ŽEN - O kapele | Bandzone.cz

Členové skupiny

Michael Bártek

Nástrojové obsazení: Kytara, Zpěv

Kontakty a odkazy

Z důvodů ochrany proti spamu jsou kontakty skryté a chráněné captchou.

Dodatečné info

ŽEN - Michael Bártek, dobrý holub hodoníské Pančavy, Brna, Prahy i Vojtěchova na Vysočině. Hrál pár let v uskupení „V obležení žen“. Po rozpadu kapely si ponechal tu významově atraktivnější část názvu. V padesáti letech vydal sólový debut ŽEN – CD Nafúknuté 2014. Následovalo hraní s kapelou „Sblížen“. V současnosti hraje opět sám jako ŽEN a dává nejvíce koncertů na ulici coby busker. V roce 2020 vyšlo druhé CD Na ulici.

...............................................................................................................................................................................................
Narozen v Hodoníně, v květnu roku 1964. Ranné dětství spojené se břehy řeky Moravy a periferií starého Hodonína, ulicí Pančavou, přes jejíž přikrčené domky ční mohutné komíny lignitové elektrárny, chlouby budovatelských padesátých. V současnosti, dle parametrů na venkovním teploměru, hřaduje a hraje střídavě v Brně, v Praze či ve Vojtěchově.

Bio a historie

ŽEN: ZA TOTÁČE JSEM BYL TOTÁLNÍ IDIOT (rozhovor pro undergroundové noviny "UŠI A VÍTR")

Na tvém debutu Nafúknuté se v bukletu k tvé osobě píše: „Rané dětství spojené se břehy řeky Moravy a periferií starého Hodonína, ulicí Pančavou, přes jejíž přikrčené domky ční mohutné komíny lignitové elektrárny, chlouby budovatelských padesátých.“ Můžeš popsat toto dětství, které snad trvá do dnešních dnů? Jak ses dostal až do Brna?

Správně jsi zaznamenal fakt pernamentního dětství. Samozřejmě, že permanentního, stále mne baví si hrát a hrát. Čeština je krásná a někdy k tomu přímo vybízí.Dětství v Hodoníně bylo hodně šťastné. Dokonce tak, že zapomenete, že na vás povětšinou nepůsobí rodiče, nýbrž babka s dědou. Tedy ne, že by mne rodiče pohodili v rodině, nějak se tam ale do toho montovala bytová problematika, to že byli dost mladí… a tím bych je trochu odčernil. Nějak sem se v té době vyskytoval již i v Brně, odkud pochází otec, ale vybavuji si jen prosluněný, dobrodružstvím a poznáním naplněný Hodonín se svojí tehdejší periferií, ulicí Pančavou. Pak už byly jen zahrádky, staré Rybáře s mrtvým ramenem řeky Moravy ústícím do rybníka, či spíše nádr-že, jménem Lavór, a dále dědova zahrada přimykající se k protipovodňovému valu řeky Moravy. Podél rostly topoly a přes řeku bylo Slovensko a lužní les. I teď, co toto píši, se to kouzlo znovu vynořilo…Děda byl zajímavej člověk. Sloužil kdysi u sedláků v Archlebově i jinde, jezdil s koňma a jmenoval se Ivičič. Mám pocit, že kořeny sahají někam na Balkán. S babkou žili na hromádce, ouředně tedy nepatřil do rodiny, to mu ale vůbec nebránilo v zanechání stopy, či spíše brázdy, ve mně. Když to šlo, sbalil se a vyrazil na kole do zahrady, kde trávil většinu času. Vybavuji si ho, jak sedí na verandě, bubnuje prsty o trámek a kouká do přírody. Byl jsem tam furt s ním. S babkou měli proletářský job, oba byli topiči. Takže když jsem nebyl v lůně přírody, tahal jsem kačera v temných uhelných chodbách pod filiálkou hodonínské armatůrky. Dodnes vidím ten rudý koks v rozjetém kotli. Do školy už jsem nastupoval v Brně, ale vzpomínám si, že jsem se do Hodonína furt vracel. Dlouho. O prázdninách, o víkendech… Musím říct, že za totáče jsem byl totální idiot. Snad to bylo i tím, že jsme měli v rodině dost komunistů. Děda byl ve straně taktéž, byl to ten basic poctivec odspoda. Nikdy na mě v tomto směru agitačně nepůsobil, snad už v té době prozřel… Vlastně jsem se to o něm dozvěděl až na jeho pohřbu, kdy se mi dostalo vidění druhých. Otec v tom byl taktéž. Zkrátka jsem nějak nenašel cestu k těm správným informacím, a když jsem po vysoké skládal vojenskou přísahu, které přihlížela první manželka mého života spolu se dvěma našimi dětmi, stál jsem tam jako hňup. Hrdý, já nevím na co.Dalším zastavením v místě byla matička Praha. To jsem tenkráte dělal vcelku úspěš-ně byznys. Byl ze mne kravaťák jako vyšitej. Poté, co mi začalo být jasný, že obchod je v podstatě o tom, jak ojebat jeden druhého, ze svého úhlu pohledu (jeden se školí v tom, jak vyzrát na protihráče, jenž se školí v tom, jak odrážet útoky, a opačně), jsem šel od toho. Pomohlo mi taky, že se nám, s druhou ženou mého života, narodilo dítě a naskytla se možnost odejít z „civilizace“ na Vysočinu. To byl balzám, úplně jinej svět. Člověk si lépe uvědomuje, jak je niterný a titěrný, navrací se do lůna a k nebi je blíž. Vztah se rozpadl. Slovy Václava Čtvrtka, že to nebyla Manka, ale Anka, lze leccos okecat. Podstatou však asi je, že ženy jsou mé životní téma, ne nadarmo se tato tresť dostala i do mého pseudonymu, názvu kapely… A tak jsem oklikou opět zde v Brně. Tedy ne pořád. Bez přírody, bez Vysočiny, už to jaksi nejde. A když začnou ty teplejší a teplé měsíce, přesouvám těžiště tam, do Vojtěchova.Ve všech těch kotrmelcích mi byla pomocníkem, zpovědníkem, ženou, tvarově dokonalou – kytara. Jí vděčím, že tu možná ještě jsem, páč mne párkrát vytáhla… Když bylo nejhůř, vždycky jsem po ní sahal. Zpočátku nezřetelně, ale ten stisk sílí.

