asstma Žena

Rozhodla jsem se být vybíravá. Ostatně muzika je záležitost, u které nejvíc selhává mé sociální cítění a jsem nejméně ochotná dělat kompromisy. A tak zavírám oči i svědomí a hledám čistě ušima. Krev sice není voda, ale když mě nebaví, nemá cenu se tvářit obdivně. Bolí mě ten zahozený potenciál, to ano.

Jeden kompromis jsem si tedy povolila. Ale ten de facto není hudební. Jakkoliv se mi ušiska kroutí do ruliček, když slyší mizerné sykavky, to ostatní to vynahradí.

Dál si budu hledat to svý. To, co mi dokáže znít v hlavě i v noci, když usínám.

… jak se zdá. Teda, kromě včerejšího dne. Ten se nezdál, ten byl. Jenomže ono je toho víc, co pálí jako čert. Mezi kapkami moře horečně hledám cestu ven z toho marastu, sbírám odvahu udělat kroky vedoucí na pevnou zem, střídavě propadám zoufalství a vzteku, protože i když jsem si to všechno vlastně spískala sama, je v tom taky velkej kus nespravedlnosti. A ta žhne v žaludku jako láva i led. Pouštím si starý osvědčený i nově nalezený písničky a hasím, co se dá. Moc to ovšem nepomáhá.

Když už nezabírá ani muzika, aby bylo líp, tak sakra co teda?

... kdy se ještě Uraggan Andrew jmenoval Ondřej Skalák, hulil jen občas a byl mladý a nezkrotný.

<nostalgie>

Když vzpomínám na Ondru Skaláka z těch dob, vybaví se mi pět věcí:

* hermelín mezi ponožkami (aby uzrál)

* Muminci

* hrneček "Pračka v rybníce" (kde je mu konec?)

* klíčová věta Ondrovy pohádky: "Nikdy nehraj s mouchou karty, vždycky všecko sežere."

* námořnické karbanátky (aneb Jak se na lodích loupaly brambory ve vacích ušitých z velrybí kůže, tělesné tresty provinivších se námořníků a odtud dále pořekadlo "my s tebou zatočíme")

Lhala bych, kdybych nepřiznala, že se mi po těch časech zatraceně stejská.

</nostalgie>