Fifi, princezna mečů Žena

Well I guess it would be nice
If I could touch your body
I know not everybody
Has got a body like me

:oDD

Youtube Video nLaYpJavKvA

Hned na úvod varuji, že se na níže uvedeném textu projevuje má postopičková demence a únava…

Začneme stručně – vstala jsem v rozumnou dobu (měla jsem dovču), přečetla ještě něco z chytrých feministických knih, odfrčela do Jinonic, tam potkala neskutečně nesympatického chlapce, který bohužel také dělal (a udělal) přijímačky… aneb je hezké vědět, kdo a co vás bude v budoucnu srát :o) S rybičkou od Val v kapse jsem tam něco vyplodila, zašla s kamarádkou na obídek, přesunula se zpět domů, početla si v posledním díle Harryho Pottera… a v tu chvíli na mě začala dopadat nervóza z večera.

Na Holešovicích poměr lidí v tričkách AT vůči Korním 7:1 (dobré podotknout, že jsem většinu těch lidí neznala :oD).

Příchod do haly, potkání pár desítek známých, pár jiných známých naopak nenalezeno.

Svišti začali pěkně na čas, hned na úvod mi ale zatrnulo – Sthepa pověděl cosi davu… a nebylo mu rozumět jediné slovo… naštěstí byl brzy problém odstraněn a mí kolemstojící se shodli na tom, že na předkapelu zvuk v pořádku, minimálně co se (ne)hlasitosti týče. Kluci dělali, co mohli, šlapalo jim to, prostě parádní výkon. Bohužel ale úděl první hrající kapely je krutý… lidi, alespoň v kotelní části, sice byli v relativně hojném počtu, ovšem takoví přizdechlí, naštěstí reagovali alespoň na jasné pokyny typu ruce nahoru, popřípadě dřepnout (anketní otázka – dřepla si fifi?). Byl to koncert, jak má být, mou nejoblíbenější zahráli, užila jsem si to moc moc, sice jsem byla v nejbližším okolí jediná, co tančila a chvílemi i prozpěvovala, ale to mě samozřejmě neotrávilo :oD Ale musím říct, že se mi potvrdila správnost rozhodnutí ze soutěže, tedy že Atárka považuji za lépe se hodící předkapelu Kornů, respektive lépe se hodící předkapela pro současné české fanoušky Kornů, Switch jsou podle mě příliš složití a špatně uchopitelní pro řekněme metalový mainstream.

Atárka se ze začátku potýkali se stejným zvukovým problémem, jako Cvičky. V pasážích, kdy Ludva za normálních okolností tak jako brouká něco do Kurzova řevu, byl slyšet víc, než Kurz, což znělo fakt blbě… Opět ale došlo k brzké nápravě a chlapci odvedli skvělou práci. Dokonce i publikum oživlo a minimálně pohupovali se téměř všichni. Kurz potvrdil, že je frontman, jak se patří, a že zvládne zdánlivě hravě „pokrýt“ i velké pódium a pod ním početné stádečko diváků. Jestli ho do toho ještě pořád bolel zadek, klobouk dolů :oD Bylo to jednoduše bravurní, tlesk tlesk :o)

Pak dlooooouhé až nekonečné čekání, jekot při přinesení hlavní ženské osobnosti večera na pódium a ještě větší jekot při odhalení jejích vnad :o) Nepříjemné zahuštění davu, naopak velmi příjemné ostřikování vodou (teda doufám, že to nebyly pesticidy :oD), neustále (a očividně zbytečně) popocházející technici, kteří ve finále už jen lomcovali s tou Jonathanovou kočkou stříbrnou. Samotný koncert byl ze začátku spíš nepříjemnou záležitostí, protože nejsem kotelní typ :o) K tomu připočtu, že na scéně chyběla jakákoliv scéna, ani světla s sebou kucí neměli a že Jonathan pronesl první slovo směrem k publiku asi až v polovině koncertu. Světlými momenty téhle části byla „ta moje“, tedy Coming undone, u které mi byli i všichni ti opocení skákající lidé ukradení (pěla jsem jak dívá… myslím, že bych se měla dát na dráhu vokalistky :oDD) a JDho skvostné sólo na dudy  - myslím, že udělal velký pokrok, už umí víc, jak tři tóny :oDD Naštěstí jsme měly geniální nápad přesunout se mimo dav, na krásné místo, ze kterého byl dokonalý výhled na celou stage a měla jsem tam tolik prostoru, že jsem začala pařit, házet dreadama (au, můj krk… :oD) a konečně jsem si řádně užila Korní performanci. Mno a už nějak nevím, co k tomu ještě dodat. Kooooooooooorn!

