starý dobrý Vojtěch - Blog | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

starý dobrý Vojtěch 37 let / Lodhéřov

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek starý dobrý Vojtěch si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Smutná pravda o životě muzikantově

Upraveno:

Většina lidí má naprosto zkreslené, ba dokonce milné představy o tom, jaké to je být muzikantem. Přesto, že se podle všeho zdá život hudebníkův z pohledu nezaujatého pozorovatele idylický, není tomu tak přátelé. Vynecháme-li hvězdy z nejhvězdnějších, které mají na starost pouze to, na jaký večírek půjdou a zda se budou věnovat drogám, sexu, nebo drogám a sexu, pak jsou umělci vlastně jen obyčejní lidé, kterým ke každodenním starostem přibyla ještě spousta práce okolo svého koníčka. No koníčka, to je sporné protože koníček by měl nést (ve smyslu povznášet pochopitelně) vás, zatímco mě to tak připadá, že toho koně v podobě kapely spíš nosím na hřbetě já.

Tak kupříkladu aparatura. Dokážete si představit, kolik kilogramů musíme vynosit ze zkušebny, naskládat do aut, dojet na místo samé, vyložit, složit, nazvučit, odzvučit, složit, odvést, odnést, složit? Ani nemluvě o tom, že naše zkušebna je umístěna ve sklepě, takže nás vlastně dvakrát za jeden koncert čekají výživné schody. No, a když už jsme u té aparatury, tak s ní se pojí další závaží na našich bedrech. Jak se říká, každá sranda něco stojí a u muziky to je dvojnásob. Věčným přítelem muzikantovým je bezustání prázdná kapsa. Vždy když si říkáte „tak ještě koupím tuhle bednu a nic víc už potřebovat nebudu“ Objeví se nová veskrze senzační věcička, z pravidla dvojnásob drahá, kterou opět naprosto nezbytně potřebujete.

A ženy? Není mi známo, kde se objevil ten blud, že na muzikanty „letěj ženský“ a že muzikanti zbalej každou na kterou si jen ukážou. Praxe je taková, že zatímco si mužské osazenstvo v rámci rozjetého večera pomalu, ale jistě rozebírá své oběti, vy stojíte přikovaný na pódiu a nezbývá vám než to pozorovat z pozice třetí osoby. A kdyby na vás náhodou přeci jen nějaká zbyla, stejně je to marné, protože po odevzdaném výkonu se cítíte spíš na židli, v lepším případě postel, ale ani v nejmenším ne na elegantní verbální slalomy a důvtipné lichotky, za které by se nemusel stydět ani Casanova.

Nelze pochopitelně vynechat ani alkohol. Co si budeme povídat, zatímco sportovci tuží svá těla na novodobých kolbištích a stavitelé modelů, když nic jiného, vyrábí své vláčky za střízliva, my umělci se pohybujeme v prostorách „čpících neřestí a cizáckými parfémy padlých žen“.

Z těchto a několika dalších důvodů nás ráno „nebudí milenky, ale kocoviny“, na dně peněženek nacházíme namísto finančního obnosu pouze hospodské lístky, na nichž je vyobrazen plaňkový plot a naše chátrající postavy se jen s obtížemi dají nutit ke každodenním úkonům.

 

Valencia - město pod křídly netopýra

Jsou města, která jsou vyhlášena díky bohaté historii a starobylým památkám. Jsou města, známá jako super moderní metropole v čele s futuristickými stavbami. Jsou města, kam lidé jezdí za odpočinkem u moře a jsou města, jejichž jméno je celosvětově známo milovníkům sportu. A pak je Valencie, pro kterou platí všechny předchozí klasifikace. Konec konců, nebude nejspíš náhodou, že se letos stalo již potřetí Evropským turistickým městem roku. V tomto článku bych vám chtěl Valencii přiblížit takovou, jaká byla mýma očima.

