AAčko Praha

http://www.youtube.com/watch?v=kQ8GtPgBQGc

Varování – hodnocení koncertu je silně subjektivní a poznamenáno nekritickou láskou autorky k RH

Po vydání desky In Rainbows jsem s nadějí doufala, že se v tour dates na RH webu objeví i Praha a my fanoušci se konečně dočkáme. Nestalo se tak. Ale Berlín je taky celkem blízko a tak bylo rychlostí blesku rozhodnuto, že s kamarádem P. již podruhé vyrazíme na naší nejmilejší kapelu do Němec, tentokrát i s jeho skoroženou J.  a kamarádem H. A pak, po dlouhých měsících čekání a těšení se nastal konečně den D….

Vyrazili jsme v 9 ráno s ambiciózním plánem najít v Berlíně místo akce a flek pro náš stan. Jelikož se koncert konal venku, s obavami jsme celou cestu hleděli na zatažené nebe a vyzývali božstva o lepší počasí. Když jsme po několika svačinových a cigaretkových pauzičkách kolem 14 hod dorazili do Berlína, spustila se obrovská průtrž. Střídavě jsme nadávali a ujišťovali se, že „během koncertu určitě lít nebude“. Zároveň lehce zklamala navigace ženské části posádky a tak došlo na neplánovanou zajížďku do Berlína, která se záhy ukázala jako geniální, jelikož jsme nečekaně hladce dorazili na místo určení a zaparkovali naší epesní Oktávku před areálem Wuhlheide.

Jedná se o rozlehlý a multifunkční areál se spoustou hřišť, pískovišť a prolejzaček; se slzou v oku jsem vzpomínala na své Áačko, jak ta by si užila! Mezi tím se i počasí umoudřilo a aspoň prozatím to vypadalo nadějně. Netrvalo dlouho a my dorazili k aréně. Ač se vrata otevírala pro návštěvníky až v 17 hodin, spousta lidí se před nimi již tlačilo se snahou urvat co nejlepší místo. To nás zneklidnilo, ale stále nás čekalo ještě dost práce – jali jsme se pátrat kam po akci složíme hlavy. Pořadatelé byli moc ochotní, ale o žádném šikovném hostelu natož o kempinkplatzu blíž než 50 km od arény nevěděli. Jelikož kapela začala uvnitř zvučit, náš rychlý sněm rozhodl, že ubytování pořešíme později a že teď soustředíme pozornost na to, proč jsme přijeli. Nakonec se situace vyřešila téměř sama – starší chlápek z řad organizátorů nás odkázal na místo zvané Wagensdorf; pochopili jsme že to bude něco jako squatt, skupinka lidí co žije alternativně v uzavřeném areálu v maringotkách a odstavených vlacích a odmítá žít konzumním životem. Překonali jsme teda strach („co to bude probůh za lidi?!?“) a ostych („kolik asi takových zoufalců se jim tam dneska trousilo?!?“) a šli to zkusit. Našli jsme čistou a vylidněnou osadu, příjemný chlápek z büra ve středních letech vyslechl naší zoufalou prosbu a bez mrknutí oka nám ukázal plácek, kam můžeme postavit stan, místo kam si dojít na WC a o penězích nechtěl ani slyšet. Nemohli jsme uvěřit svému štěstí a zamířili zpět. Blížila se 17-tá hodina a za zdmi arény se ozval ON – THOM!!! Už podle jeho zvukovky jsme bezpečně poznali, že náš Bůh má formu. Šli jsme do mostu, někteří z nás při oblíbené Weird Fishes prožili první sadu orgasmů. Byl nejvyšší čas – vrátili jsme se urychleně do auta, převlékli, posvačili, vzali léky a zamířili na místo. Po nejistotě, zda naše z webu objednané a na A4 vytištěné lístky budou fakt platit (platily!) a kolik vína se nám podaří pronést (nakonec příjemných 1,5 l) jsme byli před 18 hodinou TAM.

