Tak blog máme, ale nikdo nepíše ...
... pro nenapravitelné knihomoly jsme tedy bezostyšně ukradli článek z profilu skupiny Positive Mind referující o
posledním víkendovém dýchánku v našem podniku. ...
Kdeže ty březnové sněhy jsou - 1.část
30.03.2009
Nepomuk a Klínovec. V klubu a open air. Na podiu a na sněhu. Příjemný
extrémeček na víkend se nám rýsoval. A ono se to zase narýsovalo jinak a bez pomocí kružítka a rýsovacího papíru.
Apropos víte, že se každým rokem čte méně knížek! Je to tim, že je to na
papíru a nebo že už málokdo nechce ztrácet čas s článkem který je delší než popisek pod magazínovou fotkou?
Jo, tak tohle vás prověří, milí čtenáři!
Čí jsou stigmata Coffáčí?
To jsme si zase slibovali. Návštěvnost, narvaný Coffáč, kotel pod pódiem...
no dobře, ten tam byl. Ale byly doby, že byl početnější, protože na narvanost Coffáče neměl široko daleko žádný podnik!
Teď to s tou narvaností není až zas tak horké. Nevíme, čím to. Někdo to
začal snad chladit. Snad tomu nenapomohl onen nešťastný incident s partičkou holohlavých zvířátek, kteří tam přednedávnem vtrhli a napadli osazenstvo, což u zvířat není tak častým jevem, alespoň ne ve fauně našeho pásma. Nepříjemně to odnesl
Houšajs, bubeník Snail a Sambi, šéf Coffáče, kteří byli - ve snaze zabránit konfliktu - oním stádem vytaženi z podniku a tam z masakrováni jak zákon rozhodně nekáže. Naopak ostře zakazuje. Že šlo o nebetyčnou (nebo spíše peklotyčnou) přesilovku,
dnes snad už nikoho u těchto zvířat nepřekvapí. Stejně jako hyeny útočí pouze ve smečce, jinak jsou to krotká a poměrně hloupá zvířata.
Snad bude příště plzeňská ZOO zavírat své klece lépe (nebo odkud to
uteklo).
Sambimu to změnilo život a Coffáči to trochu ubralo vítr z plachet. Ale
nepochopitelně. Že už se tady podobný incident stěží stane, je víc než pravděpodobné. Klub je nadále navštěvovaný a pokud se sejde ta správná partička lidí (ale musí to být humanoid), pak podnik strhne onou neopakovatelnou atmosférou, kterou podnik
disponuje samozřejmě i nadále. Jen zajít!
Náš večírek je toho důkazem a že zas tak velká partička – jako jindy – to
nebyla. O to víc to však byla partička správná!
Zkouška narozenin
André a Andreska měli slavit svoje narozeniny. Ale zatím stačili přijet
Delusion i Animal Resources a André nikde.
Ano venku probíhalo počasí, že by si ani hardkórového psa nevyhnal. Má však
mít počasí vliv na oslavu narozenin? Podle našeho názoru nemá.
„Oni teď mají svojí zkušebnu“, prozradila první příchozí měcholupské bandy,
Bobona.
„A co jako zkoušejí? Jak chlastat? To přece zkoušet nemusí, to umí
skvěle...“ kontroval Šimi. Dobře věděl, že měcholupský dali dohromady nějakou punkovou kapelu a snaží se udělat program. Ale že nedorazili včas ho nutilo k aktivnímu rejpingu.
„No dneska asi zkouší fakt jenom chlastat, to máš asi pravdu!“ odvětila
Bobona.
Příchod zbytku bandy z měcholup její slova nevyvrátil. Naopak. Potvrdil, že
André a kumpáni toho nazkoušeli opravdu hodně. Skoro celý koncert. Klátili se tak, že v nohách měli minimálně tisíc mil a v krvi několik promil. Do toho André vypadal, jako by se týden nemyl. No hotová báseň!
