Adletová Žena, 42 let / Praha

Člověk se pořád učí něco nového. Neustále objevuje nové věci. A občas se stane, že objeví něco, do čeho se zamiluje. Mně se to za dobu, co sdílím lože se svým nynějším milým, stalo už několikrát.

Když jsme před nějakými dvěma lety zapojili v našem novém bytě všechny sportovní programy, které jsme mohli, měla jsem denně na talíři minimálně hodinu nějakého motorsportu. To člověka prostě musí poznamenat, zvlášť, když už v době pP (před Pertem) občas nějaké ty závody sledoval. Ovšem teprve když má ke každému pořadu odborný výklad s náhledem do minulosti, začne se o to zajímat víc a (v mém případě) je ztracen(a).

U mě došlo k přelomu z vlažného občasného diváka na fanouška ve chvíli, kdy jsem se poprvé prodrala mokrým lesem na divácké místo v Lužických horách a kolem projelo první auto. Rozdíl mezi televizním přenosem a reálným závodem byl tak neuvěřitelný, že jsem zapomněla na to, že stojím v kraťáskách v 10° Celsia v dešti a s otevřenou pusou jsem dychtivě vdechovala výpary 102oktanového paliva.

Od té doby uteklo dost času, za který jsem se stihla z fanouška převtělit do nadšeného fanouška rallye, resp. hlavně velikého fanouška Jari-Matti Latvaly. Proč zrovna jeho, jak se často ptá můj milý, to je jasný. Srdce si vybralo samo ♥. Nehledě na to, že jezdí neuvěřitelně dravě a na jeho jízdu je radost pohledět, je samozřejmě taky velice roztomilý :).

Po návštěvách dalších soutěží, konaných u nás (kde pokaždé dostanu pusu od Pavla Dreslerů :)), má drahá polovička usoudila, že jsem připravená na něco většího, takže jsme se minulý týden vydali na Rallye Deutschland do Trieru. Těšila jsem se nesmírně. Ačkoli jsem z mnoha vyprávění mohla tušit, co mě čeká, realita naprosto předčila představy.

Vyrazili jsme ve třech ve středu večer. Kamarád mi udělal velkou radost, jen kvůli mně si auto polepil, aby bylo každému hned jasné, čí fanoušek v autě sedí.

Já osobně jsem byla připravená fandit celým tělem, duší i outfitem.

Po tom, co jsem několikrát převyprávěla, jak J-M (samozřejmě, že ne on, ale jeho PR manager) retweetnul můj příspěvek, jsem začala podřimovat a probudila se v kempu za Trierem ve 4 ráno. Postavili jsme stan a na pár hodin šli spát.

Ráno jsem nahodila tílko (v životě jsem nezažila tolik pohledů na moje prsa) a čepici a už jsme se hnali na shakedown. Jsem nervózní jak pes. A pak už slyším v dálce wrcčení (© Adletova). S prvním VW se mi zrychluje tep. Druhé VW s mým hrdinou prolétlo kolem během pikovteřiny, trošku se zamlelo a je pryč. Vydýchávám to dalších 10 průjezdů.
Z prvních zážitků se vypovídávám celou cestu do Lucemburska, kam jedeme před večerní autogramiádou a service parkem na výlet.

Vracíme se do Trieru, fix je koupený, to je to hlavní. Plakátků a kartiček jsou všude mraky. Stejně jako lidí na Hauptmarketu, kde se autogramiáda koná. Můj malý vzrůst je ovšem dost na škodu, takže se tlačím na nejakého pána, který uzmul místo v první řadě a on je tak hodný, že všechno, co se snažím procpat na podpis, předává dopředu. Chytám podpisy Neuvilla, Antilly, Ingrasii(y?) a pak už stojím na špičkách a hltám očima Jariho, který se k nám blíží šnečím tempem. Pán mi předává čepici s vytouženým podpisem a já se neudržím a křičím, že je nejlepší a že ho miluju :). Že se mi okolostojící smějí vůbec nevadí, protože J-M hledí přímo na mě, usmívá se a děkuje (pch :D).
S rudými tvářemi a tepem 130 (u mě) míříme k autu, abychom se jeli poprvé podívat do service parku.

Jelikož byl teprve čtvrtek, ještě tam není úplně narváno, takže jsme si v klidu prohlédli obrovské prostory a vyzkoušeli všemožné atrakce, kterých tam každá stáj měla tolik, že jsme si připadali jak na kolotočích. Nicméně jízda v simulátoru na onboard Ogiera ve Francii byl masakr. Jsem pyšná, že jsem se nepozvracela a tímto opět vzdávám hold Drekymu (jakožto i všem ostatním navigátorům), že dokáže zároveň číst, vézt se, sledovat trasu a nevrhat.