Aréna už byla solidně zaplněná a další davy do ní neustále proudily. Kilometrové fronty před dámskými WC daly tušit, že na téhle frontě to bude boj. Přesto jsme se rozhodli zkusit štěstí a překvapivě snadno jsme se prodrali až k pódiu, z levé strany. Stála jsem úplně vepředu u hrazení rozhodnutá, že odsud se nehnu. Já jsem viděla!!! Kdo měří +/- 160 cm jako já, ví moc dobře, proč ta zarputilost. Po nějaké 1,5 hoďce netrpělivého čekání, klábosení a popíjení vínka a místního piva (ano, souhlasím, je to nechutná kombinace) se na pódiu objevila předkapela s mě nic neříkajícím názvem Modeselektor. Evidentně to nebyla WCHKIm prorokovaná roštěnka, alébrž partička asi německých týpků dýdžejů, co ze svých noťasů loudila jakousi elektronickou hudbu – nevím co víc k nim říct že některé pasáže byly lepší a jiné horší, ale v zásadě mě nijak neuchvátili. Ale popravdě – mě by před Radiohead neuchvátilo naprosto nic. Využila jsem poslední příležitost a zamířila na záchod. Fronty se vlnily snad kilák, tak jsem to vzdala a šla ještě s jednou Němkou odvážně mezi pány do křoví. Dobře jsem udělala, o pár minut později bylo toto prostranství uzavřeno a dámy měly smolíka, musely si to vystát, hehe! Modeselektoři skončili za vlažných ovací svůj setík v nějakých 20:30  a pódium se začalo připravovat na hlavní hvězdy večera. Scéna vypadala zajímavě; ze zastřešení viselo množství podlouhlých trubic, hustě rozesázených nad očekávanými aktéry. Atmosféra houstla. Už jen pohled na dav za mnou byl mrazivý. Aréna Wuhlheide má kapacitu 17.000 lidí a údajně bylo vyprodáno, takže celkem slušná návštěvaJ. Na plakátech byl avizován konec ve 22:30 a jelikož jsme neskromně očekávali aspoň 2-hodinovou show, bylo načase aby se parta kolem Thoma Yorka ukázala. A dočkali jsme se!!!Je skoro 21 a koncert začíná.

Světelné tyče se rozzáří a slavná pětice Oxfordshiru kráčí na stage. Thom v červených mrkváčích (:o), bílé košilce a černé bundičce, lehce zarostlý a se slušivým delším sestřihem stojí nějakých 20 metrů ode mě! Jsem šťastná. Otevírá se podle mého očekávání s 15 Step, první z In Rainbows a kotel se začíná vlnit. Naštěstí v první řadě se dá tlak v pohodě přežít, stát dál, mám asi problém. Zvuk je jak jinak než super, zní to jako z CD a hraje jim to FANTASTICKY! Thomův nadpozemsky krásný zpěv mě zase dostává do kolen. Krátké přivítání s publikem, žádné velké řečnění a následuje oblíbená koncertní pecka Airbag. Thom shazuje bundu a bubínky s kulatými paličkami před oběma kytaristy dávají tušit, že na řadě je singlovka z předchozího alba There There. A pak krátké zpomalení s All I Need, akorát tak aby nadšený dav lehce vydechl a je tu pro mě velké, ale o to milejší překvapení v podobě mé fakt oblíbené Where I End and You Begin. Nádhera !!! Vidím krásně, nejblíž mě je Ed O´Brien, za ním se krčí Collin G., který živě kominukuje s bubeníkem Philem (dnes ve vínové košili s černou kravatou:). Euforie pokračuje s návratem k nové desce, konkrétně k Nude a hned pak už odpol zkoušená a božská Weird Fishes/Arpeggi. Pro mě osobně první z vrcholů večera. Jsem úplně hotová. Thom alternativně podle potřeby střídá kytárku, piáno a mikrofon (při jednom ze songů visí na jeho klavíru Tibetská vlajka, ale sorry, už nevím který to byl :o(); hezounek Jonny zase střídavě drtí kytaru a čaruje se svými krabičkami – to jediné mě trochu mrzí, ten je ode mně nejdál a vidím na něj dost mizerně. Naštěstí můj dalekohled po dědovi odvádí skvělou práci. Následuje The Gloaming a pak Videotape, ou jé, to je záběr ! Ve Wuhlheide začíná opět pršet, deštníky se otevírají a já lituju lidi v zadních řadách. Naštěstí jsme schovaní pod zastřešeným pódiem a tak to moc neřeším. Thom to komentuje slovy ve smyslu "sorry about the rain, but it’s a Radiohead gig". Asi jsou zvyklí… Ale myslím že nikomu to nijak extra nevadí, jede se dál se vzpomínkovou No Surprises, zatlalčuju slzu, je tak krásná! A pak zase svižně Jigsaw Falling into Place a My Iron Lung. Všichni si to užíváme, aspoň mi to tak připadá. A pak další zásah do srdce – Wolf at the Door, Thom při takové té jímavé pasáži klečí (víte kterou myslím) a já pištím jako malá holka. A nenechávají mě vydechnout, pro všechny přítomné je věnována moje úplně nejoblíbenější z In Rainbows Reckoner (zdá se mi trochu pomalejší než na desce), a ač jsem si myslela že víc už to nejde, jde:o) Pro mě osobně tato pasáž s přechozí písní druhý vrchol večera, šílím. Pak se vracíme ke Kid A s Everything in Its Right Place a následuje jediný track který neznám, a totiž Bangers and Mash – jedná se o song z bonusového CD z posledníh alba; Thom si nasazuje pilotské okule a buší do bubnů – je to celkem vtipné a kapela se baví, stejně tak jako obecenstvo. Bodysnatchers uzavírají jako sedmnáctý song první část večera a Radiohead se loučí – všichni vědí že jen naoko a že ještě zdaleka není konec.