Do toho se motal nepřehlédnutelný a nezhubnutelný Korál (neplést
s Petrem Korálem, což ani nejde, neb ten měcholupský je postavou tak třikrát objemnější než Petr Korál s celou rodinou dohromady).
Korál a André – fanoušci k
pohledání
„Dy budete hréét?“ zahlomozila Korálova hlava tak deset centimetrů od Šimiho
obličeje.
„Nejdřív hrajou Animal Resources! Pak my, Kory!“
„No dobře, to bych se na to podíval.“
„Tak vstup sis zaplatit, tak proč by ses nedíval, že
jo!?“
„Ale jestli se mi to nebude líbit, necham si na konci vrátit vstup,
parchanti. Vy to teďka v tý Plzni hrajete, to je strašný...“ narážel na hokejové neúspěchy plzeňského hokeje.
„Nám ale fotbal nic neřiká,“ odvětil Kopí, který ví o sportu akorát to, že
má taky svoje bary. A kdyby ve sportbarech točili jen limonády, nevěděl by o sportu nic.
„Ale já mluvim vo hokeji, néé? Dneska hráli a a poslali to do kopru...“
zahulákal Korál a jeho famózní obří hlava z čisté hověziny vyjadřovala pocity zděšení z našeho sportovního panenství.
„Hokej? To je ten fotbal na sněhu, ne?“ ujišťoval se Šimi, jestli všichni
mluvíme o tom samém.
„Vy ste mi zklamali! Plzeň, ty vole! Hraje na piču, ty kréévo! Si necham
vrátit vstupný!“
„Tys byl na hokeji?“
„Jo!“
„A nechceš vrátit vstup spíš vod nich?“¨
„Co?“
„Protože až odehrajem koncert my, tak už nebudeš schopnej dojít ani ke
vstupu, natož si říct o vrácení.“
„To jako jééé?“ chtěl říct „já“ Korál, ale bohužel se narodil Klatovům
příliš nablízku.
„No dyk se na sebe podívej“, ukázali jsme na něj prstem a aniž by jsme se ho
dotkli, zavrávoral už při pohledu na něj.
„Prostě jako dycky, Kory“, zhodnotili jsme Korálovo alkoholové možnosti.
Bylo jasné, že dneska toho u Sambiho už moc nevypijou. Spíš něco budou vracet, teda jestli stihnout zvracet právě do záchodové mísy v objektu páně Sambiho.
Ale přesto překvapili. Kupříkladu hlavní oslavenec večera se ani nedožil
našeho koncertu. Už když přišel, bylo vidět, že měl problémy i vůbec přijít. Podal si se všemi ruku a pak už ho nikdo neviděl a myslím, že neviděl ani on nic.
Kdo rychleji slaví, ten prostě přeslaví!
Zvukové komplexy a jiné libůstky
Animal Resources včele s Davidem Vjechetem dokáží hrát, ať je
v sále jeden nebo sto lidí. Mr.Vjechet je prostě rozený kazatel, zaleze si se svým mirkofonem mezi lidi a káže, až se hory zelenají. Nad Nepomukem se koneckonců jedna i tak jmenuje, takže ví, o čem mluvím. Měcholupské to strhlo a začali pařit tak, že
půlka z nich do našeho show nevydržela v takovém stavu, že si mohli notovat.
Naše zvukovka se bohužel trochu protáhla. Nemohli jsme rozhodnout, zda
kytary zvučit či nezvučit, Bárt se Šimim se potom nemohli dohodnout, kdo je víc nahlas. Kupodivu dycky má komplex méně-hlučnosti ten, kdo si v Coffeeshopu postaví aparát do rohu. Teď to byl Bárt a komplex se projevil. A Stani u mixpultu se mohl
strhat, zvuk však nebyl stále ten pravý, ořechový.
Byl spíše dubový.