Pusa od Pavla je tradicí, ještě mrknout do VW paddocku na můj hlavní target (chlapci to nesli statečně) a míříme do kempu k Sauertaulu na první ranní RZ. V kempu to připomíná fesťák, nicméně jsme docela unavení, tak si dáváme pivo před spaním a zalejzáme.

Ráno raníčko panna vstala… oblékám svoje originální tílko a míříme skrz davy dál po cestě mezi poli a lesy (mimochodem, úchvatná krajina vůkol). Cestou sbíráme další materiály, které rozdávají nezbytně sexy oblečené hostesky.
Projíždí první auta, můj tlak opět stoupá. Tentokrát už se cítím jako větší fanoušek, když mám podpis na čepici… :) Nečekáme na všechny a míříme sbalit stan, abychom mohli vyrazit na další RZ.

Pak už je to víceméně stejné: RZ, do auta, jet na další, najít místo, zkouknout, zafandit a zase do auta. Večer pár piv a spát. Je to dost náročné, mám spánkový deficit, nové boty správně zanešený, piju v podstatě jenom pivo,
Ze všech 9 RZ (prý dobrý výkon), které jsme za ty tři dny stihli, mi nejvíc utkvěly ty ve vinicích (Moselland 1 a 2).

Nejen, že jsem vyplivla plíce, xkrát se odřela a opotila si Latvika při slézání mezi vínovými keři na zídku nad RZ, ale zároveň to byl nejsilnější zážitek. Auta kolem mě lítaly v metrové vzdálenosti asi tak 130 km/h, po každém průletu se zvedl oblak prachu, takže moje bílé hadry se změnily na béžové; asi 4x jsem dostala kamenem do stehna, na obličeji jsem měla prachový peeling, zuby při žvýkání chrastily…, ale bylo to DOKONALÉ a neskutečně dravé. Člověk se v tu chvíli cítí tak živý až to bolí.

K tomu skvělé počasí, dokonalá příroda a zvuky brblání motoru…k nezaplacení. Viděla jsem i jeden crash, vinaři určitě dostávají nějaké dotace…měli srolovaný kus vinice během mrknutí oka.

Postupně mi to začíná splývat, s každou další RZ jsem víc a víc nadšená. Nadšení sice krotí sobotní probuzení v půl páté ráno, kdy okolo chodí pořadatelé, ať se přesuneme o 300 metrů dál, že prý jsme v „dangerous zone“. Chm.

Napětí vrcholí v sobotu k večeru, kdy se můj milý nechá v autě slyšet, že má takový pocit, že se dneska s J-M vyfotím. Přijíždíme k service parku a já začínám být nervózní. Taky mám proč. Jari-Matti odchycen před vjezdem do servisu, nadšením nadskakuji a prosím o fotku. Musela jsem se smát, když mě J-M umravňoval, ať se uklidním, že fotku dostanu :). Získala jsem svou vytouženou selfie a k tomu navíc podpis na tílko, které se mu velmi líbilo. Ptá se, odkud jsme, a Praha mu přijde „very impressive“. Pak už, celá rozklepaná, děkuju (dobře, znovu ze mě vylezlo „I love you“) a jdu se uklidnit k posádce vítěze WRC2.

A vůbec si nepřipadám jako stalker, když zcela náhodou stojím u výjezdu z VW servisu a J-M zrovna odjíždí do hotelu… posílám mu poslední pusu a on mi, smějíc se, nevěřícně mává.

Mise splněna. Sobotní večer trávíme v kempu před naší poslední RZ, kde se odehrává divoká párty u karavanu nějakých frantíků. Světlice se odpalují jedna za druhou, z repráků hraje hardstyle a na závěr dostávám pecku do hlavy tyčkou od vlajky. Nedá se svítit, to je rallye.

Ve tři ráno to balíme. V neděli mělo pršet, ale počasí naštěstí zůstává parádní, takže se s Rallye Deutschland po ranní RZ loučíme a vyrážíme domů. Rallye režim se prodloužil na dalších pár hodin, protože netekla teplá voda (po 4 dnech bez sprchy je to slast!).
V krku mě lehce bolí od vyřvávání hesel jako Kopecký! a Dresla!, a Jari-Mattiho hymny (viz

Youtube Video qobP-rJ78GE

na konci), ale to bylo jenom v rámci legrace :). 

