikomu nepřál - snad jen Mivoku a Shamshule, kteří tam se mnou a Djadjou nejeli a zůstali doma. Vaše chyba Mivoku Vokkere a Lemro Shamshulo!
Cestou do vlhkého a potemnělého sklepa byla dobře slyšet hudba, která s přibývajícími schody byla více a více hlasitá. Nebylo to nic divného, u Reného zkouší tolik kapel, že z nich neznám ani jednu. Tu, ve které působí trojice, kterou jsme onoho sobotního
odpoledne ve sklepeních Žižkova potkali, tu si pamatovat budu. Naše zaklepání na dveře nemohli slyšet. Já a Vixen stáli jsme už v té maličké místnosti, když nás zbystřili. My je také. Hleďme, jak jsme nachytali zloděje! Všecky čtyři krásné oči zastavily
se pohledem tam, kde musely. Na Vokkerově basovém zesilovači, který ještě docela voněl tchajwanskou montérkou, seděl cizák. Dal si dokonce tu námahu, aby jej vyndal z pečlivě zabalené Mivokovy krabice a zapojil do něho svůj nástroj. Víte, jaké to je, když
vám cizí člověk pokradmo hraje na vaše basové kombo? Já ne. Dalibor, ten to ale věděl! Nezapomněli jsme na dobré vychování a poté, co se poslední tóny pomalu usadily na starém červeném koberci, jsme znovu pozdravili. „Je nám to kluci hrozně líto, ale
víte, my máme dneska koncert a jdeme si pro věci. Omlouváme se, ale víte, ten zesilovač, ten si taky vezmeme, potřebujeme ho, je náš. Pardon."
Světlý hráč na saxofon s brýličkami nedbaje toho, že se rdící basista s Vokkerovým aparátem už rozloučil, pronesl větu, za kterou mám ještě nyní občas chuť mu do krásného saxofonu nasrat. „A co moje boty, ty se vám nelebí?" Ušklíbl se s opovržením a začal
do svého nástroje mocně foukat. Všecky čtyři krásné oči potkaly se tam kde musely. Koukali jsme na sebe s mým drahým Djadjou ve vlhké místnůstce s červeným kobercem po kterém podupával ten škaredý člověk. O zážitku hodného VKS nebylo pochyb, jinak bych o
tom přeci nemluvil. Omluvili jsme se, rozloučili a uctivě pozadu vyšli do chodby. „Která nám to ještě nešla?" - neslo se přes zavřené dveře, načeš mistr spustil vrcholné saxofonové improvizace. Po dlouhém mlčení a páru cigaret, které navíc docházely,
naložily jsme mnohé naše bedýnky do vozu. S vystoupením U Rafa jsme už takhle nervů, až je to hanba vyprávět.
Pan Raf musí být určitě hodný člověk, jeho paní jakbysmet. Prodávala výborné kuřecí řízky s chlebem a měla i nakládaný hermelín, který mám tolik rád. Líbilo se nám tam! Než jsme ale stačili přidat k dobru tu historku, vstoupil do sálu světlý tenký
mládenec s futrálem na dechový nástroj. Bavili jsme se představou, co kdyby s námi měl dneska na stejném praktikáblu vystoupit ten saxofonista, co neděkuje, neprosí, nezdraví a neomlouvá se? Jaké by to asi bylo? Mohl by nám takovou neskutečnou věc někdo
vůbec někdy uvěřit?
Byl to on.
„Co to tady děláte?"
„Co tady děláš ty?"
„My tady hrajem."
„Ne, já tady hraju! Proč jste neřekli, že s náma hrajete?"
Mé rozčilení nebralo mezí, zvláště když jsem pochopil, že toto je kapela, již budeme muset prosit o zápůjčku bicích nástrojů. Shamshulo, už si pro rány Boží kup vlastní bubny, slibuješ to léta! Mivok a Lemra rozhovor podivné atmosféry sledovali se
zalíbením a nepochopením.
Červené světlo, které mu shora padalo do obličeje i na futrál saxofonu prozradilo, že ten o půl hlavy větší člověk je jistě nekuřák a všechny nikotinisty poprávu nenávidí.
Přešel jsem tedy do útoku, těšíce se na to, jak on bude mnou ještě více opovrhovat: „Nemáš cigáro?!"
„To teda rozhodně nemám! A nemám ani žádný auto, kterým bych pak třeba mohl dovést aparáty do zkušebny - aby vás to třeba nenapadlo."
Osm krásných očí se potkalo. Nebylo ale kam pozpátku vycouvat. Nebyly nakonec ani ty cigarety, protože, jak si myslím, pan Raf je nekuřák a jeho hodná paní je mezi řízky neschovávala. Přítomné jsem neseznámil s tím, že jedu nakoupit a že se brzy vrátím.
Dalibora nacpal jsem do sedadla spolujezdce a na klikatých uličkách hanspaulského předměstí mu co chvíli opakoval, že tu šaltrpáku přeci utrhnu. Koupili jsme si u Vietnamců modré čestrfíldky, na jiné ostatně ani nebylo, protože jsme si s sebou nevzali
peníze - tak zlé to bylo!
Mivok a Lemra nám poprávu vyčinili, že jsme se jim ztratili a nechali je v debatě, která skončila sporem o to, v jakém pořadí kdo bude hrát. Už dříve se ale rozhodlo a veřejně deklarovalo, že vystoupíme jako poslední. Podle hudební dramaturgie večera,
tvrdili ale, měli jako poslední ze tří kapel hrát oni - to nejlepší až nakonec. Podle dramaturgie večera tam VKS nemají hrát vůbec! - svěřil jsem potajmu své pocity Djadjovi, který měl právem strach, že to myslím vážně. Bylo nám to úplně jedno, kdy budeme
hrát a to je, prosím, dámy a pánové, pravda! Martin Č. V. Mařena Wondr z pořádající kapely Schrödingerova kočka všechny ujistil o tom, že si přeje, aby VKS hrály jako třetí. Stalo se tak. „Music supposed to be about piece and love!" - a hádejte, který
afroameričan to komu kde a kdy řekl.
Historicky druhý koncert jsme zahráli jako vždycky - špatně, ale nahlas. Nejlepší, respektive jediné na tom dobré bylo, že jsme poznali pár krásných lidí. Vezmu to od levé strany na pravou pohledem z pódia. Tak zaprvé je to budoucí protestantský kněz a
stávající partyzánský hacker František. Zadruhé Lemra natěšenému kolektivu představil svou půvabnou dívku Élišku. A naposledy nám svou návštěvou udělala radost Terezka, kterou já a Djadja tajně milujeme.
Saxofonista hrál se svou kapelou znamenitě. Byli toho večera samozřejmě nejlepší, o několik mnoho tříd. Nám se ale víc zamlouvaly písničky kočky o Faustovi a tlustém kocouru, co leští brýle a tak jsme si tu kapelu hned dali do rubriky Spřátelené. Ať to každý vidí, že jsme kamarádi!
_____________________________________________________________________________