ABU - Blog | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

ABU

Profilový obrázek ABU

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek ABU si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.


Blog

1 2

Logika sebevražedných útoků

Logika sebevražedných útoků

Přestože je sebevražda v islámu výslovně zakázána, islamisté argumentují tím, že se u teroristických činů nejedná o sebevraždu, nýbrž o formu džihádu, za niž nasadili svůj život. V takovém případě je prý povoleno se obětovat s jistým očekáváním smrti. Co ale přivádí lidi v islámském světě k tomu, že se propůjčují k takovým šíleným akcím, jako jsou sebevražedné atentáty, a vidí v nich navíc naplnění jejich smyslu života? Zcela jistě svou roli hrají přísliby o ráji, který odpovídá prostoduchým přáním a představám islamistů. Ve skutečnosti islám o takové formě vůbec nekáže. Podle Koránu nejsou podmínky ráje materiálního druhu. Jde spíše o místo k rozvoji duše a místo, které je plné morálního a spirituálního dostatku.

Největším exportérem sebevražedné strategie se stal Irán, který používal živé lidské bomby. I když v široké veřejnosti vládne představa, že sebevražedný atentátník je nevzdělaný a chudý podprůměrný člověk, pravdou zůstává, že naprostá většina těchto lidí pochází ze střední vrstvy. Většina z nich měla dobré zaměstnání a několik málo bylo dokonce syny milionářů. Typický sebevražedný terorista pochází převážně z lépe situované střední palestinské vrstvy, někteří dokonce z ekonomické elity z pásma Gazy. Zájemců o tuto roli je více, než samotný Hamás požaduje. Atentátu předchází příprava mučedníka i spousta rituálů. Sebevražedný útok se ale neuzavírá smrtí mučedníka. Musí se vykonat velkolepá oslava. Přestože jsou z propagačních důvodů dokumentovány případy, kdy matka nadšeným křikem oslavuje hrdinský čin svého potomka, za oficiální fasádou těchto oslav se skrývá tíseň a žal postižených rodin. Není divu, vždyť pro muslimy je rodina něco posvátného. Žijí ve velkých vícegeneračních rodinách, které jsou plné úcty ke starším, lásky a péče o děti. Proto čin jejich syna, jakkoli je vychvalován, postihne krutě celou jeho širokou rodinu.

 

sebevražedný atentátník

Historie harakiri

Harakiri 

 

Japonská forma rituální sebevraždy seppuku, harakiri (doslova rozříznutí břicha či otevřené břicho), někdy také  nazývaná kusun-gobu (název pochází ze zvláštního asi 24 cm dlouhého meče, jež se při sebevraždě používal) je  stále opředena mnohými mýty a tajemstvími.Pojďte spolu se mnou zapátrat v historii a říci si něco o původu a provedení této  dobrovolné smrti.

V první řadě je řeba zdůraznit, že rituální sebevražda byla privilegiem náležejícím šlechtě a kastě samurajů  řídících se kodexem Bušidó.

Podle legendy byl prvním samurajem, který zvolil smrt vlastní rukou Jorozu, poddaný morija Monobeneho, jež se po  porážce Mononobeho klanu Sogou roku 587, kde sám pobil na 30 nepřátelských bojovníků, proklál mečem, poté jej  odhodil do řeky a nakonec si ještě z posledních sil probodl hrdlo dýkou. Prvním písemně dochovaným záznamem dobrovolné smrti je příběh válečníka Tametoma Mimamoty, poraženého při povstání roku 1170, jež místo zajetí volil raději smrt  vlastní rukou. Významnou měrou k rozšíření tohoto způsobu odchodu ze světa přispěl roku 1189 Joščicune Minamoto –  slavný hrdina a představitel japonského pojetí rytířství, který také raději spáchal harakiri, než by padl do  potupného zajetí. Po jeho smrtí se harakiri postupně stávalo jediným možným odchodem ze světa poraženého  válečníka. Jiné způsoby dobrovolného smrti byly považovány za nečestné, ale stále byly mnohem  důstojnější než zajetí.