Zážitek to byl skvělý, vzpamatovávat se budu ještě pěkně dlouho. A aby toho nebylo dost, příští týden se vydáme na Barum Czech Rally Zlín. Ale to už bude pro mě, ostříleného fanouška, jenom taková třešnička na dortu ;).

Výsledky: http://rally-base.com/2015/rallye-deutschland-2015/ 

Chvilka spánku, a ve třičtvrtě na 9 v nědeli ráno nás budí kostelní zvony. Vymetené nebe slibuje parný a krásný slunečný den, jako kdyby počasí někdo objednal. Postupně se probíráme, plní energie (kupodivu), a jelikož stanujeme kousek od východu z hanauského nádraží, můžeme sledovat davy návštěvníků, které se už před desátou hodinou vynořují na cestě od vlaku z Frankfurtu. Máme puštěného Raye Okparu a spousta lidí se zastavuje, aby si vyfotila nápis GO ON PAPA SVEN!!! na našem autě. Rychlá snídaně, zapíjená několika pivky z místní benzínky, pozdrav další pražské výpravy, která spala v hotelu, a pomalu se mísíme do davu, mířícího průmyslovou čtvrtí k místu konání.

Procházíme mezi desítkami autobusů z různých zemí, vidím holandské, francouzské, belgické a dokonce britskou registrační značku. 

Jelikož jsme lehce podcenili přípravu, lístky kupujeme až na místě. Není to žádný problém, dokonce se nám tím zkrátí fronta k "odbavení". V rychlosti nám prohledávají tašky, taky musíme odevzdat foťák, jelikož dovnitř propouští jen malé kompakty a už se nám otevírá pohled na celý areál. Je půl dvanácté, už hodinu a půl je festival v plném proudu.

Díky tomu, že máme s sebou zkušeného návštěvníka LFP, nijak nebloudíme, rychle se orientujeme, měníme eura na tokeny, kupujeme občerstvení a bez průtahů míříme kolem vodní stěny na třetí stage. 

Stage jsou zde 4, obrovskou hlavní stage uprostřed areálu doplňuje po levé straně stage třetí, dále za mostem druhá a na konci "parketu" pro první stage stojí stan se čtvrtou techno stagí, která zde při předchozích ročnících nestála.

Prostor je doslova narván tancechtivými rozzářenými lidmi, všichni mají skvělou náladu a těší se na nadcházející hodiny.
Všude je spousta místa k odpočinku, u toalet téměř nejsou fronty, vodní stěna je obležená dívkami v plavkách a chlapci v kraťasech, slunce žhne a je opravdu veliké teplo.

Letmo se potkáváme s přáteli, a vzápětí, když se přiblížíme k pódiu třetí stage, už umírám blahem z dokonalého zvuku, který se line z reprobeden. Zrovna hraje Matthias Tanzmann, jehož set jsem si nedávno poslechla, ovšem takhle naživo se to nedá srovnat. Lehce se usmívá, hraje si s mixy, mává na lidi a pomalu nás dostává do taneční nálady. Kecám. Dostává nás tam rychle. S rukama nahoře, a úsměvem přes celý obličej tancuju, vnímám každý záchvěv basů, který mi rezonuje v hrudníku a říkám si - copak sním? Koukám na hodinky, je teprve půl druhé, a ta představa mě naplňuje blahem. Začínám si poctivě psát poznámky. Matthiasův nabitý set pomalu končí, jdeme si pro další drink a přesouváme se na druhou stage, kde má za chvíli začít mnou dlouho očekávaný set pána, který si říká Loco Dice. Prozatím dohrává svou live show Reboot, u kterého zjišťuju, že to nijak extra nepřehání, možná proto, aby připravil scénu Locovi. Přestože mu to tolik nebasuje, je to spíš poslechová záležitost (alespoň posledních 20 minut), je to příjemné a my se zlehka probíjíme davem více dopředu. Locovi už připravili techniku, postává na stagi, vítá se s lidmi a do livka Rebootu mixuje první pecku. Ledově klidný, krásný (ach ano, ženy ocení…) Loco si získává masy lidí pod sebou během prvních deseti minut a další dvě hodiny už šílíme radostí z dokonalého setu, precizní mixy střídají dokonalé nájezdy, do rozpáleného davu čas od času vypustí stlačený studený vzduch. Po hodině konečně poznávám, jak to Loca baví. Nájezdy si prodlužuje samplerem, používá pro něho typický kytarový efektor, díky čemuž si s davem pohrává jako kočka s myší. Několik nasamplovaných vokálů poznávám. Jeho set má neskutečný vývoj, pro styl jsem nenašla lepší označní než pumping minimal. Uvědomuju si, jak na takovém zvuku může DJ skvěle pracovat s basy, a velmi mě mrzí, že u nás takový zvuk málokde najdeme. Ve chvíli, kdy si říkám, že si název tohohle tracku musím nějak zjistit, mi můj milý říká - tohle ještě tak půl roku nevyjde! Líbí se mi, jak se tanečníci chytají na basy po nájezdu až po chvíli, protože nějaké první doby Loca vůbec nezajímají a švihá si to tam, jak se mu zlíbí. Ke konci set graduje jako blázen, dav křičí, píská a totál.ně šílí. Projekce za pódiem je dokonalá, západ slunce prolíná Locovo logo, a já taju. Pro mě rozhodně nejlepší set tohoto festivalu.