Plzeňský zločin a měcholupský
trest
To měcholupskou bandu znervozňovalo. Korála zejména. Přiřítil si to
k Šimonovi se zelenou a rumem, hulákajíce svojí nezaměnitelnou měcholupštinou (v níž se postižení syndromem klatovské blízkosti projevil naplno):
„Tady mééš panééka, vypi-to ale už musíte hréét, ty
kréévo!“
„Já ale přímo před koncertem nepiju, ty vole!“ bránil se Šimi, ale bylo mu
to, ohleduplně řečeno, nadýmání platné.
„To mi nezajíméé! Tady to mééš a hrej, ty kréévo!“
„No dobře“, chopil se vesele zelenkavé sklínky Šimi, „ale když budeš dál
otravovat, nikdy to nenazučíme!“
A to se teprve zvučili teprve bicí. Komplexy méné-hlučnosti, které pak
postihli Bárta, ještě nebyli na pořadu večera.
Pro Korála příležitost, pro Sambiho zlatý důl. Objednávkama se to na baru
jen zazelenalo.
„Ja už slyšim uplný hovno“, pravil Šimi po čtyřech zelených, které mu Korál
ještě stihnul vnutit jako trest.
„Pojďte hrát!“ shodla se kapela.
Stani zapnul intro a Šimi se konečně napil nealka. Už ani nevěděl, jak
chutná. Taky si ten večer s Kopítem na pódiu moc moc rozuměli. Bohužel však jen oni dva.
Jejich volume diktovalo jak učitel z Marečka a Bárt se bál vzdálit od
beden na krok, aby alespoň trochu věděl, která bije. Viděl jen, že do to bije Patrick, ale v tom rambajzu by i Janáček první dobu pohledal. František Janeček pak už vůbec ne, ale určitě by měl radost z toho, jak se Bárt od aparátu nehne ani na
krok, stejně jak on od kláves za celou kariéru Kroků Františka Janečka. (A že mu zbytek kapely hrozil, že jestli na ně bude Janeček zlej, tak mu je během koncertu zapnou a fakt zapojí! Což by lidi patrně neustáli. Tak špatně prý
hrál. A Bárt zapojen byl. O to víc však byl ve tváři zlej!)
Iluze o spících Delusiuon
Odehráli jsme to, jak to šlo a někomu se to snad i líbilo, nicméně králové
večera byli jednoznačně Delusion. Hrálo jim to skvěle a kdyby Positive Mind někdo nepodvázal nohy stařeckou únavou ze stagedivingu, přidali by se v moshi k ostatním v sále.
Nicméně i poslechový dýchánek z boku pódia potěšil. Delusion když se po
dvou letech vrátí na scénu, tak to prostě stojí za to. Možná namítnete, že tenhle typ HC-mazce se momentálně nenosí. Ale na to sere pes a kór hardkórovej a kór hardkór jejich formátu a pravdivosti.
A už vůbec to neubírá nic na síle a tahu, který tato kapela dokáže
vyvinout.
Konec chvály zde zastupuje okolnost, že museli hned po koncertě domů. Určitě
jejich koncert stál za vzájemné poplácávání po zádech, pomazání včelích produktů po držce, jež při takovém děkovném matiné lze plnit pouze lahodným mokem. Jinými slovy, chtěli jsme s nima zakalit. A zase to nešlo.
Stejně jako my museli i Delusion na hory, ovšem na jiné, byť také za účelem
kulturní vložky na sportovní události snowbardového odvětví. Ovšem jejich tourplán nepočítal s předehrou v podobě pátečního večírku, neb mezi Nepomukem a Dolním Zadovem leží místo jejich bydliště. Takže raději dali přednost svým pelíškům. To my
spíše našim pivíčkům.
Nepomuk je náš táta a Coffeeshop je naše
máma
Mezi Nepomukem a Klínovcem sice také leží město, kde bychom mohli hlavu
složit, tedy Plzeň. Kdo by ale z Nepomuku spěchal, když tam mají Coffeeshop. Ten už nabízí takovou škálu piv nabízenou podle promile, že to připomíná spíš výčet trolejbusových linek v Plzni (tj.10 – 16, pro občany neznalé hlavního města
Plzně, tedy bydlících na předměstích jako Praha).
