Fifi, princezna mečů Žena

Po relativně dostatečném spánku a následném probuzení Odieho sound systémem (ten pes si přinesl pískací hračku, na kterou začal preludovat v dost zběsilém rytmu – nejsem v tomhle hudebním žánru zběhlá, tak nevím, jestli to byl jungle nebo house, každopádně nás to probudilo kvalitně :oD) jsme si dali výtečné borůvkové knedlíky od Baruščiny maminky a vydali se do velkého knihkupectví na besedu s JXD. Dlouho mě to nebavilo, tak jsme se s Barčou rozlezly mezi regály, prozkoumat, co mají zajímavého k mání, načež jsme byly Pavlem (samozřejmě neprávem) nařčeny ze snahy stát se mediálně profláklými tvářemi. Kdo mohl tušit, že pobíháme zrovna JXD za zády… :oD

Pak návrat na chvíli do areálu.

JAPE – bezpohlavní Coldplay na tripu… zachránila jsem se útěkem, bohužel jsem mířila jen na vedlejší stage, takže jsem si moc nepomohla :o) Podle programu to měl být post hardcore. No nevím, ale když to říkají… na závěr se z ničeho nic ozvala děsivě nahlas Whitney Huston zpívající refrén z I will always love you, což bylo poměrně vtipné. Všichni kolem mě sedící lidé, čekající na koncert Švihadla, nechápavě zvedali hlavy a chtě nechtě si pobrukovali :o)

Švihadlo – má oblíbenkyně Maruška a Vincent, který si zahulil nějaký kecavý model a neustále hlásil svou rozkošnou češtinou. Obzvlášť se mi do paměti zaryla věta: „Není čas, žádné zdržované, časy jsou penýze.“ :o)

Asi v půlce jsme odešli na Stodolní, kde měli dle programu odehrát svůj druhý koncert v rámci festivalu Nightwork v klubu Ruby Blue. Poprvé hráli ten den brzy odpoledne normálně v areálu. V tu chvíli nadešel moment nejhloupějšího zážitku z Colours. Klub Ruby Blue vlastně není klub. Jde o takový restauracokavárnobar, kde se v jednom koutku choulí malý repráček, předpokládám, že určený pro komorní session nějakých řekněme sólově hrajících bluesmanů. Nic proti tomu, můžou to být příjemné večírky… ale jistě chápete, že to pro danou akci nebylo nejvhodnější prostředí. Když jsme dorazili, byl už prostor narvaný lidmi – což o to, ono jich víc, jak sto, nebylo, v klasickém klubu by to problém nebyl… Nemá smysl to okecávat, prostě přišel patrně majitel a začal nám vykládat o tom, jak je rád, že se nás sešlo tolik, ale že to nečekali (jak by také mohli, koncert byl pouze uvedený v programu festivalu, na který přišlo několik desítek tisíců lidí…) a že je problém v tom, že si chlapci z kapely přivezli nevyhovující aparaturu (ehm, předpokládám, že si Nightwork přivezli prostě svou normální aparaturu, na kterou ten den odehráli první koncert… z výrazů v obličejích členů kapely soudím, že sami neměli páru, že to tam bude vypadat takhle… neměl je náhodou pořadatel tak trochu informovat…?). Poslední třešničkou na dortu byl požadavek onoho pána, aby všichni lidí opustili prostor, aby si kapela mohla vynést nahoru věci. Kdo byl na Svišť in da hauz gig, nechť si představí trasu ne nepodobnou slavným mlynářským schodům :oD Tudíž jsme se na to vykašlali, dali si drink o pár barů dál a na cestě zpět jsme zjistili, že byl koncert pro velký úspěch zrušen :oDD

Zpátky v areálu jsme ještě viděli a slyšeli:

KTU – naprosto zběsilé Finsko Americké uskupení čítající šíleného akordeonistu, bubeníka a pána hrajícího na monstrózní nástroj, zvaný warr guitar, což je mutant basy a kytary. Jak se na to hraje, nemám páru, ale níže naleznete video, ze kterého se to možná dá rozeznat.

