PRAŽSKÉ METRO
Čím stejně nepatřím tam, tím víc nepatřím sem.
Přejel jsem svou zastávku, jako každý druhý, přejel jsem svou zastávku o pět stanic,
nespal jsem, nespím, přejel jsem, přejel jsem angorské kotě a cítím, že ne zcela neúmyslně.
Zešílet, hystericky se obnažit a být o hladu. Ano, já! Já jsem!
A bojím se své hlavy,
bojím se nechat ji přemýšlet,
bojím se, co vymyslí,
a bojím se, že bych to nemusel přežít,
nikdo tu není se mnou v Rocklandu a Lenora není mrtvá a černý mrak je,
je v hlavě,
bojím se ho,
raději srazím hlavu plody ovoce,
plody čajovníků z nejnevýběrovějších plantáží Číny smetených do pytlíčků společně s prachem a bordelem Matky Země,
nenechám svou hlavu svobodně myslet,
teď ne,
nemůžu,
nesmím,
teď je to nebezpečné, pro mne i pro tebe, pro mne,
je třeba počkat,
týden,
měsíc,
snad ne víc,
musím se doznat a odpověď mne zajímat nebude,
musím se doznat a odpověď mne zajímat nebude,
musím se doznat a odpověď mne zajímat nebude,
musím se přiznat a odpověď mne zajímat nebude,
musím,
neb by hlava pukla,
srdce opravit dokážu,
mám ještě lepidlo od minula,
hlavu neslepím,
hlavy se bojím,
hlavě ulevím a víc mne zajímat nebude.
Dveře se zavřely.
Nevystupovat.
