Historie harakiri
Harakiri
Japonská forma rituální sebevraždy seppuku, harakiri (doslova rozříznutí břicha či otevřené břicho), někdy také nazývaná kusun-gobu (název pochází ze zvláštního asi 24 cm dlouhého meče, jež se při sebevraždě používal) je stále opředena mnohými mýty a tajemstvími.Pojďte spolu se mnou zapátrat v historii a říci si něco o původu a provedení této dobrovolné smrti.
V první řadě je řeba zdůraznit, že rituální sebevražda byla privilegiem náležejícím šlechtě a kastě samurajů řídících se kodexem Bušidó.
Podle legendy byl prvním samurajem, který zvolil smrt vlastní rukou Jorozu, poddaný morija Monobeneho, jež se po porážce Mononobeho klanu Sogou roku 587, kde sám pobil na 30 nepřátelských bojovníků, proklál mečem, poté jej odhodil do řeky a nakonec si ještě z posledních sil probodl hrdlo dýkou. Prvním písemně dochovaným záznamem dobrovolné smrti je příběh válečníka Tametoma Mimamoty, poraženého při povstání roku 1170, jež místo zajetí volil raději smrt vlastní rukou. Významnou měrou k rozšíření tohoto způsobu odchodu ze světa přispěl roku 1189 Joščicune Minamoto – slavný hrdina a představitel japonského pojetí rytířství, který také raději spáchal harakiri, než by padl do potupného zajetí. Po jeho smrtí se harakiri postupně stávalo jediným možným odchodem ze světa poraženého válečníka. Jiné způsoby dobrovolného smrti byly považovány za nečestné, ale stále byly mnohem důstojnější než zajetí.
Od 15. století harakiri oficiálně přijala i císařská justice a samurajům a šlechtě se dostalo výsady vzít si život dobrovolně a vyhnout se tak smrti stětí rukou kata. Tento způsob trestu se nazývá dži-dži. Za zmínku stojí případ z roku 1867, kdy xenofobní samurajové, jež napadli francouzské námořníky, byli právě takto odsouzeni. Sebevraždu měli provést v přítomnosti francouzského velvyslance. Ten když viděl na vlastní oči smrt jedenácti mužů, vyžádal pro zbytek milost.
Nejrozšířenější forma sebevraždy se nazývá secudžoku – případ seppuky předcházející zajetí. Dále to je džunši – seppuka, jež vyjadřuje bezmeznou oddanost svému pánovi a pokud pán zemře, umírá i samuraj. Příkladem z nedávné minulosti je smrt generála Maresukeho Nogi (1912), vítěze od Port Arthuru v rusko-japonské válce, který se rozhodl dobrovolně zemřít spolu se svou ženou, aby takto uctili smrt císaře.
Provádění seppuky se řídilo jasně danými pravidly, s nimiž byli samurajové seznamováni už od dětství. Pokud to okolnosti dovolovaly, měla být provedena na zvlášť k tomu vybraném a uzpůsobeném místě před takzvanými diváky. Přípravu na harakiri začínal japonským šlechtic zpravidla hostinou, meditací a natřením svého těla vonnými oleji. Poté si klekl na zvláštní bíle lemovanou rákosovou rohož (tatami) čelem k nízkému bílému stolku a začal odkládat svůj oděv, až byl od kyčlí nahoru zcela nahý. Položil oděv za sebe a rukávy svázal pod koleny do uzlu. Uchopil krátký meč, který na stolku ležel zabalen do bílého papíru nebo mu byl podán jeho nejlepším přítelem, zdvihl jej k čelu, chytil v jeho středu pravou rukou a pomalu si jej vbodl do levé části břicha, poté pokračoval čepelí doprava a nakonec ještě směrem vzhůru. Zvláště se oceňovalo, dokázal-li si ještě zasadit další ránu do hrudníku a vést řez směrem dolu. V tu chvíli většinou již zasáhl samurajův nejbližší přítel zvaný kaishaku-nin a srazil samurajovi hlavu. V pozdějších dobách se tolerovalo jen vbodnutí meče do břicha následované stětím hlavy. Odpověď na otázku, proč zrovna rozříznutí břicha je jednoduchá: Japonci totiž věří, že břicho je pramenem vůle a sídlem nejhlubších emocí a jeho otevřením tak osvobozovali svou duši.
Harakiri nebylo pouze výsadou mužů, ale od 15. století tak mohly umírat i ženy. Průběh sebevraždy byl naprosto stejný, pouze si musely napřed svázat nohy, aby tělo ve smrtelné křeči nezaujalo neslušnou polohu. Pokud samuraj zemřel a žena jej chtěl následovat, volila k tomu sebevraždu zvanou džigai – probodnutí hrdla zvláštní dýkou, nevěstám obvykle darovanou jako svatební dar.
Na závěr se ještě připomeňme nejznámější příklady rituální sebevraždy z poslední doby jako je smrt mnoha důstojníků japonské armády roku 1945, která je dodnes v Japonsku vzpomínána s rozdílnými pocity či smrt spisovatele Jukio Mišimota, který si 25. listopadu 1970 poté, co ostře kritizoval úpadek Japonska, otevřel břicho a teprve až na třetí pokus byl sťat svým přítelem.