Začíná hrát Marco Carola, dost zjemňuje, jsme rozpaření sluncem a náladou, takže si jdeme lehce odpočinout a načerpat síly. Až teď si uvědomuju, kolik je zde lidí (dle mého skromného odhadu 20 000) - nijak to neruší, tahle masa je rozprostřená po hodně velké ploše. Carolův set jsem nakonec neslyšela, protože začátek mě nebavil, ale několik kamarádů bylo z jeho setu dost nadšeno. Přicházíme na hlavní stage, kde se objevuje Sven Väth v kšiltovce, aby rozehrál svůj šestihodinový set. Zezačátku míchá dost prapodivný vocal progressive s mnoha nástrojovými prvky, ale prokládá to čistým minimal technem, které šlape jako blázen. Zvuk na hlavní stagi je úplně vepředu trošku k zešílení, přebasovaný, mám pocit, že mi začnou krvácet uši, ale čím dále od pódia se človek ocitne, tím je čistší a příjemnější.

Procházíme davem prohlédnout si techno stage. Hraje Gregor Tresher, klasické techno, dále ve stanu už si nepřipadáte jako na open airu. Halová atmosféra s mnoha lasery se mi moc nelíbí, navíc line-up je ke slyšení v ČR celkem často. Pro mě zbytečně přidaná stage, vymyká se celkovému pojetí LFP, ale masa lidí pod střechou stanu mě ubezpečuje, že je to v pořádku. Minimálně je tam chládek. 

Po jediných deseti minutách strávených uvnitř se přesunujeme na třetí stage, na další z očekáváných zážitků - dOP. Jediná live "kapela", v Německu hodně oblíbená, to začíná roztáčet tvrdě. Říkám si - kam tu kapelu na té stagi narvou? Až pak mi dochází, že se jedná o dva DJe a zpěváka. Zpěvák je dobrý, ví, jak rozpálit dav, basy hutné, je to skvělý… do tý doby, dokud si neuvědomíte, že už půl hodiny hraje stejná basová linka. Nemá to moc vývoj, ale nemůžu říct, že mě to nebavilo. Vokály mám ráda, a když zpěvák (který notně připomíná leadera Blink 182) začal zpívat New York, waiting for the sunshine, přistihla jsem sama sebe s pusou od ucha k uchu a šlapajícíma nohama. Na konci setu vybídl několik tancujících na pódium a každého nechal zazpívat si naživo do mikrofonu. Po dOP nastupuje Karotte, který až do konce udržuje klasickým dupavým techhousem třetí stage ve varu.

Po malé přestávce na další vodu a sprchu se přesouváme na poslední půlhodinu setu Luciana na druhé stagi. Přestože je tu ohromné množství lidí, s přehledem se prodíráme kupředu (což jde kupodivu lehce), a zhruba ve třetí brázdě se zastavujeme, abychom počkali na našeho miláčka dne. Luciano přivádí tanečníky do extáze, co track, to naprostá techhouseová bomba, zvuk je čistý, duní a víří, občasná exploze konfet z děl nutí dav tancovat víc a užívat si to víc. Po půl hodince jeho technicky dokonalého mixování do mě šťouchá můj milý - naše hvězda je na scéně.

Ricardo Villalobos. Stojí na stagi, objímá se se spoustou známých i neznámých, s klidem se prohrabuje svými bagy s deskami, a je tak roztomilý, že bych ho adoptovala.

