Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
Rózinky folk-punk / Veselí nad Moravou
Playlist kapely
-
ChovatelskáCvrkot
-
SilničářiCvrkot
-
VečeřeCvrkot
-
ZelíCvrkot
-
Píseň mladičké slečnyCvrkot
-
Otravný cvrčekCvrkot
-
Malý lexikon pro nervózní rodičeCvrkot
-
MrrravenciCvrkot
-
Tíseň zahrádkářeNezařazeno
-
Lenivá letníRózinky
-
BubáciNezařazeno
-
863Rózinky
-
Co Čech, to muzikantRózinky
-
ŠkolomilnáRózinky
-
Já se ptámRózinky
-
MaminaNezařazeno
-
Ukecaný ptáčekNezařazeno
-
Dívenka se sirkamiNezařazeno
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
Z důvodů ochrany proti spamu jsou kontakty skryté a chráněné captchou.
CAPTCHA je většinou různě zdeformovaný obrázek obsahující text, který má ověřit, zda u počítače sedí člověk anebo jde o robota. Robot totiž nedokáže rozpoznat text, který se na obrázku nachází. CAPTCHA slouží k tomu, aby automatizovaní roboti neposílali nevyžádanou poštu (tzv. spam) na uvedené emailové adresy.
Dodatečné info
Rózinky jsou kapela z jihovýchodní Moravy hrající a zpívající autorské písně o všem, co může potkat holku mezi 8 – 13 lety. Tolik jim totiž momentálně je, je jich 10 a s nimi jedna, co jejich věkový průměr výrazně zvyšuje - autorka písní, matka dvou z nich a „teta“ těch ostatních.
Zasadíme-li písně Rózinek do širšího kontextu tvorby pro děti, mají blízko k laskavé a přitom chytré tvorbě Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka a tvoří protipól drsnějším písním Kašpárka v rohlíku nebo „vracejícího se Pískomila“. (Milan Tesař, rádio Proglas)
Chodí společně do ZUŠky ve Veselí nad Moravou, všechny tam ale dojíždějí z malé vesničky Kozojídky s Veselím sousedící. Každá z nich hraje nejméně na dva nástroje, takže ke svému koncertování nepotřebují dospělé. Jenom bedňáka. Kapela hraje 3 roky, hraje na festivalech, na ulici, dětem ve školách, v kostele, všude, kde je jich třeba. Při svých produkcích uplatňují i své dovednosti herecké a řečnické – deset PIPI punčochatých Vás nepustí ke slovu. Rózinky, to je nekonečná radostnost a dychtivost dětství.
Bio a historie
Dívčí folková kapela Rózin- ky vznikla v září roku 2012 na ZUŠ Veselí nad Moravou. Děvčata se ale znala už mnohem dříve, neboť jsou všechna z Kozojídek, malé vesničky sousedící s Veselím. Rózinky se už od prvních dnů svého života účastnily veškerého kulturního života obce. Nejdříve v kočárcích se zadečky v plenkách, ale velmi brzy v krojích či různých kostýmech dle požadavků akcí, do nichž jsme je my - maminky zpěvačky a kamarádky zapojily. Na veselské ZUŠce si později každá malá slečna vybrala svůj hudební nástroj, některé začaly chodit i do baletu, výtvarky, či „dramaťáku“. Posledním dílkem ve skládačce jménem Rózinky je fakt, že jsem v roce 2012 nastoupila na veselskou „hudebku“ i já jako učitelka. Všechny okolnosti tedy vybízely k tomu, navázat na práci přátelského dědinského společenství a zúročit jako oficiální uskupení pod křídly ZUŠ Veselí nad Moravou i to, že po nějakém tom ročku na umělecké škole děvčata už i něco umí. Otázka, čím se toto uskupení bude zabývat, se vyřešila vcelku snadno. Cítila jsem, že s tělesem, které mělo v mých rukách vzniknout, se nechci zabývat folklorem, i když se to ode mě asi čekalo - jsem jím odchovaná, stále obklopená, mám k němu vřelý vztah a aktivně se mu věnuji. Chtěla jsem zkusit i něco jiného. Lákaly mě dětské písně. Ale protože mě svět písní, které jsou už vydány, někým vlastněny a autorsky chráněny, trochu děsil, rozhodla jsem se pokusit psát své vlastní. Nikdy předtím jsem to nedělala a vůbec jsem nevěděla, jestli to budu umět. Nicméně se mi v tom světě slovíček a radostného podupkávání zalíbilo. Je zajímavé objevovat zákonitosti takové tvorby. Skloubit představu o obsahu sdělení s hlasovými dispozicemi a muzikantskými schopnostmi deseti malých holek bývá někdy složité. Není jednoduché napsat písničku, která by se dobře zpívala. S každou další písní přijde nová zkušenost a já čekám, kdy už budu mít pocit, že jsem schopna v tom, co vytvořím, předvídat, zda a jak jim to půjde. A hlavně - jestli se jim to vůbec bude líbit!
Přijít mezi Rózinky s novou písní bývá i bolavé a frustrující. Začne to u mých dcer – napíšu píseň (tři týdny nemám v hlavě nic jiného, žiju a dýchám v rytmu jejích slov a rýmů…) a předvedu ji. Reakce: No fuj. Nadechnu se, nevezmu si to osobně a beru píseň na zkoušku kapely. Reakce je většinou podobná nebo o něco málo a ze slušnosti lepší. Opět to neberu osobně. Pak můj dobrý muž, zrozený ve znamení Vah: No, já nevím…Nechceš to ještě zvážit? Nemáš strach, že se to nebude líbit? MÁM! Ale přesto ji natrénujeme, jdeme vystoupit a čekáme, co publikum. A hodné publikum se směje, tleská… …a děvčata mě i s mou písní berou konečně na milost. Samozřejmě vím, že publikum vnímá především těch deset rozdováděných holčiček, díky čemuž jsou mé básnicky nepatrné a muzikantky primitivní nápady přijímány s laskavostí a ochotou odpouštět.
K. Mičková