Od 15. století harakiri oficiálně přijala i císařská justice a samurajům a šlechtě se dostalo výsady vzít si život dobrovolně a vyhnout se tak smrti stětí rukou kata. Tento způsob trestu se nazývá dži-dži. Za zmínku stojí  případ z roku 1867, kdy xenofobní samurajové, jež napadli francouzské námořníky, byli právě takto odsouzeni. Sebevraždu měli provést v přítomnosti francouzského velvyslance. Ten když viděl na vlastní oči smrt jedenácti  mužů, vyžádal pro zbytek milost.

Nejrozšířenější forma sebevraždy se nazývá secudžoku – případ seppuky předcházející zajetí. Dále to je džunši –  seppuka, jež vyjadřuje bezmeznou oddanost svému pánovi a pokud pán zemře, umírá i samuraj.  Příkladem z nedávné  minulosti je smrt generála Maresukeho Nogi (1912), vítěze od Port Arthuru v rusko-japonské válce, který se  rozhodl dobrovolně zemřít spolu se svou ženou, aby takto uctili smrt císaře.

Provádění seppuky se řídilo jasně danými pravidly, s nimiž byli samurajové seznamováni už od dětství. Pokud to  okolnosti dovolovaly, měla být provedena na zvlášť k tomu vybraném a uzpůsobeném místě před takzvanými diváky.  Přípravu na harakiri začínal japonským šlechtic zpravidla hostinou, meditací a natřením svého těla vonnými oleji.  Poté si klekl na zvláštní bíle lemovanou rákosovou rohož (tatami) čelem k nízkému bílému stolku a začal odkládat  svůj oděv, až byl od kyčlí nahoru zcela nahý. Položil oděv za sebe a rukávy svázal pod koleny do uzlu. Uchopil  krátký meč, který na stolku ležel zabalen do bílého papíru nebo mu byl podán jeho nejlepším přítelem, zdvihl jej  k čelu, chytil v jeho středu pravou rukou a pomalu si jej vbodl do levé části břicha, poté pokračoval čepelí  doprava a nakonec ještě směrem vzhůru. Zvláště se oceňovalo, dokázal-li si ještě zasadit další ránu do hrudníku a  vést řez směrem dolu. V tu chvíli většinou již zasáhl samurajův nejbližší přítel zvaný kaishaku-nin a srazil  samurajovi hlavu. V pozdějších dobách se tolerovalo jen vbodnutí meče do břicha následované stětím hlavy. Odpověď  na otázku, proč zrovna rozříznutí břicha je jednoduchá: Japonci totiž věří, že břicho je pramenem vůle a sídlem  nejhlubších emocí a jeho otevřením tak osvobozovali svou duši.

Harakiri nebylo pouze výsadou mužů, ale od 15. století tak mohly umírat i ženy. Průběh sebevraždy byl naprosto  stejný, pouze si musely napřed svázat nohy, aby tělo ve smrtelné křeči nezaujalo neslušnou polohu. Pokud samuraj  zemřel a žena jej chtěl následovat, volila k tomu sebevraždu zvanou džigai – probodnutí hrdla zvláštní dýkou,  nevěstám obvykle darovanou jako svatební dar.

Na závěr se ještě připomeňme nejznámější příklady rituální sebevraždy z poslední doby jako je smrt mnoha důstojníků japonské armády roku 1945, která je dodnes v Japonsku vzpomínána s rozdílnými pocity či smrt spisovatele Jukio Mišimota, který si 25. listopadu 1970 poté, co ostře kritizoval úpadek Japonska, otevřel břicho a teprve až na třetí pokus byl sťat svým přítelem.

Kamikaze – božský vítr

Kamikaze – božský vítr
Z druhé světové války v Tichomoří známe japonské piloty-sebevrahy, nazývané kamikaze, kteří se obětovali za Japonsko a božského císaře. Jako účinných bylo možno označit asi dvacet procent akcí. Podle amerických údajů potopili 45 a poškodili okolo 3 000 amerických lodí. Americký postup v roce 1944 byl již nezadržitelný, přesto se Japonci zuřivě bránili a jedním ze způsobů obrany bylo právě nasazení kamikaze.
 