Nejprve však trochu obecných informací. Valencie leží na jihovýchodním pobřeží Španělska na tzv. Pobřeží pomerančového květu. Je hlavním městem autonomní oblasti Valencijské Společenství, které je administrativně rozděleno mezi města Alicante, Valencie a Castelló de la Plana. S počtem obyvatel pohybujícím se lehce přes 810 000 se Valencie může prezentovat jako 3. největším městem ve Španělsku (většími městy jsou pouze Madrid a Barcelona). Úředním jazykem je Valencijština, která je blízká Katalánštině. Symbolem města je doslova všudypřítomný netopýr. No a vzdálenost mezi Prahou a Valencií je něco málo přes 2 000 Km.

Praha - Letiště a let

Moje cesta začala, jak to tak ostatně bývá, na letišti v Praze. Již z autobusu, který mě přivážel, jsem mohl sledovat rozsáhlé budovy Ruzyňských hangárů a neméně působivá letadla seřazena na letištní ploše. Vzhledem k tomu, že jsem nikdy předtím v letadle neseděl a zejména pak vzhledem k mému strachu z výšek se mne zmocnila mírná nervozita, ale vzdát to takhle blízko cíle? To přeci nejde! A tak jsem vystoupil z autobusu, sešel se, se svým spolucestujícím a zamířil dovnitř terminálu 2, který je určen pro lety v rámci zemí Schengenského prostoru. Co se odbavení týče, zde se doporučuje být na místě alespoň 45 minut před odletem a věřte mi, že pokud zde budete dříve, rozhodně to není na škodu, protože pokud Vás odbavuje zaměstnanec, který pracuje jako „zpomalený film“ lehce se Vás zmocní nervozita z promeškání odletu, nehledě na jakýsi samoodbavovací automat, jehož manuál je ve svahilštině, u kterého strávíte půl hodiny marnými snahami o jeho použití, abyste stejně nakonec zjistili, že není určen pro Vaši leteckou společnost. Nicméně pokud jste měli dostatek času, a i trochu toho pověstného štěstí, dostali jste se do letadla a nezbývá než se usadit na své místo a čekat. Čekání na první životní let je dosti nepříjemné, bohužel máte poprvé od strastiplné cesty Pražskou hromadnou dopravou a neméně stresujícího a zmateného pobíhání po terminálu letiště, dost času na přemýšlení o letu. Napětí se navíc začne stupňovat, jakmile se letadlo dá do pohybu a v momentě, kdy se dostane na konec ranveje a masivně zrychlí, zrychlí se, se stejnou razancí i váš krevní tlak. Při vzletu a přistání se doporučuje žvýkat žvýkačku, z důvodu přetlaku do ušních bubínků. Samozřejmě jsem uposlechl doporučení, a jelikož bylo moje počínání umocněno nemalým množstvím adrenalinu v krvi, náhodnému kolemjdoucímu jsem jistě připomínal žvýkajícího Vláďu Růžičku na střídačce národního týmu. K mému překvapení jsem ale zjistil, že let je naprosto bezstarostný zážitek, při kterém jsem nepocítil závrať ani pocit na zvracení a moje předletová panika byla zbytečná. To je poněkud konsternující zjištění, obzvláště pokud berete v potaz, že jsem člověk, který se bojí i na žebříku, nebo ve vyšším než druhém patře panelového domu. Za malými okýnky letadla svět vypadá spíše, jako když se koukáte na film. Přesto, že letíte rychlostí 800 Km/h připadá Vám, že stojíte. Hory vypadají jako kopečky písku a moře jako větší rybník. Ono aby ne, když se nacházíte ve výšce 11 000 m. Ale zážitek je to vskutku krásný a za sebe mohu říci, že recenze na horor s názvem „Létání“ byly značně přehnané.

