Karel Šíp Muž, 38 let / Plzeň (paneláky, auta, vietnamci a popelnice)

Všichni jsou strašně chytrý, ale nejchytřejší je zlodějíček. Zlodějíček si dovede leccos objasnit, zlodějíček má plné kapsy cizích věcí. A nepřizná se. Je to chytrý zlodějíček. Je chytřejší než my ostatní. Napsal si na máslo, že má někoho zmlátit. Když někdo mluví nahlas, tak se za ním lidé otáčejí. A tak zlodějíček vykácel prodejnu, aby viděl peníze. Brusným kotoučem utýral myšku, která chtěla změnit svět. To je ten chlap, co mě ráno málem přejel. Ve stejném okamžiku jsem se zamiloval do svého syna, protože je chytřejší než zlodějíček. Má svůj styl a svůj klobouček. Otcem mých dětí jsem já.  Do doby, než si mě přečetl mor. A na zemi jsem našel krátké vlasy, je to podle nálady. Hrou na trumpetu si obvykle připomínám proslulost závratí - problém, který by neměl být řešen. Můj syn právě dělá sex. Strašně se mi to líbí, a tak ho povzbuzuju. Tleskám a skanduji jeho jméno. Možná by z toho mohl pěkný průšvih, ale o to je to zajímavější. No a ten kachní ksicht je samozřejmě taky paráda. Akorát si stále nemůžu zvyknout na to, že já tenhle sex nedělám. Chčiju a čuchám ten smrad. Všem se to moc líbí. Počítám do tří a mlátím pěstí do zdi. Dávám tím najevo, že nemám důvod brečet. Nahatá holka mi přišla poděkovat. Trochu jsem s tím počítal, a tak mám všechno připraveno. Na stole se válí krtek, ale ona ho nechce jíst. Jídlo je strašně dobrá věc, ale málokdy ho dostane tolik, aby to dokázala ocenit. Mám v hlavě jenom syna. Jestlipak si pro něj přijde zlodějíček? Zatím je tu jen tahle slečna a ani si nejsem jistý, jestli je tu správně.  Jsem ten poslední, kdo má důvod si něco myslet. A s tím pravděpodobným výkusem ještě chvilku počkám. 

Nevím, proč se mě bojí. Nevím. Nevím, proč jsem se ztratil tam, kde nic není. A nevím, z jakého důvodu si lichý nešťastník zapíchal s fotrem, když příčinou ohromně normálního harampádí se zjevně vykázal syndrom otevřené mysli. Její astrální kocák je taky bezvadná šaráda, přesto bylo napadeno ukradené dítě ve voliéře, plačíc a mastíc maso. Nejvíc si vážím někoho, kdo se jako chyndík plahočí sajrajtem a volá, že už je to hotové, přitom není a jeho koncesovaný unašeč se dívá na hodinky. Přemýšlí kolik je hodin. Napovídá mu, co by chtěl říct, přesto nadále mlčí a trká úskalí. Do toho mysteriozní hostitel zásobuje situaci excelentním rambajzem a připomíná, že stále nevíme, jestli také zvířata věří v boha. Nevíme. A ty procházky v dětské kůži, si myslím, nejsou podstatné. Mám takovou žízeň, že si asi přefiknu žíly.  A ten hostitel mi říká, co chce abych udělal, nicméně s nevýrazným výrazem krčím rameny a předstírám, že nevím o čem je řeč a taky se trochu snažím, aby to vypadalo, že ani neumím mluvit. Ale oni vědí, takže to přestává být levnější. Dlouhé noci v prasečí krvi a nejhorší jsou lidi z práce. Jenže než si ten chudák uvědomí, že se z "občas" stalo "často", tak už mu to neprojde tak snadno. Jak může tohle někdo dělat? Rozhlížím se tam, kde nic není, ale nic tam nevidím. V průběhu věku se měnily i reakce na můj nešťastný obličej. Před chvíli tam někdo seděl. No a než jsem ztratil sám sebe, podařilo se mi sponzorovat fantoma a tím zhatit staříkovi kariéru. Na můj osud se taky nikdo neptal, tak proč mě to asi nezajímá? Všichni dnes večer někoho opustíme. Ale jestli to nebude kvůli mně, tak je mi to jedno. Nadarmo pronajímám implicitní utajení, všichni už nás viděli. Měli bychom si tedy vylámat zuby? Hned? Jestli nechcete, tak nemusíme. S rukama od její krve si sundavám kalhoty a doufám, že to nikomu nepříde divný. Všichni jsme souhlasili, že z nějakého důvodu došlo ke komercializaci rodinných poměrů. Některé neplechy čekají, až je někdo spáchá.  Možnost degustace vnitřku prdelky živí jen teoretická naděje.  

Povídejte si o mně.  Blbec, který má v hlavě dalšího blbce, ale nedává to za vinu sobě. Za to raději vypadám líp. Zapomínám chlapa, kterým jsem byl, nicméně to říkám jen sobě. Patřím mezi lidi, které bych rád poznal. V každém člověku je kousek mě. Proto si mě spousta lidí plete s někým, komu se dá věřit. Taky jsem měl o svým životě jiný představy. Možná právě proto vyčítám ostatním to, co sám dělám.  Tady budete jíst? A co ta láska ke smrti? A kdo je odpovědný za ty negativní emoce? Dospělí lidé se mlátí do huby a já přestávám věřit tomu, že mě to nezajímá. V sebeobraně používám zvracení. Žiju ve světě, kde tihle lidé nejsou. Už si ani nevzpomínám, co kdo říkal. Jsme zlo. Dno. Chtěl bych být moudě. Chci zásobovat polomrtvé opice neslušným výrazivem, popřípadě jednu políbit. Rád bych sehrál roli v loupání vařící diagnózy, ale jestli tu budeme dál takhle brečet, můžu bojovat se svou levou nohou a snažit se se přitom něco naučit.  Na závěr si doslova zpříjemním jazyk leštěním ochlupení a ochlupení.