ZIMA NA DNĚ: O MANIPULACI, URANU A ZIMĚ (2. část)
druhá část rozhovoru jana lamrama s markem bradáčem
Vnímáš-li to takto, jaký je potom rozdíl mezi výrobky kapely Zima, tedy vašimi alby, která jsou též určena (v ideálním případě) k prodeji, a výrobky jiných „firem“? Jaký je rozdíl mezi vaším sofistikovaným logem 2134 (ZIMA), jež nabízíte na svém webu ke stažení, a logem Coca-Coly či MTV?
Rozdíl není žádný a zároveň je nebetyčný. Každý, kdo veřejnosti předkládá produkt, chce
zaujmout. Rozdíl ale je, zda ten produkt má prvotně sloužit výdělku hmotnému, nebo
duchovnímu (a „duchovnímu“ nemyslím nijak esotericky).
Kupříkladu limonádu firma vyrábí primárně proto, aby vydělala. Rafinovanými kampaněmi
pak všechny usilovně přesvědčuje, že nákupem jejího výrobku získáš vyšší (bezmála
duchovní) hodnotu, trend, styl.
Vznik našeho produktu – čili písně - naopak motivuje emocionální zisk. Nejdřív se chceme
uspokojit sami; že uvedeme do života něco, co předtím nebylo. V druhé linii nás naplní, když
písní oslovíme někoho dalšího. Tedy dalšího, co si ji zadarmo stáhne.
Ano, vydáváme a v podstatě za výrobní cenu nabízíme klasická CD; fyzická alba s vizuální
koncepcí, na níž nám záleží. Byť se řádově jedná o desítky disků, zájem někoho investovat
do něčeho, co může mít bez peněz, je jednoduše okouzlující. Ta chuť se sblížit takhle s naším
názorem nabírá až intimních rysů.
Hudební materiál volně ke stažení je nicméně nezadržitelným evolučním posunem. Je to
technicky nejjednodušší způsob rozmnožování. I profesionální umělci to brzy přestanou
vnímat jako ztrátu peněz. A pro nás to má i morální aspekt; my sami přece obdobně čerpáme
hudbu z celého světa.
Tenhle přístup má na nás i jaksi „osvobozující“ efekt. Náš produkt nemusí jako limonáda
chutnat co největšímu počtu lidí. Slouží především k našemu vlastnímu uspokojení
(a „uspokojení“ nemyslím nijak eroticky).
Čili, Zima vydělává tím, že oslovuje a inspiruje. Pokud někoho neosloví, nevadí; zklamání ho
nic nestálo. To by se mu s limonádou nestalo.
Na Rakovnicku ulovily vaše písně mnoho posluchačů. Myslím, že jste vedle Z Davu
(Brutus nepočítám, protože ten už nikdy nikdo nedostihne!) nejvýznamnější kapelou
regionu (Můžu-li to takto říct.), která ale sklízí ohlas často samozřejmě i za jeho hranicemi. Tys zároveň mnoho let jako novinář mapoval a komentoval (takřka všechno) kulturní dění na okrese pro týdeník
RAPORT (Rakovnický porevoluční týdeník s nákladem 7000 výtisků týdně, což je na regionální tisk úctyhodný počet). Tvůj široký záběr jsem obdivoval. A zároveň jsi se v komentářích a kritikách nebál projevit
názor, takže tvé recenze i glosy byly dobře rozpoznatelné, osobité. Nebylo to takovéto nemastné neslané bláto bez názoru, kterého jsou české noviny plné. Tímto přístupem sis ale musel také nadělat dost
nepřátel, nebo ne? A jak vidíš rakovnickou uměleckou scénu? Je charakteristická něčím, s čím ses jinde nesetkal? Jsi v Rakovníku rád?
Díky za nadstandardní dávku komplimentů.
Nevím – stejně jako jiná povolání, i práce novináře by asi měla mít dva břehy: erudici a
svědomí. Pokud je z nich nevylívá, nemusí okolí dělit na přátele a nepřátele. A čím hlubší
koryto, čím víc peřejí stylu a tůní zkušeností, tím síla jeho řeky nabírá na intenzitě; abych
teda důkladně vyvětral své básnické střevo! (smích).
Netroufnu si hodnotit, jak mocně tekla mně. Snad se mnou aspoň nebylo sucho (smích)
. Každopádně, naplavené kmeny vždycky časem odplavou. A rakovnická scéna? Na ni
nazírám s nostalgií, shovívavostí a skepsí.
S nostalgií na rozpuk obecně nezapomenutelných 90. let. S přející shovívavostí ke všemu
a všem, co se tady i ve zcela jiné společenské situaci pořád snaží něco kulturního vytvářet.
Se skepsí potom k míře originality podstatné části zdejší produkce. Nedovedu mimo jiné
například pochopit, proč se kluci, když už teda berou do ruky nástroj, většinou snaží hrát jako
jejich tátové.
V muzice tedy ostatní česká a moravská maloměsta Rakovník nedohání ani nepředbíhá.
Prakticky v každém z nich mezi řadou tuctových najdeš aspoň jednu pozoruhodnou kapelu.
Ani v ostatních dimenzích života to tady není úplně hnědé. Ale ta zahleděnost do sebe,
ochota spokojit se s málem a zároveň všechno hanět, je vyčerpávající. Ale někdo to tu
rád mít prostě musí. Všichni nemůžou jezdit tramvají.