Valencie – ocelovým ptákem a plechovým krtkem

Několik minut poté co přeletíte Barcelonu, se letadlo začne připravovat k přistání. Osobně bych řekl, že přistání je silnější nápor na Vaši tělesnou konstrukci, než vzlétnutí. Zejména tedy v prvních chvílích, protože let ve fázi přistávání připomíná křivku hyperbolického sinu a po zahájení klesání je úhel nejstrmější a postupně se náklon snižuje. Chvíli jsme tedy padali a pak to konečně přišlo. V dálce se objevilo pobřeží a na jeho břehu začalo být mlhavě rozpoznatelné město – Valencie. Silueta domů a silnic byla stále jasnější a větší a ve chvíli, kdy jsme přelétali nad městem samotným, vypadala Valencie jako modýlek krajiny s elektrickými vláčky, domečky a autíčky, tak jak je známe od modelářů. Byl to úžasný pohled, nicméně modýlky se stále zvětšovaly a zvětšovali, abychom z ničeho nic stáli na zemi a brzdili na ranveji Valencijského letiště. Již při pohledu z okna letadla jsme mohli pozorovat první exempláře drsnolisté vegetace, která předznamenávala fakt, že se již nenacházíme v centrální Evropě, ale přímo v centru Mediteránu. Ještě potlesk pro piloty a mohlo se vystupovat. Letiště ve Valencii bylo očividně mnohem menší a v zásadě i méně moderní než Pražská Ruzyň. Co bylo ovšem velkým plusem, byl fakt, že se přímo v budově letiště nacházela konečná metra a odpadalo tak, pro cizojazyčné turisty nesmírně matoucí a do značné míry i frustrující hledání správného autobusu, přesedání z autobusu na tramvaj a z tramvaje do metra, podobně jako je tomu v Praze. Dalším plusem oproti našim standardům byla plná digitalizace hromadné dopravy, nezapomínající i na turisty, kteří neholdují španělštině. Před vstupem do metra stály automaty s volitelným jazykem, ve kterých čeština kupodivu chyběla, a v nichž jste si mohli zakoupit předplacenou jízdenku podle vlastního uvážení. Pokud by i tohle dělalo problém, vedle automatu stál zaměstnanec metra, jehož účelem bylo vysvětlit vyjukanému turistovy, co že si to vlastně má koupit a jak to použít. Ovšem nejúžasnější položkou je v tomto automatu tzv. Valencia Tourist Card, tedy balíček, uvnitř něhož se nacházela předplacená karta hromadné dopravy – podle uvážení na 24, 48, nebo 72 hodin a drobná knížečka s různými slevami na více než 200 atrakcí tohoto města. Navíc po vypršení lhůty 72 hodin je možné neplatnou kartu dobít na libovolné přepážce metra a dále ji používat. Metro jako takové je oproti Pražskému větvenější a tudíž složitější na pochopení, nicméně s trochou dobré vůle a pokud možno i s mapou v ruce se pochopit určitě dá. Pokud se naučíte, vyznat se v systému zdejšího metra, zaveze vás opravdu kamkoli.

Stejně tak jako metro stojí za pár vět i městská silniční infrastruktura. Ve Valencii, respektive v její nehistorické části jsou nesmírně široké ulice. Mnoho silnic je tří a více proudých, přičemž takové autobusy mají dokonce vlastní silniční pruh, do kterého nesmí osobní automobily. To má za následek nesmírné zefektivnění dopravy a prakticky neexistující zácpy. Pokud si navíc představíte, že téměř každá ulice je lemována palmami, pomerančovníky, nebo alespoň růžovými keři a listnatými stromky, je vám jasné že se cesta městem stává příjemným zážitkem, který se prostě nedá ani v nejmenším přirovnat k tomu co známe z našich velkoměst.