Sám název má původ ve středověkých dějinách Japonska. V roce 1281 dal Kublajchán shromáždit obrovskou flotilu, na lodích prý bylo na 150 000 mužů, kteří měli dobýt říši vycházejícího slunce. Zasáhla příroda - ničivý tajfun rozptýlil loďstvo a k invazi nedošlo. Božský vítr - kamikaze - uchránil zemi před nepřátelským útokem a porobením. V roce 1944 měli úlohu "božského větru", který přispěje k záchraně Japonska, převzít lidé. 

 

Většina historiků spojuje nasazení pilotů-sebevrahů se jménem viceadmirála Tokidžiróa Onišiho, který se stal velitelem První letecké armády na Filipínách před americkým vyloděním na Leyte. Oniši se sice výrazně podílel na prosazení této myšlenky, zformovaní i řízení Speciálního útočného sboru, jednotky pilotů kamikaze, ale bezprostřední podnět dal kapitán Eičiró Džó, někdejší císařův námořní pobočník, jenž za bitvy na Filipínském moři velel lehké letadlové lodi Čioda. "Nemůžeme dále doufat, že potopíme početnější letadlové lodi nepřítele konvenčními metodami útoku", usoudil po prohrané bitvě a naléhal na "okamžité zformování speciálních jednotek, které uplatní taktiku střemhlavých sebevražedných útoků." Džó svou výzvu tehdy adresoval právě viceadmirálu Onišimu. Oba důstojníci patřili k úzkému okruhu císařova bratra Takamacua, který 22. června 1944 přednesl zmíněný návrh Hirohitovi. Ostatně ani Džó nepřišel s myšlenkou nasadit letce-sebevrahy jako první. Obsahovaly ji od počátku plány prince Takamacua. Již ve štábních studiích z roku 1943 bylo dokazováno, že střemhlavé bombardéry, které dopadnou na paluby nepřátelských lodí, mohou způsobit mnohem větší škody než konvenční útoky.Z hlediska tradic i psychologického pohledu bylo letadlo "ideálním prostředkem pro sebevraždu". Pilot v kokpitu útočícího stroje byl stejně osamocen jako samuraj starých příběhů. Z čistě technického hlediska měly protiletadlové baterie menší šanci zasáhnout letadlo. Jediný stroj mohl potopit loď, jejíž hodnota byla přinejmenším tisíckrát větší. Sebevražedné bodákové útoky, k nimž se japonští velitelé často uchylovali v beznadějné situaci, vyžadovaly skutečnou odvahu a disciplínu. Stály moc životů a vzhledem k palebné síle automatických zbraní nepřítele poskytovaly malé vyhlídky na úspěch. Jednoduchá, funkční a relativně laciná japonská letadla byla vhodná pro uvedený účel. Pilot navíc nepotřeboval žádný komplikovaný výcvik. Nebylo třeba, aby byl připraven na vzdušné souboje, zvládl techniku bombardování či navádění torpéd. Podstatné rovněž bylo, že v ozbrojených silách byl opravdu dostatek mladých mužů ochotných podstoupit touto cestou nejvyšší oběť.Bezprostředně po válce se objevila řada dohadů o letcích kamikaze. Vyskytla se tvrzení, že byli pro tento úkol připravováni od dětství, do akce šli pod vlivem drog, byli řetězy připoutáni ke kokpitům letadel, hovořilo se o nich jako o náboženské sektě, atd. Avšak nic z toho neodpovídá skutečnosti. Většinou šlo o mladé dobrovolníky. Se získáváním adeptů smrti nebyly problémy. Hlavní důvod je třeba hledat v tradicích a pojetí japonské výchovy. Mladý muž ve věku 20-30 let byl chápán jako "dlužník" starších, kteří ho dosud materiálně zabezpečovali a dali mu vzdělání. Bariérou, kdy člověk přestal být "dlužníkem", bylo až 41 let. Jestliže někdo do té doby zemřel, "dluh" poznamenal i jeho postavení v posmrtném životě. Jiná situace vznikla, padl-li v boji. Poté byl postaven na roveň císaři a jeho duch sídlil ve svatyni Jasukuni, místě věčného odpočinku všech bojovníků.Princ Takamacu hovořil 22.