Lukáš Kvasnička (kytara), Martin Šmídl (zpěv), Petr Vanický (bicí) a Jiří Chudan (baskytara) to jsou hradečtí punkrockeři Never Say Never. Tato kapela se dala dohromady v roce 2009 kdy vzniklo i jejich první EP s názvem „New
Beginning“.
Letos světlo světa spatřilo už druhé EP „DIY is a good way“. Kapelu i nové EP nám blíže představí Martin Šmídl (zpěvák kapely).
Ahoj, řekni nám jak vlastně vznikla vaše kapela ?
Čau, no byl to myslím takovej normální českej způsob, takže v hospodě u piva. Tehdy jsme často chodili na pivo já, kvak a hrnek. Kvaky měl doma kytaru, hrnek basu a všichni jsme hudbu milovali, takže po pár pivech a panácích jsme se dohodli
že se v neděli sejdeme u mě, vezmeme komba a zkusíme jestli se aspoň nějak sehrajeme. Nejdřív to moc nešlo, ale po chvíli to trochu i znělo. Kvaky pak oslovil dlouholetého kámoše Váňu, jestli by to s námi amatérama nezkusil na škopky (protože
byl jediný koho jsme znali kdo na ně fakt uměl hrát). Slovo dalo slovo a v létě 2009 jsme byli ve zkušebně komplet a začala éra Never Say Never. Jen tak pro zajímavost, původně jsme se měli jmenovat podle Kvakyho nápadu Make Sure, ale moc se nám to
nakonec nelíbilo, tak přišlo Never Say Never.
Co pro tebe znamená hudba a kapela ?
Když to řeknu jednoduše, tak všechno :-) Už odmalička jsem byl pořád nalepenej u repráků a poslouchal něco. Když mi bylo 6 tak mi bratranec nahrál na kazetu Manowar, Judas Priest a Iron Maiden. No a po nějaký době Visací Zámek a Orlík. No a
k punkrocku jsem se dostal když jsem na playstationu hrál Tony Hawk Pro Skater a hoooodně mě zaujal soundtrack, to mi mohlo být asi 8 nebo 9. Objevil jsem tam svoje srdcovky The Vandals a Suicide Machines a u toho už jsem zůstal dodnes.
A kapela pro mě znamená hodně, protože je to ten nejkrásnější pocit když nějakou muziku vytvoříte a pak na koncertě vidíte jak se někdo pohupuje do rytmu nebo si s vámi zpívá úryvky refrénu. Prostě pocit že tady po vás něco zůstane je hrozně
naplňující no a hlavně mě to i samozřejmě baví.
Jaké kapely máš rád a jaké tě nejvíce ovlivnily ?
Kdybych měl určit svých TOP 5 tak by to byly Rancid, The Vandals, New Found Glory, Deez Nuts a Death by Stereo, ale celkově jich je spousta, který mám hodně rád.. Osobně mám hodně široký záběr a rád si poslechnu i jazz nebo starej rock’n’roll,
ale punkrock a hardcore jsou pro mě nejvíc. A proto se taky snažím tyhle dva styly propojovat, čehož si na našem koncertě určitě nejde nevšimnout :-) A nesmím zapomenout na českou scénu, tam pro mě nejvíc znamenali vždycky Selfish. Pamatuju si na koncerty
v Hradci, když tady hráli třeba se Zpraku!, R.A.F nebo Zařvi Dveře. Právě tyhle koncerty ve mně vyvolaly touhu někdy založit kapelu.
Nedávno jste vydali vaše již druhé EP. Čím se liší od toho prvního? A proč by si ho lidi měli poslechnout ?
Liší se hlavně celkovou kvalitou projevu kapely to první jsme vlastně nahráli ještě před naším úplně prvním koncertem, abychom viděli jestli s naší muzikou má vůbec cenu lézt na pódium :-D Na tom druhým se už celkově upřesnil směr jakým se
chceme ubírat. Kompozičně to je řekl bych hodně velký rozdíl a hlavně posun dopředu.
No poslechnout by si ho lidi měli proto, aby nám když tak napsali názor co zlepšit (bude toho asi dost, uvidíme :-D ). A taky třeba proto, že jsme na pár koncertech už zaslechli názor, že tuhle hudbu u nás moc kapel nehraje. Že z toho je cítit
takovej styl devadesátých let – rychle, trochu naštvaně, ale zároveň melodicky. Takže možná i trošku vyplňujeme mezírku v hudbě u nás.