Valencie – podniky , lidé a gastronomie

Asi bych začal nejprve místními obyvateli. Obecně bych řekl, že jsem se za celý pobyt nesetkal s nikým, kdo by mi projevoval nějakou formu nenávisti, či agresivního chování. Lidé ve Valencii jsou veskrze pozitivně naladěni, a pokud jsem měl nějaký problém, vždy se mi snažili pomoci. Asi největším nedostatkem domorodého obyvatelstva byla tristní jazyková připravenost, což je ovšem u středomořských národů spíše pravidlem, o čemž se můžete přesvědčit, kupříkladu v Itálii, či Řecku. Zase na druhou stranu, snaha porozumět a pomoci byla enormní, což by se Vám v Německu, či Francii stalo spíše výjimečně. Zajímavé bylo rovněž pozorovat zdejší módu a to zejména u mladší generace. Z ČR je člověk zvyklý na rozmanitost, ale ve Španělsku jsou v zásadě všichni stylově naprosto totožní až uniformní. Opravdu na punkera, hipies, dredaře, nebo jen obyčejného člověka v khaki oblečení zde nenarazíte. Jediný styl, který zde vyznávají, jsou gelem natužené vlasy, pestrobarevné oblečení, džíny a masivní šperky. Dovolil bych si zde použít slang české mládeže, že jde o tzv. ,,šampóny“ a to se tedy týká jak dívek, tak chlapců bez výjimky. Otevřeně musím přiznat že ve svých trekových botách, olivově zelených kalhotách, zarostlejší tváři a bekovce na hlavě jsem v metru sám působil pro místní jako jakási atrakce.

 Co se hospod a restaurací týče, tak mnohé nedosahují standardní úrovně, na kterou jsme zvyklí z centrální Evropy. Vlastně spíše připomínají garáž, ve které si obyvatel domu udělal soukromou hospodu. I vstup je řešen plechovými roletovými garážovými vraty, které se jednoduše vysunou, a podnik je otevřen.  Ovšem jednoznačně největším rozdílem oproti uspěchané střední a severní Evropě je otevírací a provozní doba. Ve Valencii nenajdete nic, co by bylo otevřeno před devátou hodinou a i takový hypermarket s potravinami otvírá až v deset. Ono paní za přepážkou, či prodavač v „rychlém“ občerstvení se také zrovna dvakrát nepřetrhne a jen to podtrhuje klidnou atmosféru města, které připomíná spíše jihočeskou vesnici, než téměř milionovou metropoli.

Za zmínku jistě stojí i místní pivo, konec konců, jsme Češi, že? Pivo, které opravdu chutnalo jako pivo je bezpochyby Amstel. Mám-li být upřímný, tak jsem bytostně přesvědčen, že jde o 12° Regent s přelepenou etiketou. Dokonce i % alkoholu bylo totožné, tudíž informace o tom, že se vyrábí v Seville, bude nejspíš jen marketingový tah Třeboňského pivovaru. Další značkou, kterou jsme zde ochutnali, bylo pivo San Miguel. Rozhodl jsem se, že se v tomto článku vyvaruji sprostých výrazů, tudíž jeho chuť komentovat nebudu. Značku, kterou jsme měli dále možnost otestovat, a to v legendárním podniku El Bombo, bylo pivo nesoucí název Cruzcampo. Toto pivo nějak výrazně nezklamalo žádnou negativní pachutí, ale zároveň se nám nepodařilo ani při větším úsilí nalézt jakoukoli zajímavou chuťovou vlastnost, zkrátka taková zrzavá voda. Poslední značkou, kterou jsme zde ochutnali, byla Estrella. Toto pivo je velmi podobné polotmavému pivu Master z produkce Pilsner Urquell a jistě zachutná každému, kdo má rád „řezaná piva“.

 Na závěr bych se měl zmínit také o jídle. „Přežírání“ je spíše devízou středoevropských národů v čele s kým jiným, než Němci v těsném závěsu s Holanďany a Čechy. Porce ve Španělsku svou velikostí připomínají spíše školní jídelny, než talíře nacpané k prasknutí, které my středoevropané povětšinou považujeme za vrchol uspokojení. Dokonce i suroviny nejsou z daleka tak tučné a možná bychom si v tomto směru měli vzít z obyvatel středomoří příklad. Uznejte sami. Za místní specialitu se považuje Paella, jejímž základem je velkozrnná rýže s nějakou mě neznámou směsí koření, pár kousků masa, trocha zeleniny sem tam nějaká ta „mořská potvůrka“ a vše zakápnout citronovou šťávou. A věřte nebo ne, domorodců s evidentní nadváhou jsem tam potkal zhruba tolik, co by se dalo spočítat na prstech ruky.