června s císařem o návrhu kapitána Džóa. Hirohito dobře věděl, že proti myšlence nasadit piloty-sebevrahy jsou jeho nejbližší rádci i premiér Tódžó. Celá věc byla přece jen obtížnější, než poslat rolnické synky do sebevražedného bodákového útoku. Morálka jednotek musela být založena na náboženském zanícení zpola vycvičených pilotů, připravených kdykoliv zemřít. Její zřízení vyžadovalo přímý souhlas císaře a zůstávalo otázkou, jaké důsledky by tento krok mohl mít po válce. Pochybnosti by odpadly, kdyby nasazení pilotů kamikaze přineslo jisté vítězství. To však v dané situaci nemohl nikdo zaručit. Při rozhodování sehrál významnou roli princův argument, že návrh kapitána Džóa není ojedinělý. Takto bylo možno záležitost prezentovat jako důsledek iniciativy zdola a návrh byl přijat.Jeho uskutečněním byl pověřen viceadmirál Oniši. Podle něj existovala jediná cesta, jak dosáhnout s japonskou oslabenou silou maxima účinnosti. Tou bylo organizování útočných jednotek stíhaček Zero vybavených 250 kg bombami, jež budou provádět útoky na nepřátelské letadlové lodi. Po příletu na Filipíny začal organizovat Speciální útočný sbor, jehož základny byly v Malbacatu na Luzonu a Cebu City na Cebu. Do tohoto nového útvaru se hlásili dobrovolníci z japonských jednotek na celých Filipínách. Zdaleka ne všichni však mohli být přijati, neboť viceadmirál neměl k dispozici dostatek letadel. Počátečním hlavním úkolem Onišiho jednotky byla podpora útoku Kuritova Prvního úderného svazu.Je pravdou, že k ojedinělým sebevražedným útokům japonských pilotů došlo ještě před bitvou v Leyteském zálivu, ale první oficiální akce proběhla ráno 25.října 1944. Prvními šesti "adepty nesmrtelnosti" byli letci za základny v Davau na jihu Mindanaa. Zde sice formálně jednotka letců-sebevrahů nebyla zřízena, ale tito piloti dostali souhlas k akci. Svým způsobem šlo o charakteristickou záležitost. Oněch šest mladých mužů patřilo k nejslabším letcům na základně. Cítili se bezcenní, zadlužení a neužiteční. Nyní se však vše mělo změnit a nadešla jejich velká chvíle. Každý si srkl saké, zapil douškem vody, kolem čela si uvázali bělostné šátky hačimaki stejně jako kdysi samurajové, když si přáli dát najevo, že jdou do bitvy zemřít. Nasedli do svých strojů a v 6.30, krátce po rozbřesku, odstartovali. O sedmdesát minut později zahájili útok na seskupení doprovodných letadlových lodí. První dva stroje, zasažené protiletadlovou palbou, explodovaly ještě ve vzduchu. Další prorazil přistávací palubu letadlové lodi Santee, na níž vypukl požár. Ten byl v krátké době posádkou zdolán. Značné škody způsobil další letoun, který dopadl na letadlovou loď Suwanee. Zbylí dva piloti odletěli do Davaa podat zprávu o průběhu akce. Museli konstatovat, že se žádnému z jejich druhů nepodařilo potopit americkou letadlovou loď.Úspěšnější byla další skupina pěti kamikaze. Tentokrát šlo o piloty z Onišiho základny v Malbacatu, kteří v 10.50 napadli těžce zkoušenou skupinu kontradmirála Spragueho. Piloti letěli nad hladinou, aby unikli dosahu radarů na amerických lodích. Těsně u nich se vznesli do výše 1500 m a zahájili střemhlavý útok. Jeden letoun explodoval v moři, dva byli sestřeleni před dopadem na vlajkovou loď Fanshaw Bay, další stroj vybuchl nedaleko lodi White Plains. Až poslední uspěl - po jeho útoku otřásla St.Lo série výbuchů a v 11.25 se letadlová loď potopila.