Co považuješ za váš dosavadní největší úspěch ?
Každý koncert, který se nám povede :-D To je těžký říct, ale asi koncert v HK nějak v roce 2010, to tam bylo na nás (teda aspoň myslím že na nás) kolem 120 lidí a to stálo za to. Luxusní atmosféra a prostě dokonalý koncert.
Kde hrajete nejraději ? (Město, klub atd.)
Samozřejmě u nás v Hradci, doma je doma. Ale jinak pokaždý jsem rád když zahrajeme někde poprvé, je to ten pocit neznáma kdy člověk neví, jak lidi budou reagovat. Ale hodně rád se vracím na akce do Kratonoh a Chlumce, tam už jsme štamgasti
:-)
Hraješ v kapel Lukášem „Kvakem“ Kvasničkou. Jak se ti s ním hraje a má to nějaké výhody být v kapele s takovou legendou ?
Hraje se mi s ním dobře, občas mě trochu štve, že se moc nechce učit nový kytarový postupy, ale jinak si nemůžu stěžovat. No a výhoda je, že se zná s většinou českých punkrockových kapel, takže mám možnost se s nimi poznat taky.
Díky němu jsem zažil skvělý pokoncertní párty se Selfish :-)
Na vašem novém EP „DIY is a good way“ máte song „My Time With Action Dudes“ , který je o filmových akčních hrdinech. Jste všichni v kapele fanoušci Johna Ramba a jeho družiny „postradatelných“ ?
Hlavně já a Kvak. Oba jsme na starejch akčňákách vyrostli, takže proto tenhle song. Náš bubeník naopak tyhle filmy nemá moc rád, on je fanda detektivek a u basáka ani vlastně nevím jaký filmy má rád.
Obal EP a písnička „Do You Wanna Go“ napovídá o tom, že máte rádi pívo. Je nějaká hospoda nebo restaurace kde se Never Say Never scházejí?
Tak kdo by neměl :-) Nejčastěji jsme se všichni sešli v restauraci Na Hradě. No a já osobně preferuju restauraci U Kohouta, skvělý pivo i jídlo a chodí tam hodně známých. No a nesmím zapomenout na restauraci U Dvora, tam chodím z kapely
asi jediný, ale mám to tam hodně rád už několik let.
Co chystáte do budoucna ?
No hlavně hrát a tvořit songy. Žádný velký plány snad ani nemáme, necháme se překvapit osudem, ale určitě bychom někdy rádi nahráli plnohodnotný CD
Máš nějaký vzkaz pro vaše fanoušky ?
Chci poděkovat všem který nás kdy podpořili koupí našeho EP nebo jen tím že přišli na koncert. A všem chci vzkázat ať chodí na koncerty a podporují mladý kapely, protože poslední dobou se mi zdá že kapel je dost, ale fanoušků nějak ubývá a když
to takhle půjde dál, tak koncertů bude míň a míň a to by byla největší škoda.
Téměř po roce nahrávání nové CD Bačovy Fujary "Konečne!" spatřilo světlo světa. I když tahle kapela tak trochu zůstává ve stínu slovenských kapel
jako Zoči Voči, Horská Chata nebo The Paranoid, již po prvním poslechu alba musím říct, že se těmto kapelám minimálně rovnají. Kdybych měl říct, čím se Bačova Fujara liší od ostatních kapel podobného žánru, určitě bych v první řadě zmínil nezaměnitelný
zpěv Juraje Hnilici. Kromě klasického rockového obsazení kytara, basa, bicí, na albu uslyšíme například i klavír nebo akustickou kytaru. Je slyšet, že si kluci s hudbou opravdu pohráli a výsledek je více než zdařilý. Stejně jako hudba, tak i texty jsou
prostě skvělé. Nenajdete zde žádné puberťácké, rádoby vtipné a povrchní texty o tom jak letí s holkama na Mars nebo něco podobného, ale songy vycházející především z vnitřních pocitů a životních zkušeností. Album obsahuje 10 písní a ani o jedné z nich
bych neřekl, že by mě nebavila. Je to pecka vedle pecky. A kdybych měl vybrat skladby, které mě oslovily úplně nejvíce, rozhodně by to byly: Strácaš sa človek, Farebná, Milión Bohov a Vstaň.