Valencie – město sporu

Samozřejmě když se řekne Valencie, většině lidí hned naskočí fotbal, ale k tomu bych se pokud možno dopracoval až později. Rád bych začal sportem na úrovni obyčejného člověka. Již při pohledu z okénka letadla jsem si všiml golfového hřiště, ale tou opravdu unikátní stavbou ve Valencii je zdejší park. Nachází se v původním korytě řeky Turia, jejíž tok odklonili mimo staré město a na dně vybudovali několika kilometrový pruh zeleně, hřišť, fontán a jezírek táhnoucí se od přístavu až na druhý konec města. Zde můžete prakticky v jakoukoli denní dobu narazit na lidi, kteří jezdí na kole, běhají nebo se jen tak procházejí. Najdete zde hřiště na fotbal, tenis, minigolf, skateboardingové rampy, prolézačky pro děti a cyklistické, či pěší chodníčky vedoucí pod oblouky starobylých mostních pilířů. Jelikož jde o město, které je zároveň velký přístav, nikoho nejspíš nepřekvapí, že neodmyslitelnou součástí Valencie jsou i desítky kilometrů pláží táhnoucích se od přístavu až kamsi za obzor, kde je možné provádět veškeré vodní sporty. Když jsme u vodních sportů, rád bych se zastavil u jachtingu. Je sice pravda, že tento sport je v našich zeměpisných šířkách z pochopitelných důvodů spíše okrajovou záležitostí, Valencie jako by byla pro tento sport přímo stvořena. Není proto náhodou, že se již dvakrát stala dějištěm prestižního Amerického poháru v jachtingu a dá se předpokládat, že to nebylo naposledy. A když už mluvím o Valencijském přístavu a sportu, pak by mi milovníci motoristického sportu neodpustili, kdybych opomenul zmínit Velkou cenu Evropy formule1, která se jede právě na okruhu ve Valencijském přístavu. Zdejší sport je rovněž prezentován místními věhlasnými kluby a to především basketbalem a konečně také fotbalem. V obou sportech je Valencie pravidelně zastupována v nejprestižnější klubové soutěži na starém kontinentě. Přičemž řeč nemůže být o ničem jiném než o Lize mistrů.

Valencia Club de Futbol je celý název věhlasného fotbalového týmu s bohatou historií. A místní obyvatelé tento klub milují a alespoň nějaký náznak toho že jste ve fotbalovém městě, potkáte na každém rohu. Valencia CF je ve Španělsku takový ten třetí vzadu za nejlepšími týmy světa jakými jsou bezesporu FC Barcelona a Real Madrid. Přesto 6 mistrovských titulů a mnoho dalších trofejí, které se Valencijským „Los Ches“  podařilo vybojovat jasně demonstruje jen ty největší ambice a vysokou úroveň. Já sám jsem měl možnost zažít prestižní utkání právě proti Realu Madrid, který byl v době zápasu čerstvým vítězem královského poháru Copa del Rey. Je těžké popisovat atmosféru na stadionu Mestalla, jehož kapacita je 55 000 lidí, něco takového se musí zažít. Bylo to obrovské. Ohlušující pískot při nástupu hostů, bouřlivý potlesk při nástupu domácích. Oslavné chorály z hlasivek tisíců lidí a netrpělivé očekávání kdo skóruje jako první. Bohužel to byli hosté a naneštěstí hned několikrát. Po třetím gólu už se ozýval stále hlasitější pískot. Emoce byly silné.  Obzvláště díky tomu, že se zápas změnil v bláznivou přestřelku 6:3, která není ve fotbale příliš často k vidění. Samotný stadion Mestalla je znám především díky prudce se svažujícím tribunám, které vytvářejí dojem jakési zdi postavené z lidských těl. I pro mě to byl silný zážitek, i když zároveň je nutno dodat, že zub času už vykonal své a legendární Mestalla už v současnosti spíše dožívá. Ovšem naproti hotelu, ve kterém jsem bydlel, se již staví nový stadion. Nuevo, nebo také Nou Mestalla s plánovanou kapacitou 75 000 lidí. Stavba působí velkolepě, ovšem práce na jejím dokončení delší dobu nepokračují a jen tak znovu nezačnou, z důvodu nedostatku finančních prostředků. A tak je to tu se vším.