S debutem Nafúknuté přicházíš v padesáti letech. Myslíš, že nastal čas? Předcházely tomu nějaké jiné desky? Třeba dema, pomocí nichž se kapely V obležení žen či ŽEN snažily dostat na prestižní festivaly?

Jasně, to je můj vzkaz pro ostatní. Nikdy není pozdě. Je to staré, otřepané, ale pravdivé. Musím říct, že mne to fakt těší, dělat něco takovýho, udělat cédo. I když jsou s tím spojeny jakési únavové záležitosti, v podstatě je to pro mne pozitivní věc. Jsem člověk introvertní, ale zároveň mám radost, když můžu nějak smyslupně fungovat mezi lidma. A k tomu při porodu nosiče dochází. Sám víš, jelikož spolu dě-láme grafickou stránku, že jsme se díky tomu lépe poznali. To stejný proběhlo i s Víťou Raškou, který mé věci nahrával a velmi dobře je uchopil pro posluchače. S Jardou Škvarnou, který v Kamence ve svém studiu nahrál taky nějaké písně na tomto albu, to bylo podobné. Během roku 2012 u něj vznikl Demoset Nafúknutý. Písně jsem dal v plen na svém webu skupinazen.cz a to je vše, co ŽEN zatím vydal.V OBLEŽENÍ ŽEN jsme udělali kolem deseti demopísní, ale ten web už neexistuje, někde bych to snad našel na cédu. V obou případech to bylo s hraním na festivalech, nebo vůbec s hraním kdekoliv, na pytel. Jako „nounejmáky“ nás (mne) moc nevítali. Mám pocit, že to tu naši malou kotlinku dobře charakterizuje. Ve všech klubech vznikají jakési strukturky a furt se tam motají ty stejné kapely, ti stejní lidé protlačující zase své známé. Takové zacyklení, ve kterém může docházet k jisté formě zaprděnosti. Když má někdo hudební klub, hospodu… měl by umět taky hledat. To často neprobíhá. Díky bohu za ty, které fungují. Jsem rád, že jsem našel tuto strukturu, která je rozmanitá, otevřená a poměrně rozvětvená. Začínám hrát lidem a to mne těší. Krákor sice neaspiruje na přívlastek prestižní, ale je moc fajn.

Šamanské písně říkáš, všiml jsem si tvého hlubokého duchovního rozpololežení až rozkročení od katolicismu po buddhismus, nebo naopak? Nedávno jsem v příloze Literárních novin četl o knihovnách palmových listů v Indii. Rišiové – dávní indičtí mudrcové – zapisovali do svitků osudy každého, kdo se na ně v budoucnosti do knihovny palmových listů přijde podívat. Podle autora toho článku, který má se čtením z těchto svitků osobní zkušenost, to prý přesvědčivě funguje.

Mluvil jsem spíš o šamanských prvcích v mé muzice. Myslím, že šamanské písně ze mne nelezou. Ale jsem si vědom, že v písni třeba láska může uzdravovat, napravovat…, jak kdo potřebuje, přijímá… V minulosti jsem se tím, co nazýváš duchovní rozpoložení, zabýval intenzivně-ji. Cosi jsem o tom přečetl a dělal různé praktiky, měl různé životní polohy. Někdy jsem chodil i po rozžhavených uhlících. V nazrálém čase to vypadá tak, že to, co bylo mimo mne někde např. na papíře a já to hltal, nabralo jaksi opačného gardu a snažím se, co můžu, by nějaké hodnoty vycházely ze mne. Žít život a dělat věci, jež přichází, jak nejlépe mohu, to je pro mne cesta. Součástí toho je pro mne důležitý fakt, že slovo, byť bylo na počátku a má sílu i moc, nahrazuje skutek (neb podle skutků jejich poznáte je, nebo podle ovoce jejich poznáte je – jak chcete). Nechce se mi ani tyto věci dál rozebírat, nebaví mne přesvědčovat o svých pravdách, neodporuji moc lidem, co hýbou vesmírem od stolu, vládnouce mocným jazykem, výrazem… Každý najde svou cestu a kdo nenajde, je to též jeho cesta. Co se týká dávných mudrců z Indie a příběhu, o kterém mluvíš, nejsem ten pravej člověk toto hodnotit. Napadají mne k tomu poznámky typu, že lidstvo odpradávna prahne po příbězích tohoto kalibru. Napomáhá to víře a někdo to tak potřebuje. Nebo to tak prostě je, ať se nám to zdá jakkoli jako pohádka. V tomto světě, jenž pracuje s reinkarnací, to mohou být ti samí mudrcové vracející se na místo činu.

Ptal se Fido

ŽEN folk-alternative / Praha

Členové skupiny

Michael Bártek

Kontakty a odkazy

Dodatečné info

Bio a historie

Podobné kapely

Traviny Jas

Strašidelný elektrik band

Dalibor Pšenička

Sblížen

Havárna