Morcheeba – tušila jsem, že to bez Skye nebude „to vono“. A taky nebylo. Hráli sice známé pecky, ale zpěvačka, která má dost podobný hlas, což mi od pánů nepřišlo jako úplně šťastný nápad, je taková mdlá, když se snažila tančit, tak vypadala jako větrný mlýn, co dostal kulhavku a když mluvila, tak se podivně pitvořila. Nevím, asi chtěla být roztomilá jako Skye… škoda mluvit. Přišlo mi to jako snaha vytěžit co nejvíc z bývalé slávy a to je trochu smutné.

Jaromír Nohavica – hehe, říkala jsem si, že členové Morcheeby se museli docela divit, kdo byl na festivalu největší superstar. Postarší pán s kytárkou a heligonkou, ze kterého se dav lidí po… :o) A musím říct, že sklidil zasloužený úspěch, protože to rozbalil velmi energicky, s obecenstvem si dělal, co chtěl a byl jednoduše parádní!

N.O.H.A. – z mého pohledu jednoznačně vrchol festivalu a ohromný zážitek. V tradičně natřískaném stanu se dali napočítat na prstech lidé, co nepařili, jinak to byl jeden velký kotel. Viděla jsem je naživo poprvé a byla jsem z nich odvařená. Božská zpěvačka, chtěla jsem si ji rovnou zabalit s sebou domů. A mimochodem by od ní ta nanynka z Morcheeby měla brát lekce zpěvu a tance. Pche :o)

Seun Kuti & Egypt 80 – tyhle jsem viděla jen letmo při odchodu z areálu. Partička černoušků pařila na pódiu jak o život a ten hlavní pán na sobě měl kostým jako z Boney M :o) Ale bylo to moc zábavné, kdybychom nespěchali na tramvaj, tak bychom tam dozajista nechali zbytky sil.

A že jsem jich už moc neměla, protože tenhle fesťák byl vážně nálož! Ale znáte to, člověk sice omdlí do postele, ale tak jako naplněný tou krásnou energií a radostí.

A teď slíbené videjko KTU a pod nimi N.O.H.A., ať víte, o co jste přišli, muhehehe :oP

Youtube Video xXgssoTVgJo

Youtube Video 8zY8Hw88Qvo

Zlato, jsem doma! :o)

Hodnotím tento výlet jako za poslední dobu nejlepší hudební zážitek a doufám, že si ho budu mít příležitost příští rok zopakovat. Jako jo, metálek mi tam chyběl, ale musím říct, že jsem si zapařila výtečně :o)

Emocí a zážitků bylo tolik, že bych to sepisovala týden, takže jen stručně o tom, co jsem viděla.

Vypsaná fixa – kvůli bubeníkově zlomené ruce (pokud jsem správně rozuměla, tak se mu to stalo na RfP :oD) se záskokem, ale i přesto se stejně nakažlivou dobrou náladou jako vždycky. Na začátek festivalu ideální. Párkrát jsem si vzdychla, jak je Márdi úžasný, a byla jsem v tu ránu připravena přežít celé Colours ve zdraví :o))

Mako mako – česká kapela, která mě neuchvátila. Slyšeli jsme je jako zvukovou kulisu k doplňování energetických zásob. Basa, beatbox a vokály. Vcelku zajímavé, ale vadily mi takové ty klasické muzikálové manýry zpěvačky, které z jejího hlasu dělaly tuctovou záležitost a la hasičský ples.

Dikanda – ačkoliv jsem je chtěla vidět, tak se bohužel nezadařilo, scéna ve stanu byla neustále plná a pokud člověk nedorazil s minimálně dvacetiminutovým předstihem, tak bylo jedinou jeho šancí se vmáčknout mezi pártisícový dav, což rozhodně není moje parketa.