Nadchází osmá hodina večerní a Ricardo si nasazuje sluchátka (Sennheisery, ano, to jsem já, zarytá Pioneerka, ještě nepřekousla). Pískám, křičím, mávám kloboukem, a když se dočkám úsměvu, měknou mi kolena. Zde poznámky končí.

Ten člověk, na kterého v té chvíli koukalo asi 2000 lidí, je buď totální génius, nebo totální blázen. Možná něco mezi tím. Je to unikát. Jediný DJ, kterého znám, který více než polovinu setu není za pultem vůbec vidět. Asi deset minut trvalo, než jsem si ho vůbec mohla vyfotit.

Dává první track, klasické intro na 10 minut. Dále následuje peklo. Po pravdě, slyšet ho poprvé, měla bych rozporuplné pocity. Takhle jsem většinu jeho setu jen stála, pohupovala si nohou a nevěřícně čuměla. Tak psychadelický set se totiž jen tak neslyší. Svůj chvílemi dost experimentální minimal prokládal deset let starým housem, evidentně si to užíval, ale trošku mě mrzelo, že tentokrát jsem měla pocit, že na lidi, kteří pod stagí křičí a tancujou, celkem kašle. Nicméně svůj finální set pojal místo klasické řežby spíše jako neskutečnou přehlídku minimalových zvuků, a jeho prolínání basové linky s neuvěřitelně rozmanitými středy a výškami nás dokázal donutit zamyslet se nad tím, co vůbec od elektronické hudby může člověk očekávat, co za zvuky vůbec lze vytvořit.  Několikrát mu přeskočila deska, ale vždy to s omluvným úsměvem zlehka dotočil. Říkala jsem si, že v tom nejspíš musí slyšet něco, co my ostatní nechápeme. Já to nechápala vůbec, přesto se mi tělo hýbalo do rytmu a nemohla jsem odejít, abych si poslechla konec Svenova setu. Zapadalo slunce, já byla unavená, lehce mě bolela hlava ze sluníčka a uvědomovalal jsem si, kolik jsem se toho za jediný den naučila.

O zvuku, o pořádání takovéhle masové akce, o tom, jak jsme v Čechách pozadu, protože tak, jak hrál každý na téhle akci, u nás nehraje nikdo. Zjišťuju, že jedna věc je podobné tracky mít a hrát, a druhá věc je umět to dobře podat. A hlavně na správném zvuku. Přibližuje se k tomu několik DJs, které znám (a třeba takhle hraje někdo, koho ještě neznám), ale tenhle sound je u nás stále v plenkách.

Plní dojmů jsme po desáté hodině koupili ještě suvenýry a pomalu jsme se odebrali z bran této úžasné akce. Spánek po celém dni na slunci byl velmi osvěžující, a cesta do reality byla krátká a milosrdná. Těším se na přespříští víkend, kde si tu úžasnou červencovou neděli připomenu na akci v Mnichově… a pak vyhodím všechna cédéčka, co mám, abych mohla svůj cd case zaplnit něčím aspoň trošku tak kvalitním jako to, co jsem slyšela na Love Family Park.

PS. Být tam můj milovaný Paco Osuna, počůrám si kalhotky.

Když mi zhruba před dvěma měsíci můj milý navrhl, že bychom se mohli jet podívat na Time Warp do Mannheimu, byla jsem trošku skeptická, protože vím, jak tyhle hurá akce dopadají. Ovšem souhlasila jsem, protože na tak obří halovce (a ještě s takovým line-upem) jsem nebyla tak asi deset let a předtím taky ani jednou. Čím víc se blížil duben, tím víc jsem si uvědomovala, že nejspíš opravdu pojedu. Že nejspíš opravdu uslyším Ricarda Villalobose, Loco Dice, Mathiase Kadena, Svena Vätha, Laurenta Garniera (!!!), Jamieho Jonese, Richieho Hawtina a další podobná obří jména na jedné akci a v jeden večer.

Pár týdnů před nocí "TW" mi Péťa nadšeně sdělil, že večer před ní hraje Villalobos v Norimberku v klubu Die Rakete… a prý jestli si nechci udělat takový menší warmup. Došlo mi, že to nebude víkend jen pro legraci a začala jsem shánět ubytování na airbnb.com. Ubytování jsem sehnala, lístky na TW byly vytištěný… jediná věc, která nám chyběla, byly lístky do "rakety". Napnula jsem tudíž všechny své žebrací síly a začala obesílat všechna možná místa, kde by vstupenky byly k sehnání. A štěstí se na nás usmálo. Sehnat vstupy na takovou akci dva dny předem, od promotéra a s 50% slevou? Nailed it!

