Cibl Muž, 47 let / Ostrov

Slova Václava Havla v roce 1989

aneb velmi zábavná pohádka na dobrou noc...

»Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků… Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno funkční období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.

V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto mám naději, že i člověk poslouží jí.

Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec občanů kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíce potřebují.

Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat… Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na otroky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla ve svém programovém prohlášení, včetně dalších dokumentů a ministři na tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomiky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.

Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství a kultury… Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné NEJDE TO.«

:(

         Komunisté měli moc pod kontrolou, ale i tak ji dále upevňovali vykonstruovanými procesy proti svým oponentům a zastrašováním za pomoci stalinistických praktik. Ekonomická situace byla poměrně dobrá, což zajišťovalo jistou míru blahobytu, ačkoliv životní úroveň zaostávala za zeměmi západní Evropy. Lidé měli práci (povinně), měli co jíst a co na sebe (dle omezených možností trhu), jezdili na dovolené (třeba na Balaton) a k obyčejnému životu to víceméně stačilo. Celá řada lidí (dělnictvo) byla se svojí situací smířená a, dá se říci, spokojená, neboť ani nic jiného neznala. Ale vznikala skupina lidí, která kritizovala „politickou a státní moc“ a snažila se vnést do společnosti prvky demokratického vývoje, pozdější chartisté.

         Nastal listopad 1989 a s ním pietní akce k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty. Avšak radikálnější část studentů využila příležitosti k volání po změně. To si komunisté nenechali líbit, povolali bezpečnost, která začala šlehat obušky hlava nehlava. Ale lidé již byli příliš nespokojení a obrátili se proti svým trýznitelům. Ačkoliv podobný čin neplánovali, povstali proti komunistům, které náhlý odpor vyděsil, vzdali se moci a utekli z vládnoucích postů. A lidé vítězoslavně demonstrovali a cinkali klíči a prozpěvovali si:

„pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí…“

          V první chvíli nemohli lidé své svobodě ani uvěřit. Začali vyhazovat a ničit vše, co jen trochu připomínalo vládu komunistů – vlajky, transparenty, obrazy, knihy, sochy, památníky – jen aby zahladili stopy nenáviděného režimu…

         I předstoupili před lid chartisté, tedy teď už si říkali Občanské fórum, a prohlásili: Jste svobodní, teď už můžete pracovat, kde chcete, můžete si koupit co chcete, můžete jet na dovolenou kam chcete… A vytvořili Federální shromáždění, pojem „socialistická republika“ nahradili „federativní republika“,  a ujali se vládnutí…

         A lidé byli spokojení. Konečně mohli dělat, co chtějí, mohli si koupit, co chtěli, mohli cestovat, kam chtěli. I výplaty byly větší a zboží v obchodech bylo najednou více. A tak pracovali s větší pílí, byť jen od pondělí do pátku, vždyť konečně pracovali pro sebe a ne pro komunistickou stranu, více si vydělali, více si mohli koupit a měli se lépe.

         Objevila se samozřejmě spousta obtíží. Například veškeré podniky, továrny, zemědělská družstva, to vše bylo státu. A stát najednou neměl čas ani schopné jedince, aby se mohl o své hospodářství starat. Dříve tyto podniky řídili komunisté, ale ti byly z vedoucích postů vyhnáni. Ale Občanské fórum, které se přeformovalo a začalo si říkat Občanská demokratická strana si s tím hned vědělo rady. Rozhodla se všechno prodat všem lidem. A vymyslela Kupónovou privatizaci. Co naplat, že obyčejní lidé, kteří celé své životy pracovali v komunistických podnicích, neměli a ani nemohli mít finanční úspory. Ale naštěstí se kupci našli a hospodářství bylo přerozděleno do soukromého vlastnictví. A lidé zase rádi chodili do práce, neboť již nepracovali ani pro komunistický režim, ani pro státní podniky, ale pracovali sami pro sebe.

