Dědek Muž, 38 let / Hospůdka U Tří dubů

Podivná událost

Je obyčejný večer, daleké město se plní do šedavé mlhy, která stoupá vysoko ke hvězdám až je pomalu celé zakrývá, hustě prší a slyším hukot padajících kapek na střechu, která je z plechových plátů. Po okně stékají provazy vody a já se vidím v odrazu okna, jak sedím u slabé svítilny. Dnes sváteční noční chvilka jest, když do svého lože ulehám a otvírám knihu od Brama Stokera Dracula. Začítám se do řádek i mezi ně a lačně a hladově hltám každý doušek. List za listem se obrací, až pomalu oči mé se rozklíží a čas na spánek se už dochází. Oddávám se teplému království a lehce si přikryji pravé ucho, to abych zmírnil hluk vrcholící bouře a před blesky přivírám oči. Pár vzpomínek na dnešní den a na ty příští a již pomalu………..usínám.

Bdím, či snad spím, jako bych to však ani nebyl já, vše je najednou z pohledu shora a cítím, že ztrácím vzduch. Mám pocit, že mne něco drží za krk a slabě škrtí, ale stále. Po těle cítím nějakou cizí energii, která se do mne chce dostat, připadá mi to jako zkouška, dokáži uspět? Stále to podivné svědění a mravenčení, já však se ani nehýbám, nepokouším se ani otočit, jen se snažím nepoddat se tomu nejasnému a záhadnému. Lapám po dechu a při polknutí, které je moc namáhavé mám sucho v ústech. Uklidňuje mne pouze představa, že v bytě nespím sám, už už chci zakřičet o pomoc o podání ruky, ale stále se držím. Hlava se mi točí a cítím, že omdlím. Když tu z ničeho nic – tlak z krku se pomalu přesouvá a cítím, jak mi projíždí tělem a odchází někam pryč. Lidská fantazie nabírá na plné obrátky a já zbaběle jezdím pohledem po pokoji, každý stín se zdá být přízrak a strach nedovoluje rozsvítit. Hlavou se mi honí představy z knihy o hraběte Draculovi a pud sebezáchovy a touha žít vede mé prsty ke krky, kde očekávám dva malé vpichy. S oddechem si otírám zpocené čelo a ledový pot po celém těle neustává naznačovat, že něco není tak jak má být. Pokouším se zavřít oči a trochu se ještě prospat, ale strach z podivných okolností mi to nedovoluje. Začínám zahánět myšlenky podobné odpovědi, že by to mohl být únos mimozemšťany, sám Ďábel v podobě Mefista či Bůh v podobě Anděla jenž trestá hříšné. Za oknem bouřka neustává a tak si namlouvám, že to byl jen sen, ale to otlačené hrdlo hovoří proti této teorii.

Ráno si připadám starší o deset let, tělo je rozlámané a marně se snažím rozpomenout na více podrobností co se asi tak minulou noc událo, až teď později se mi vše vybavuje, to když se ona událost každou noc opakuje. Mám snad prokletí, že v noci nemohu spát a přes dny spím, slunce se mi zdá být moc ostré, bělostná pleť je jako křída, hladká a bez vrásek a už jsem si i zvykl čistit své nové delší špičáky, které se zdají být zvířecí. Jen z krve mám stále strach.       

Rockem proti rakovině II.

(19.5.2007, Ražice)

Tak jsem zase o rok starší a vracím se na místo dění loňského roku.

Čas plynul jako voda a já jsem opět nasedal ve svém rodném městě na tak mi známém nádraží do vlaku, který se kodrcal směr Beroun a po asi deseti minutách vystoupil ve vesnici plné permoníků, divů a záhad a také skvělého pečiva, vesnici s nijak zvlášť podivným názvem Ražice. Myslím si, že Ražice jsou od slova někam razit či vyrazit, to jsem si opět připomněl při zhlédnutí hezky letos opravené nádražní budovy.

Bylo opravdu krásné slunečné počasí, zpěv ptáků zněl jako za ranních hodin a vzduch se ani nepohnul. Začal jsem „šplhat“ cestou necestou směrem k přírodnímu amfiteátru, kde se festival konal, letos jen nalehko bez stanu a spacáku, protože festival je pouze jednodenní. Během výstupu jsem neslyšel žádnou muziku a tak jsem usoudil, že vše propukne o něco déle. Proto jsem si dal malou přestávku s cigaretou a pěkným výhledem do kraje. U vstupu mne čeká milé překvapení v podobě lidového vstupného 100,- Kč, prozatím zabírám dobré místo a vyčkávám co se bude dít. Prostor přírodního amfiteátru je vybaven velmi stabilním podiem a vybetonovaným parketem. Toto vše se setkává s vysokými stromy a množstvím zeleně. 