Cestovní horečka dostoupila vrcholu v pátek 5.4., kdy samozřejmě v autě došel olej, praskla žárovka a vyjeli jsme o dvě hodiny později. Ale nešť. Cesta utekla velmi rychle, kolem deváté hodiny večerní jsme projížděli centrem Norimberka, a měli lehce nahnáno, protože náš hostitel se neozýval a navigace nás neomylně vedla přímo do nějakých prastarých hradeb. Jaké ovšem bylo naše překvapení, když jsme po vjezdu přes padací dveře zjistili, že bydlíme v moc pěkné nové zástavbě uprostřed mohutných kamenných zdí.

Ubytování dopadlo nadmíru dobře, nic nám tedy nebránilo se připravit na nadcházející večer. Tramvají jsme pohodlně dojeli až téměř ke klubu. Vtipné bylo, že první člověk, kterého jsme se zeptali na cestu do Die Rakete, tam čirou náhodou pracoval jako hajzlbába. Takže jsme nijak nebloudili. U vstupu jsme zjistili, že na guestu jsme, a že to dokonce máme úplně zdarma. Paráda. V Die Rakete nebylo vidět na krok díky asi tak pětivteřinovému intervalu, na který byl nastavený mlhovač. Podle světýlek jsme našli bar, kde jsme koupili slíbený Redbull Dji Serdalovi (ach ano, pozvu ho do Prahy, nebojte), který nám vstup zařídil a který celý večer otevíral moc příjemným minimalem (asi tak 121 bpm :)).Po seznámení se jsme si odložili bundy, zjistili, že akce je opravdu ve dvou klubech vedle sebe (spojených dvorem, na kterém se dala ve stáncích koupit pizza a odpočinout si (v 5 stupních Celsia moc bezva)), vrhli se na moc dobrý místní pivko a pomalu se začali navnaďovat na nadcházející masakr.

Na to, že bylo teprve 11 večer, byl prostor celkem dost zaplněný. Když jsme se přesunuli dvorem do vedlejšího klubu s názvem Hirsch, napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdyby na podobném principu fungovala Radost FX s Yesem..ty jsou taky jen přes ulici, hehe...
Hirsch už byl poněkud větší, myslím, že se tam s přehledem vlezlo nějakých 1500 lidí (a že tam byli!). Prodrali jsme se skrz dav až úplně dopředu ke stagi, která stála asi dva metry za nízkým drátěným plotem. V naprosto skvěle ozvučeném prostoru už valil do hlav přítomných svůj nářezový tech-house mistr Raresh ze stáje Cocoon.

Roztomile vypadající brunet s ručkama jako hůlky na mě působil velmi rozkošným dojmem, aspoň co se vizáže týče. Neustále si odhazoval svoji dlouhou patku, chodil okolo gramofonů a playerů (které během večera ladně střídal) a mrkal na dívky v přední řadě. Ovšem to, co hrál, už tak roztomilé nebylo. Naprosto skvělá vlna hutných basů provázela celý jeho set, přechody člověk neměl šanci poznat, hrál si s každým mixem jako s holkou a jen tak mimochodem tam občas švihnul nějaký efekt. Nohy na něj tančily naprosto samy. Když jsem se asi po patnácté vyhnula smršti mlhy z mlhovače (vážně, v tom Německu to s mlhou opravdu přeháněj), cítím, jak do mě drká Petr a s nadšeným výrazem křičí - hele, je tam! A co myslíte? Byl tam.

Pán, na kterého všichni čekali - Ricardo Villalobos (Cocoon). V mikince a s rozzářeným úsměvem se objetím vítal s každým na stagi, potancovával a zkoumal své asi 4 bagy s deskami. Když si před začátkem svého setu sedl na rantl jen kousek od nás, nemohl si nás nevšimnout. Bylo moc milé, že na naše náznaky, že bychom se s ním rádi vyfotili, nereagoval negativně, ale naopak nadšeně přiběhl. Stihli jsme mu akorát zlehka vysvětlit, jak ho milujeme, Péťa dostal svoji vysněnou fotku a už se zase běžel soustředit na stage.