Krom piv navíc Coffeeshop myslí i na správné spravovací návyky kapely, takže
když kapela, v čele s Šimonem, vtrhne do kuchyně (kterej klub s kuchyní to s Positive Mind nezažil, že?), čeká je i o půl noci roztopená pec s pizza chlebem a parta rozesmátých hermelínů, jež si tak zamilovali společnou
olejovou lázeň s kámošem česnekem, že už spolu stačili stvořit rozkošnou rodinku pikantní chutě. A že jim Sambi dal na čas! Právě naleženost potěšila Bárta se Šimim natolik, že sežrali všech pět kusů.
Kapela o hermouše nejevila zájem, když viděla, jak to do sebe ti dva bagrují
jako by pořádně jedli naposled... právě v Coffeeshopu před půl rokem!
Síla pivní aristokracie
Příliv jídla znovu uschopnil žaludek a prohloubil opět jeho schopnosti
pozřít více piva než by se mělo a zdrávo bylo. To však zase zneschopňovalo močáček, nestačiv pojmout taková kvanta. Pro klid našich ústrojí byla žádoucí změna. Čas přesedlat na linku s vyšším číslem (zvídavý čtenář zajisté chápe, že ne trolejbusovou, ale
promilovou).
Jmenovalo se to Baron, na etiketě zářila nepřehlédnutelná patnáctka a nás to
zcela odrovnalo. Normálně se tímto trolejbusem v Plzni dostanete na Lobez, Baron nás však odvezl do stanice Touha (spát).
Bylo nutné se odpravit do pokoje, dokud to ještě není pokoj na
záchytce.
Ubytování jako vždy poskytl šlechetný Pavel Kroupa, který vstával poměrně
časně. Přesto se nebál, že se v jednom domě s Positive Mind nevyspí.
Odvaha je prostě odvaha.
Až druhý den jsme se dozvěděli pravou příčinu:
Opilost je prostě opilost.
Pavel Kroupa se náležitě na pobyt s Positive Mind připravil a jeho
pivně-komatický spánek ho uchránil před lecjakým hulákáním.
Stop the Kopí!
A že Kopí věděl, co a jak má hulákat. Pivo rozdávalo radost na všechny
stránky. Bylo dobrým kamarád jak Pavlovo spánku, tak naší všeobecné náladičce. Baron, kterého jsme si s sebou přinesli v několika kusech na pokoj z Coffáče, pak zejména.
Pivo patnáctka se neptá, kolik piva jste ten večer měli nebo
neměli.
Jakmile je v přítomnosti postel, stihnete otevřít jen jednu
lahev.
Do té doby se však tak nachechtáte, až z toho usnete. Ne však pivomilec
Kopí, u něhož přesedlání z jedenáctky, které se držel po celý večer, den (a několik týdnů) znamenalo něco jako když kuřák hašiše začne šňupat peří. Ano, je to nesmysl, ale právě pro tu obskurní představu! Pro pivaře Kopího formátu je prostě Baron
něco jako tvrdá droga, trip to beer-cosmos. Všechny ostatní ta síla – za neutuchajícího smíchu a hlášení – odsunula pomalu, ale jistě do spacáků, sama jim zavřela víčka a nechala je uchichtávat až do čistého polospánku. Kopího ne.
Kdepak. Mlel, kveruloval a tlemil se
Až když už všichni spali, nic neříkali, Kopí zjistil, že už se nemá čemu a
komu smát, zhasnul světlo a za ukrutného lomozu spadnul do postele.
..... a o sobotě až zítra - v úterý, stejně jste rádi, že jste to dočetli až sem
a my jsme stejně rádi, že jsme to až sem opravili....
