Naše historie.
Víte, tenkrát nebyla lehká doba. Lidi jak magoři jezdili nakupovat do krajskejch měst, do hypermarketů, vzduch byl plnej sladkýho kouře a slunce dostávalo zvláštní barvu. Někde v tý době, kdy začala ta významná Válka s terorizmem, se moje myšlenky
upírali jasně k východu. Došlo mi, že bez cíle se na cestě ztratíš, a tak jsem se rozhodnul, jasně a rychle, že musím dosáhnout Nirvány.
Skočil sem tehdá za kamarádem, vynikajícím kytaristou, umělecky nadaným Rusem. Ten odněkud z prachu vytáhl své grungeové kořeny a pučil mi Unplugged.
Asimilace byla rychlá, bezprostřední a ani sem se moc nebránil. Přečet sem spis o vzniku kapely Nirvana, hltal sem postupně jeden impuls za druhým a stránky mě celýho pohltily. Vlastně,jestli se nepletu.. ne, opravdu, byla to moje první
přečtená knížka.
Pakliže máš dojem, že tenhle příběh byl do teď až příliš agresivní a strhující, radši přestaň číst, protože teď se to opravdu rozjede.
My dva. Zajatci hudby. Dusíme démony. A ty nás dusí nazpět. Křičíme a skáčem. Trháme šaty. Padáme do díry. Prskáme hlínu. Svíjíme se v křečích. Třeseme se posvátnou hrůzou. Máme strach. Máme radost. Šílíme smíchy.
Až nás jednoho dne napadlo, že si založíme kapelu. Ale ne ledajakou. Cítíš se bejt poslem, prorokem a kněžím svý mocný víry v sama sebe, co uděláš? Ještě nemáš basáka ani bicistu, ještě ani neumíš na nic hrát, ale víš, jak se tvoje skupina
bude jmenovat.
Název 13 existoval dobrý dva roky před založením kapely samotný.
Ráz na ráz, co bylo nutný, abych udělal, jako druhej kytarista do našeho grungebandu, nebylo nic jinýho, než naučit se hrát na kytaru. Jojo, to sem tak nějak zvládnul.
Léto 2004.
Ukrutný vedra sužujou zemi. A ve vesničce Dolní Bělá se tři bratři k smrti nudí. Hudebníci sou to. Jednomu to nedá a z celý tý nudy nasedne na autobus a jede do Plzně. Jak líně pozoruje míhající se stromy, přemejšlí, jestlipak to byl
dobrej nápad, nechat toho žonglování a avantgardního života na volnej noze.. A jestlipak se vůbec jako nově vyučenej bubeník dokáže uplatnit..
A stejně jako ti největší hrdinové světovejch dějin, i
on jde štěstí naproti a v tý Plzni podává inzerát. Nemohlo se mu stát nic menšího, než, jak tušíš, narazil na otevřený dveře do třináctky. Jen tak pokradmu vstoupil, jen
tak,kakoby mimochodem zabubnoval a země se zachvěla a my slyšeli burácet zvony.
Jo, to byl
ten pravej. A co jeho bratři,
ptáš se?
Jó, tenkrát to bylo punk. A od tý doby je to jen trend... mladší bratr vezme do ruky basu a naše překvapený obličeje ozáří briliantová aura člověka, který se v tu chvíli stává posledním členem kapely. Stáli
sme tam, na počátku našeho dobrodružství a měli jen velmi nejasnou představu o tom,co mělo přijít.
My čtyři. Zajatci hudby. Dusíme démony. A ty nás dusí nazpět. Křičíme a skáčem. Trháme šaty. Padáme do díry. Prskáme hlínu. Svíjíme se v křečích. Třeseme se posvátnou hrůzou. Máme strach. Máme radost. Šílíme smíchy.