Ve chvíli, kdy se Raresh loučil s nadšeným publikem a Mr. Villalobos nastoupil, vypuklo inferno. Jeho klasický začátek, spočívající v pětiminutových nájezdech a občasných bouchnutích tentokrát zkrátil na minimum, a už po deseti minutách začal do řvoucího davu valit luxusní tsunami našláplých basů. Další dvě hodiny jsme se nezastavili. Jeho výběr tracků (mně naprosto neznámých, většinou z white labelů) byl grandiózní, mělo to vývoj, šlapalo to jako hodinky, přesně vytušil, kdy je potřeba ubrat, kdy je potřeba vygradovat napětí a ještě k tomu měl u hraní výborné pohyby. Asi v půlce jsem musela na chvíli vypadnout z davu někam dál, ačkoli se dalo tancovat i v první řadě, stejně jsem potřebovala trošku prostoru. Poznatek: I don't speak German - celkem dobrá balicí věta. Ne, že bych měla potřebu někoho balit.

Někdy v pět ráno už Ricardo vypadal, že moc neví, co se s ním děje. Bohužel se to začalo odrážet i na produkci - začínal čím dál víc pouštět velmi zvláštní tracky, s nájezdy na tři minuty.. který, mám pocit, loopoval vždycky asi tak třikrát. Takže jsme se unavení posunuli kousek dozadu, kde jsme ještě chvíli čekali, zda si to nerozmyslí a nezačne do toho zase bušit. Nerozmyslel. Vyzvedli jsme si tedy věci vedle v Die Rakete (která byla zamčená a čekala na afterparty) a tramvají se bezpečně dopravili zase zpátky do hradu, kde jsme se shodli, že večírek se velice vydařil.

Po krátkém spánku, lehké procházce po Norimberku (moc pěkné město), vydatné kebabí večeři a projetí Nürnburgringu jsme zadali do navigace Mannheim a nechali Die Rakete za sebou.
V Mannheimu jsme se ubytovali na koleji u dalšího vyznavače CouchSurfingu, vyzkoušeli jeho speciální drinky a už byl zase pomalu čas se vydat na další dobrodružství. Náš hostitel šel naštěstí s námi, takže jsme nijak nebloudili a po půl hodince cesty tramvají jsme dorazili k SAP aréně, kde se odehrávala událost roku - Time Warp.

Jedním slovem? ...zklamání. (Aspoň pro mě.)
Více slovy:

Díky lístkům, které jsme měli, jsme nemuseli čekat žádnou brutální frontu u vstupu. Líbilo se mi, jak měli vstupy oddělené zvlášť pro chlapce a zvlášť pro dívky - kvůli prohlídce. Během pár minut jsme tudíž byli vevnitř a rozkoukávali se. 6 stagí na celkem velkém prostoru, šatna, spousta toalet (díky bohu), asi dva prostory pro chill-out, záchranka a velká jídelna. A asi 30 tisíc lidí. Musím říct, že lépe nazvučenou akci jsem nezažila, každá stage byla perfektně vyvážená, basy šly pěkně odspodu, a na to, jak to všude řvalo, žádná stage nerušila ty další. Světla a dekorace rovněž zaslouží známku 1.

Měla jsem připravenou tabulku s vyznačenými jmény, takže jsme přesně věděli, kam a kdy jít (ano, jsem velmi organizovaná). Bohužel díky fakt velké zimě venku jsme si celou dobu neodložili bundy (první mínus, za který ale nikdo nemohl), takže jsem se ani chvíli  necítila opravdu pohodlně.
Jako první jsme navštívili stage, kde do davu (davům se opravdu nedalo vyhnout) bušila svoje holčičí techno Monika Kruse. Celkem s přehledem si asi dvoutisícové publikum dávala na tácek. Následoval kousek Dubfire, kousek Gaiser (tady jsem se opravdu zamilovala, to byl sound jak hovado! (pardon, jako prase)) a vzápětí už jsme utíkali na Carla Coxe, kterého jsem měla vidět poprvé v životě. Na něj jsme se dokonce prodrali kus dopředu, takže jsem ho i zahlédla (note to promoters - možná by to příště chtělo místo promítání line-upu na to velký plátno promítat dje).