Po koncertě chvíle spokojeně unaveného postávání a klábosení, nucený odsun před halu, kde jsem se dozvěděla, že jsem při přijímačkách obsadila krásné 13. místo a jsem tedy přijatá na navazující magisterské studium oboru Gender studies, šťastné poskakování, nucený odsun za plot. Naštěstí se ani jedna z Klárek nezačala s těma nepříjemnýma gorilama prát… ale že tedy byli na přesdržku, pánové… Nechápu, proč někteří machomani nedělají radši třeba zahradníky, když jim práce s lidmi evidentně nedělá dobře… a nakonec nenucený přesun do Blues sklepa a tam velmi milá malá afterparty v mém případě do čtyř do rána, na které překvapivě nedošlo ke ztrátám na životech ani ke škodám na majetku.

Hezké to bylo a ze srdce děkuji všem zúčastněným a virtuálně plácám po zádech Switch i Atari Terror - jste prostě dobří! Joo!

Po pár hodinách vstávání do práce… ech… blé… jdu radši spát, dobrou, zítra mě čeká také dlouhý den :o)

A příští týden Bizkiti, juch juch juch! Pojeďte, Frede a Wesi, ať už jste tu!

Hudba 100% mužů, aneb nashledanou v lepších časech 

Lehce kuriózním způsobem se mi do ruky dostalo CD s projektem, na který jsem se dlouho těšila (chá, prej to bylo utajované, všecko vím :oDD). Co k tomu říct…

Každý, kdo je alespoň minimálně hudebně gramotný ví, že když okolo nějaké písně Jaroslav Ježek jen prošel, tak to bude docela oříšek. K tomu připočtěte, že se z velké části nejedná o skladby určené ke koncertnímu použití. Zpěvová linka často pracuje jen na pár tónech, jak to tak bývá, když se má zakomponovat do divadelní hry a důležitější je pak tedy text, než melodie. No prostě to nebyla žádná sranda, takže nebudu kritizovat, i když mě ne všechno bavilo. Kapely nejčastěji klopýtly právě na zpěvu a na ústřední melodii. Tím, že na rozdíl od originálu nepracovali s bigbandem, to někdy příliš okrouhali, někdy ne úplně šťastně zvolili píseň. No uzavřela bych to, že nejdůležitější bylo vybrat si tu pravou :o)

Tady jsou vítězná tři místa podle Fifi:

1. Cocotte minute – největší překvapení. Kapelu obecně nemusím, vybrali si mou nejméně oblíbenou Hej, pane králi, ale přes to ji považuji za nejpovedenější. Krásná práce rytmické sekce, obzvlášť basová linka se povedla. Tak to jako pěkně tepe, do toho Zeller minimalisticky, zdánlivě odfláknutě vrní tím svým sexy hlasem a ještě v tom efektně šumí a praská… Nadchli mě stejně, jako když předělali Sanitku. Z mého pohledu by u coverů mohli zůstat :oD
2. Atari Terror – největší klauni. Tradičně vtipně, netradičně neopunkově. Holduj tanci, pohybu má nejpitomější text, ale ačkoliv Atárka jako jediní nevzali projekt úplně vážně, je třeba zdůraznit, že si evidentně dali spoustu práce, ze které vyšel originální a kvalitní produkt :o) To je myslím obecně jejich nejsilnější zbraň. Na rozdíl od jiných interpretů se jim podařilo nezapadnout do jednotvárnosti a i Kurz si tam překvapivě našel svůj prostor :o)
3. Status praesents – největší cíťové. Má nejoblíbenější Ježkova píseň Svítá v jejich podání dostává třetí místo kvůli refrénu, který se mi vůbec nelíbí, jinak by byli první :o) Machometalisti si vybrali snad jedinou milostnou píseň z repertoáru, navíc jednu z nejsložitějších melodií, což je poněkud nečekané. Parádní sólo na úvod a vůbec tam mandolína dokonale sedí, zpěv (jakože fakt zpěv!!), gradace do řevu v těch správných pasážích… a tak nějak nemám slov, protože jsem dojatá :o)