         Ale nastal další problém. Stát neměl své hospodářství, neboť ho rozprodal v kuponové privatizaci.A tak neměl zisk ze svých podniků. Sice by si mohl někdo myslet, že musí mít spoustu peněz právě z prodeje těch podniků, ale ty se neznámo kam vytratily. A tak „ti moudří“, kteří se snažili tento stát řídit, teď už ne jako Federální shromáždění, ale jako Parlament, přišli s novinkou: „Stát nemá peníze, tak za všechno zboží, které nakoupíte, zaplatíte daň. Daň z přidané hodnoty. A také zaplatíte větší daň z vydělaných peněz, z příjmu. Ale slibujeme Vám, že až se situace ustálí, že se budete mít lépe. Mnohem lépe. Budete více vydělávat, budete si toho moci více koupit, budete moci více cestovat. Máte přece svobodu. Přece byste nechtěli, aby se vrátili komunisté k moci…

         A lidé nechtěli, aby se k moci vrátili komunisté. Tak pracovali zase trochu více, aby měli dostatek peněz i poté, co jich více odvedou a zaplatí na daních. A majitelé podniků také potřebovali mít vyděláno více, vždyť i oni museli platit vyšší daně. A tak lidé začali pracovat déle. Nejenom osm hodin denně, jako dříve. Pokud si chtěli udržet práci, museli pracovat více. A ne už jenom od pondělí do pátku, ale také v sobotu museli do práce.

         A čas plynul, už se skoro začalo z pamětí lidí vytrácet, jak žili za komunistů. Životní úroveň sice zaostávala za zeměmi západní Evropy, ale ekonomická situace byla celkem dobrá, což zajišťovalo jistou míru blahobytu. Nyní sice stále životní úroveň zaostává, ale máme přece svobodu a nedopustíme návrat komunistů. Rádi za svojí svobodu zaplatíme vyšší daně, budeme pracovat více a radostněji… Ale peníze z daní se někam ztrácí. Parlamentu se jich nedostává, navíc se rozrostl ještě o Senát a tam je třeba také spoustu peněz. „Nechcete přece, aby nás naše povinnosti utýraly?“ Neslo se z těchto institucí. „Jistě byste si nepřály, aby se komunisté vrátili.“ A tak přišlo nové rozhodnutí: „Daně z příjmu zvýšíme, daň z přidané hodnoty také zvýšíme, zejména ji zvedneme na všem denně životně důležitém (potraviny, bydlení, léky). Přeci byste nechtěli, aby se k moci vrátili komunisté. Proto nám musíte více platit, abychom to tu mohli lépe řídit a abyste se i Vy mohli mít v budoucnu lépe…

         A lidé nechtěli, aby se komunisté vrátili. Obzvláště, když už si životní podmínky za jejich vlády moc nepamatovali. A tak si ještě více utáhli opasky, více pracovali, někteří si našli i druhé zaměstnání, aby více vydělali a i po zaplacení všech zvýšených daní se měli lépe. A mezitím se zavedly platby za ošetření u lékaře, přestože bylo dané právo na bezplatnou zdravotní péči, a znovu se zvedly daně, neboť majitelé podniků koupených v privatizaci je nechali vytunelovat a zkrachovat, aby mohli utéct s penězi někam, kde se budou mít lépe, a bylo nutné zaopatřit spousty nově nezaměstnaných, pro které již pracovní místa nebyla. A ti co měli práci zase více pracovali, někteří i v neděli, aby se měli lépe. A nakupovat chodili do velkých obchodů, supermarkety se jim říkalo, kde kupovali levné nekvalitní zboží. Ale co naplat. Museli přeci šetřit, aby se mohli mít lépe. Ale zvláštní bylo, že určitá skupina lidí nakupovala jinde, kvalitní zboží, lepší potraviny, lepší oblečení, lepší auta, bydleli v luxusnějších domech. Jak to asi dělali, když přeci všichni musí dřít, aby mohli zaplatit daně, školy, lékaře, za vodu, co naprší…

          A jak to bude dál? To ukáže až čas. Jen musíme věřit, že konec tohoto příběhu bude jiný, než v Orwellovo Zvířecí farmě….