Carl Cox začal s úsměvem prát do lidí krásně valivé techýnko, Coxovsky předvídatelné, nepřekvapilo ničím, ale rozhodně neurazilo. Před druhou hodinou už mi bylo poněkud vedro, takže jsme se odebrali okouknout Magdu (techno minimal, škoda, že v tu chvíli to zrovna nějak dobře nehrálo) a vzápětí znovu na Ricarda. Ten nastoupil velmi sebevědomě (což se divím, po minulé noci), ale nutně musel být poněkud indisponován, protože hrál dost podivné věci. Asi takové, které hrál poslední půlhodinu předchozí noc (asi se ještě nevzpamatoval). To se nám ale moc nelíbilo, ani nám nepřišlo, že se to zrovna ve dvě ráno na takový akci hodí (nehledě na to, že mu tam asi třikrát po sobě začalo skákat cd, které vzápětí úplně vyplo)...takže (po mamutím objetí obřím chlapem, který mi tvrdil, že vypadám, jakože potřebuju obejmout) jsme se opět přesunuli jinam. A to na jeden z nejsvětlejších bodů onoho večera - Svena Vätha. Slyšela jsem ho poprvé (loni na Svojšicích jsem dala přednost Pan-Potům) a byla jsem totálně nadšená. Hrál asi na 128 bpm, basy byly totálně vytuněný, středy ladily a výšky nervaly uši. Precizními mixy dostával do varu minimálně 4 tisíce lidí v sále, nedovedu si představit, jaký to muselo být úplně vepředu, protože vzadu to bylo tak akorát.

Smůla pro mě, že potřebuju pro tanec trošku klidu a prostoru, protože neuplynulo pět vteřin, kdy by do mě někdo nevrazil. Chvílema jsem si říkala, jestli nááááhodou nejsem neviditelná po tom třetím pivku... a dost často jsem si opakovala, že buď pro mě tyhle ty davový akce nejsou (i když open airy mi vůbec nevadí), nebo jsem moc stará (nejsem), nebo prostě kombinace spousty negativních poznatků přebíjí ty pozitivní, jelikož kromě pár okamžiků, které jsem si užila, jsem byla celou dobu poněkud znechucená (tak je to).

Po řízku s hranolky, který měl dodat trošku energie, jsme se vydali na Jamieho Jonese, který, ač měl chvíli taky technické problémy, hrál velmi kvalitní taneční tech-house, který prokládal hodně hutným deepem. To už jsem mlela z posledního, ale přesto jsem se doplazila ještě na Mathiase Kadena, který hrál tak úžasnou minimal sambu, že ačkoli jsem usínala ve stoje, pořád mi ty nohy šlapaly do rytmu. Jeho energie byla neskutečná, divím se, že po každým setu nepotřebuje masáž krku.

Zhruba v půl šesté ráno jsem zbaběle zdrhla a nechala Péťu napospas davům. Z čehož mám doteď špatný svědomí, nejenom proto, že jsem ho takhle opustila, ale i proto, co se tam dělo potom, a co jsem viděla jen na videích, která mi pouštěl. Nejvíc mě mrzí, že jsem neviděla Laurenta Garniera, protože podle všeho to byl zlatý hřeb večera, staré housovky míchané do nového tech-house, funky, progressive, prostě set jak víno, doufám, že ho brzy najdu na FB. Taky na Loco Dice jsem si chtěla zaslintat... ale možná je dobře, že jsem ho neviděla, aspoň jsem si nevytvořila komplex z jeho práce se samply a efektory...

Péťa dorazil na kolej nadšený někdy v půl jedenáctý dopoledne, takže vstávačka v půl šestý, úžasný hamburger (asi nejlepší, jaký jsem kdy jedla) v Café Vienna a pětihodinová cesta zpět do reality.

Takže menší souhrn:
Negativa: Na mě hrozně moc lidí - zbytečně moc, myslím, že překročili kapacitu tak dvakrát. Zima způsobila další nepohodlí - v bundě se prostě tancuje špatně. Absolutní nedostatek prostoru pro tanec. Lounge narvaný. Stage s velkými jmény malý.
Pozitiva: Hudba DOKONALÁ! Opravdu NIKDO v České republice takhle nehraje (ani se nedivím, po tom, co jsem viděla v pátek, nemám pocit, že by české publikum pochopilo)! Výzdoba i světla ok. Záchodů dost. Fronty skoro žádný. Velmi hezký okamžik, když za mnou přišel týpek a řek - ty jsi Češka! ..když jsem se divila, jak to poznal, oznámil - ty jsi DJka přece! Tak jsem měl na chvíli velmi hřejivý pocit, že i tady v tom davu někdo věděl, kdo jsem, hehe.

Poznámky pro příště:
Jít spát, vstát ve tři a teprve vyrazit. Pořádně to začalo až někdy ve 4.
Neodcházet sama.
Vyzbrojit se úsměvem, tvrdými lokty, hroznovým cukrem a doufat, že bude hezké počasí.
Naučit se německy.
A hlavně...HLAVNĚ být odpočinutá!

PS. Doufám, že na Family parku nebude chcát, protože TO už bych asi nevydejchala.

Fotky z TW dodám ;)