První kapela Čert ví to startuje kolem půl druhé, má ovšem těžký úkol, s prvky blues a šansonu si pár lidí podupává a asi většina, jako já, přemýšlí nad životem a obsahy textů, které jsou tak pravdivé. Zpěv klávesisty se střídá se zpěvem houslistky a celou harmonii dotváří bonga. Stále se ohlížím po nějakých známých, ale setkávám se s pohledy buď minulých návštěvníků festu, kteří jsou jen zábleskem vzpomínek nebo zcela s neznámými lidmi. Moje cesta nyní vede ke stánku s pivem Krušovice, které opět stojí rovných dvacet korun. Mně známá formace Šutr po menších problémech s technikou začíná a zcela získává oblibu publika s jejich zcela výstižnými a neobalenými texty s muzikou klasického bigbítu. Musím přiznat, že se kluci od mého posledního poslechu hodně zlepšili. Písečtí určitě znali další kapelu 200 zbraní, která nezklamala a odehrála v prapodivných kostýmech („Nejsme jako vy, že si z toho děláte srandu a vystupujete v koupacích plášťích, my to bereme vážně“, s úsměvem dodal kytarista skupiny Ovčáci čtveráci). Jejich směs hudby je taková všehochuť něčeho a ničeho. Po technické pauze hraje kapela mladších členů a to s výstižným názvem svého rodného města Stopy v písku. Kapela má před sebou jistě mnoho společných let, hrají svůj vlastní „moderní“ styl, jak sami říkají: „Nesnášíme styly a škatulkování“. Přesto si neodpustím vypíchnout jejich hudbu s nádechem punku, rocku a hard coru, možná i proto, že byli loňskými účastníky festivalu. Zcela vtipná a s nadsázkou vystupuje další kapela, již zmíněná Ovčáci čtveráci, která experimentuje a dává i hip hopovou skladbu. Kolem půl šesté se setkávám s partou ze Strakonic, s kterými snad pojedu domů. Návštěvnosti přibývá každým okamžikem a zdá se, že jsou všichni spokojeni, včetně tančících dětí a maminek. Organizátoři mají časový skluz, ale to na podobných akcích není žádnou novinkou a tak nastupuje urychleně kapela Nohama nad zemí. Vcelku dobrá muzika s výstižným zpěvem. Nechybí ani píseň s flétnou, která je hodně skákací. Před dalším vystoupením potkávám píseckou partu v čele s Palcim a Ferym. Jsem moc rád, že kluky vidím a vzpomínáme na minulý ročník, kdy s námi byl kamarád Luděk, který se nyní zotavuje z nepřízně osudu, z nešťastné nehody. Tak snad příští rok už bude moct. Po večerníčku v čase zpráv tedy nastupuje další band Cohiba, který roztančuje mnoho stojících i sedících posluchačů. Jejich styl s prvky latinské ameriky, ska a reggae dle mého dojmu jsem nazval el ňuňo. V čase reklam začíná zvučit kapela Inspiro, hrající teprve půl roku, ale je složena ze zkušených muzikantů, takže určité nepřesnosti, byly-li tam, jsem nepoznal. Tato kapela mne nijak moc nenadchla ani nepobouřila, byl to pro mne takový ten tuctový střed. To vše jsem si vynahradil na stylových Bohemia acoustic music z Plzně hrající starou dobrou klasiku v oldies stylu. Takže jste mohli slyšet Pink Floyd, Lynyrd Skynyrd atd. V průběhu vystoupení kapela pokřtila ještě svojí další desku a nechala ji ochotně davu. Očekávaní Naven se prezentovali, alespoň teda pro mě, novým zpěvem v podobě křehké zpěvačky, která se zatím, jak se zdálo, ještě otrkává. Díky vlastně jejich vzpomínce na kytaristu M. Málka, který onemocněl chorobou jež může postihnout každého z nás, se vlastně může festival konat. Myslím, že kapelu Naven z rockového nebe určitě slyšel a vyjádřil jim potlesk, stejně tak jako i my. Delší prodlevu jsme každý trávili po svém, ale většinou pitím piva a navazováním nových či starých vztahů. Kolem bylo již mnoho značně společensky unavených lidí, to sluníčko bylo příjemné, ale kruté. Thunder track byla první píseň již ostřílených českých „australanů“, špičková revivalová skupina AC/DC Špejbls helprs. A tak ti kdo čekali celý večer si na něčem řádně zaskákat a roztočit hára měli konečně možnost a hodně lidí ji využilo. Kapela předvedla opět vydařenou „napodobeninu“, které nechyběla správná show a tak festival mohl pomalu vrcholit. Poslední kapelou byli Deep Inside, na které se prý hodně pařilo a dobře tak zakončili celý festival Rockem proti rakovině. Za to, že jsem poslední kapelu neviděl musím „poděkovat“ kamarádce, které se už chtělo bohužel domů.

Ze začátku jsem byl hodně naštván, že fest je pouze jednodenní a ne dvoudenní, jako minulý ročník, ale proslýchalo se, že se hodně peněz prodělalo apod. Moc to nechápu, myslel jsem, že je to benefiční akce a že tedy to ti lidé dělají zadarmo, ale asi jsem se spletl. Nesmím ještě opomenout na bambusové kolíčky vyrobené dětmi z dětského domova, které si bylo možno zakoupit za libovolný obnos, který bude použit na výzkum, prevenci a léčbu rakoviny. Na závěr bych rád dal dík všem, kteří se podíleli na tak smysluplné akci a je jen škoda, že takových festivalů není více, protože nikdo z nás neví zda jednou my, či naši blízcí nebudou potřebovat cizí pomoc, ale o tom až někdy příště. Doufám, že se uvidíme i v dalším roce.                          

Jupííí, konečně pátek, den plný muziky, kapel, přátel, piva (v lepšim případě strakonickýho), alkáče, tance a poga, novejch známostí a dalších super věcí. Už se všichni těšíme, dnešní den bude náš a zažijem skvělou pařbu, každej tu svou, ze svýho pohledu tu nejkrásnější.

Hej hola, tak všichni jdem!!