úvodní nesouvisející sebeobhajoba: Tak jo, neni nic trapnějšího, než prázdnej blog - ale jo, ještě něco, blog, na kterym je šest let starej článek, kterej slibuje články :-))) ale jednu výmluvu přece jenom mám, já jsem totiž jeden článek napsala,
měl asi pět kilometrů, nebo tak, a pak se mi prostě zasek počítač a bylo po článku. Tím jsem byla natolik zdeptána, že jsem nedokázala pokračovat. Nyní se však před vámi plazím v prachu a předhazuji vám pokorně tento tip.
Trochu se bojím, že o této dámě nedokážu napsat nezaujatý text, protože už ji poslouchám zhruba rok a za tu dobu jsem začala vážně uvažovat o tom, že ji požádám o ruku, každopádně...
Čím mě Jen Gloeckner tak dostala, tedy, proč stojí za to se na ni mrknout?
Protože ta hudba je ve všech aspektech vyvážená. Nebo tedy v těch, o nichž jsem čas od času s pohledem Nícolase Flamela dumala za večerní jízdy tramvají.
Například - u umělců často oceňujeme osobitost, když jejich tvorba někam směřuje, když je kompaktní, na druhou stranu, co když toho prostě chtějí vyzkoušet co nejvíc? Co když tvořit v jednom duchu je pro ně příliš omezující?
Je pravda, že čas od času jsou si některé skladby Jen Gloeckner tak trochu podobné, z velké části jde ale o pestrobarevnou směs, kouzlo je však v tom, že ta různorodá barevná kombinace má sama o sobě určitou náladu a to je ona, to jest, Jen Gloeckner
má tvorbu různorodou, ve všem ale zůstává dobře patrná její osobnost.
Další je spor, který mi vrtá hlavou ohledně propracované a naprosto primitivní hudby. Nechci se rouhat, ale občas se mi stane, že narazím na velice jednoduše udělanou písničku, která je ale prostě kurde intuitivní a když to ten člověk prostě tak chtěl
udělat, tak to tak prostě udělal, tečka. Na druhou stranu se mi stane, že je hudba strašně propracovaná, což mě nejdřív zaujme, ale vydržím s tím tak týden. Protože v tom prostě neni nic než přemýšlení. Nebo jsem možná tupá a jenom se nedokážu naladit na
jejich vlnu, ale stejně... o čem je hudba nejvíc, ne?
Hudba Jen Gloeckner je propracovaná, zvukově dokonalá (podle mě) a přece neskutečně intuitivní, což jí dovoluje její podivně zastřený styl, právě ten, který se odráží do všech skladeb. Taková zvláštní patina, jestlimi rozumíte. Fakt, nechci bejt
obviňovaná z poetismu, ale v tý hudbě byste fakt věřili, že duše je krajina... jak v ní běháte a tak a je neskutečně široká a nemá konce... a je v ní úplně všechno.
V těch barvách jde i zpěvaččin zvláštní hluboký a neskutečně tvárný hlas, zní tak trochu jako by měl víc vrstev, jako něco kompaktního za zneklidňujícím oparem nad zmiňovanou krajinou.. (noses are red, violets are blue...)
Mám pocit, že ten tehdejší článek byl lepší. Takže už bych radši přestala mluvit a nechala Jen Gloeckner zpívat... tedy...
začala bych svou amygdalní záležitostí.. Sleep to Dream, spolupráce s Josephem Arthruem, kterého zatím neznám, ale asi se na něj podívám:
Youtube Video 4dFes2DWQ5k
Teď by to chtělo něco trochu odišného, že tedy, což takhle těžce našlápnutou Die..?
Našla jsem ji jenom živě, což jsem předtím sama neslyšela, je to hodně jiný než studiová nahrávka, ale fakt vtipný...
Youtube Video kp6GxPsU5Os
Rytmicky legrační mi připadá Prodigal Son...
Youtube Video 4mszwTNZXhg
A tímto bych to uzavřela. Ta ženská mi prostě sedí.
