Mexická jizda domem hrůzy
Včera jsme zašly s Wes na Mexicko Španělský film Sirotčinec.
Když po přibližně dvaceti minutách opustila skupinka připo… slečinek sál, ještě jsem se jim posmívala… ne nadlouho… poprvé v životě jsem zažila situaci, kdy lidé v kině na hororu ječeli (Wes ani já ne, juch! :oD). Hromadně tedy jen jednou, podruhé to už byla pouze jedna slečna, která dala hlasitý průchod emocím – ale nutno říci, že vyděšení jsme byli všichni a chvílemi řádně…
Připomenutí, že producent filmu (del Torro), je tvůrcem Faunova Labyrintu, nebylo zas tak od věci. Sirotčinec samozřejmě nedosahuje ani jeho originality a už vůbec ne výtvarného zpracování a kvality vůbec. Je to prostě „obyčejný“ duchařský horor. Ovšem stejně, jako byste poznali asijský horor i bez šikmookých herců, tak kdo viděl již zmiňovaný Faunův labyrint, by podle mě určil původ tohoto snímku i bez španělštiny.
Děj prozrazovat nebudu. Jako bývalá hororová nadšenkyně – v pubertě mi neutekl ani jediný, hihi – musím konstatovat, že základní kostra děje je pro člověka, který viděl alespoň pár amerických hororů či thrillerů vcelku předvídatelná, ale v rámci únosnosti a dobrého vkusu. Navíc vzhledem k objemu produkce strašidelných filmů je dost komplikované vymyslet něco nového a všichni víme, že to často končívá naprostou přeplácaností a hlavně nelogičností… V tomto snímku sice můžete předvídat, kdo co komu provedl, kdo proč a jak straší, ale to není na škodu. Mexičané mají totiž velice zvláštní smysl pro pointy…
Pokud na něj půjdete, nezůstanou vám hlavě otázky etické, filosofické ani metafyzické. Nebudete přemýšlet ani o pravdě, ani o Bohu… Ale rozhodně si velice živě a s husí kůží vzpomenete na to, jak jste se báli sami doma a do kterého starého domu jste odmítali kvůli duchům vejít… A co jiného si má člověk z hororu odnést, než vstávající chlupy úplně všude? ;o)
Píseň pro dnešní den ani jiná být nemůže :o)