Věra Špinarová – velká pochvala od módní policie, cool zebrované legínky a vysoké boty. Parádní hlas. Umí to stále ještě rozjet jako zamlada. Nabízí se srovnání s Tinou Turner, ovšem některé texty jsou k neposlouchání. Vystupovala s poměrně mladými muzikanty, takže si myslím, že je škoda, že je to takový oldschool, alespoň aranže mohli udělat modernější a odvážnější.

LA-33 – jak už jsem psala minule… mmmmm :o) Rozehnali déšť, vytvořili nad areálem duhu a byli fakt k sežrání. Ale nevím, jestli je to typ kapely na tak velký prostor v našich zeměpisných souřadnicích, lidi se nenechali příliš strhnout k masovému tančení… ale třeba to bylo zimou :o)

Pak jsme se byli podívat na partičku, která předváděla africké bubny a tanec. Baruška konstatovala, že bělošky neumějí africké tance :o)

Jamie Cullum – jako první dal mou nejoblíbenější, Get your way, takže má poznámka na chytrém papírku je pouze: DŽEJMÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ

O fireshow jsem už psala, jen dodám, že se jmenovali In Narvah, kdyby vás to zajímalo :o)

The Violet Burning – hráli ve stanu, nebylo na ně extrémně našlapáno, ale nebavilo mě to. Taková normální rocková kapela. Z Irska :o)

Asian Dub Fundation – aneb nadace na záchranu asijských dubů :o) Velmi pěkné zakončení prvního dne, jen co je pravda. Ven z areálu jsem poskakovala a zpívala si „Flájouva flájouva“ :oD

Zatím velké, ale opravdu velké nadšení.

Počasí sice nic moc a na můj vkus příliš lidí - neustálé fronty u veškerých stánků i při vystoupení hlavní hvězdy... Ve stanu, kde je jediná krytá stage, narváno permanentně za jakéhokoliv počasí... Myslím si, že je sice hezký nápad rozvrhnout kapely tak, aby se nepřekrývaly a chápu, že kvůli hluku to ani jinak není možné. Na druhou stranu to ale způsobuje jeden velký dav, valící se po areálu sem a tam.

Jinak ovšem všechno parádní. Včera Jamie, Asian Dub Fundation, LA-33 a Fixa.

Jamie je na pódiu neuvěřitelně milá a civilní bytost. V jednu chvíli dával motiv z Thrilleru, načež měla Baruška půlhodinový zásek na té slavné videoklipové chorošce, obzvlášť na pařátkách a nevadilo jí, že už dávno hrají jinou skladbu :oD 

Pavel trefně poznamenal, že velký pán z ADF s neuvěřitelně rovnými vlasy, vypadá jako ten indiíán z Přeletu nad kukaččím hnízdem. A já jsem nepochopila, jak s tou obrovskou věcí, na kterou bubnuje a která mu visí kolem krku, může ještě poskakovat. Já bych se asi propadla podlahou.

LA-33 je dvanáct velmi sympatických pánů, kteří mají kyčle asi z gumy a umějí taneční kroky v takovém tempu, že jsem je skoro viděla rozmazaně. Hlasuju, abychom si je pozvaly na příští Sistaz privat gig, hehehe. Budeme tančit na zahradě s mojitem v ruce a mrtvé dítě za plotem nám neublíží :o) 

A taky jsme viděli boží fire show, kde měla paní hořící křídla a vějíře. Ale pán ji pak zabil hořícím mečem, což mi nepřišlo moc fér, ale to už je život :oDD

A taky byla duha.

A spousta jídla... mmm, dneska si konečně musím dát tu zapečenou bagetu. Je tam vždycky fronta, grrr.

Ještě nevíme, kdy vyrazíme do areálu, protože na rozdíl do včerejška je program (samozřejmě z mého pohledu) takový rozkouskovaný, s dost dlouhými prostoji. Na besídce divadla Sklep bude jistě nával. Teda pokud se někomu podaří tu stage najít, nám se to zatím nezadařilo :oD Ale teď jsem koukala do mapičky a musím říct, že jsem přesvědčena o tom, že vím... alespoň myslím :o))

To je zatím vše, báj báj, jdu dál festivalovat, juch!