Po chvilce frenetického potlesku přichází Thom a sedá za klavír, aby dal píseň ze své sólovky, Cymbal Rush. Nějak se mu ale nedaří a začíná asi na třikrát, přičemž švihne hlavou o nástroj :o) Je to jen člověk, je to možné ?!? Lidi ho milují, myslím že já nejvíc :o))) Přichází zbytek kapely a pak srdcervoucí You and Whose Army? – Thom se vyklání mezi slokami k lidem a šibalsky mrká, nad ním se sklání Jonny – a s touto písní přichází i můj osobní třetí vrchol akce. Pokračuje se totiž s Paranoid Android (viděli jste někdy tenhle song life ? Jestli ne tak jste o dost přišli :o), Dollars & Cents a nakonec Idioteque – to jsem už opravdu hysterická. Zapomínám na okolní svět a vyju a tančím jako o život. Chci aby tato chvíle trvala věčně. Bohužel mé přání zůstává nevyslyšeno a kapela tento povedený přídavek končí a opět mizí v zákulisí.

I přes pokročilý čas ale Radiohead po chvilce vyvolávávní opět kráčí na pódium a přidává se House of Cards. Nemilosdně nás pak drtí s National Anthem – to je teda taky dost síla a pak spolehlivě silná Street Spirit (fade out). Je to poslední kousek a kvintet se loučí, víme že už definitivně a já s pohnutou myslí a srdcem vyprovázím Thoma do zákulisí, s jediným přáním - vlastně místopřísežným slibem – Vás chlapci nevidím naposledy, udělám cokoliv abych tenhle pocit zažila znovu, potřetí, počtvté, posté. Je prostě konec. Uff uff uff.  Je cca 23 hodin a opravdu to byla víc než dvouhodinová show, tak jak jsme doufali.

Jsme úplně hotoví, celá naše čtyřka stojí u hrazení a nechce přijmout fakt že je over, ale je to tak. Míříme pro poslední pivo a pak do auta pro věci a stan, pak zase zpět do nitra parku k našemu plácku. Stan máme rozložený hluboko po půlnoci a pak konečeně otevíráme naše poslední zásoby, popíjíme víno a sdělujeme si zážitky z koncertu.

Dál už není třeba detailnějších popisů, zbytek večera/noci byl ve znamení eufemického oslavování Radiohead, jednoho nečekaně-čekaného comming outu (jeden malý človíček má setsakra dorý základ do života:o), noční vydýchavací procházky a opět pění oslavných ód, pár hodinek spánku a pak zpět směr Praha.

Co říct na závěr ? Jsem prostě nadšená a pořád se z toho vzpamatovávám, byl to pro mě vrchol všech zážitků za poslední dobu. Akorát je mi líto že to nemůžu třeba hned zítra zase zopakovat. MILUJU RADIOHEAD a tenhle koncert byl fakt BOŽÍ:o))) Howgh.