Valencie – Umění a architektura

Jsou města plná historických památek a jsou města plná moderní architektury, ale snad nikde se urbanistický šotek nevyřádil tak jako právě zde. Každých několik metrů jsem dostal důvod vytáhnout foťák a udělat cvak. Oproti našim panelákům je zde příjemný pohled i na obyčejné výškové budovy sloužící jako obydlí běžného obyvatele tohoto města v okrajových částech a o centru ani nemluvě. V centru narazíte na tisícileté chrámy, pamatující ještě původní Arabské obyvatelstvo, které bylo násilně vytlačeno v druhé polovině 15. století za španělské reconquisty a následné rekatolizaci země. I na Valencijské katedrále jsou patrné znaky arabské architektury a následné přestavby na katolický chrám. Velmi majestátně také působí zbytky starého opevnění, ze kterých se dochovaly dvě brány. O něco menší na severu a větší na východě. Jde o opravdu masivní stavby a jen dokládají historický význam tohoto města. Jedním z nejfotografovanějších míst ve Valencii je také ústřední náměstí Plaza del Ayuntamento. Je to jakási místní obdoba Václavského náměstí, ovšem bez davové psychózy, otravných nepřizpůsobivých občanů, loudících drobné a nejrušnější dopravní tepny ve městě. Ano, tím myslím tu hroznou silnici pod Národním museem. Centrum Valencie je obecně plné krásných budov, zapadlých uliček, geniálně doplněných parčíky a všudypřítomnými palmami a fontánkami. Výčet zajímavých budov je vskutku dlouhý a můžete se centrem města procházet dlouhé hodiny a pokaždé narazíte na něco, co stojí za vidění.

Jestliže centrum dýchá historií, pak si milovník moderního umění přijde na své Taktéž. Na jihozápadním konci parku se nacházejí moderní budovy, vycházející z tvaru těl mořských živočichů, citlivě zasazené do krajiny a jsou další z mnoha vyhlášených Valencijských památek. Dvě z těchto budov slouží jako muzea a mezi nimi je jedna, která je naprosto unikátním kinem, promítajícím přírodovědnou tematiku. L´Hemisféric je stavba připomínající velrybu, která se vynořila z vody, aby se nadechla. Uvnitř je umístěna kulovitá stavba obložená střepy bílých dlaždic nahodile rozesetých na zdi a uvnitř je kinosál, přičemž plátno je nahrazeno bílými zdmi, které Vás díky zakulacení promítací plochy, doslova obklopí a jde o ještě silnější zážitek než 3D kina, která jsou dnes tak populární. Věřte mi, že když jsme v rámci filmu letěli nad skalami, cítil jsem silný pocit závratě. Horor bych v tomto kině určitě absolvovat nechtěl. Poslední ze série moderních budov je Oceanograf. Jde o obrovský komplex bazénů, podvodních prosklených tunelů a poučných exponátů zaměřených na život v moři a na mořských březích napříč Zemí. Zaměřují se zde zejména na výchovu a osvětu dětí, které zde mají dokonce možnost přenocovat v budově věnované žralokům, přímo v jejich bezprostřední blízkosti, tedy v prostorách prosklených tunelů pod povrchem země. A pochopitelně nesmím zapomenout ani na delfíní show, která překvapila i mne, ostříleného biologa. Že jsou delfíni učenliví a inteligentní jsem věděl, ale vidět na vlastní oči, čeho až jsou schopní, to byl opravdu zážitek.

 

Slovo závěrem

4 dny uplynuly a byl čas pro odlet domů. Na palubě letadla jsem měl možnost pouvažovat, co všechno jsem viděl a dospěl jsem k názoru, že Valencie je rozhodně místo, které za to stojí. Když Vám řeknu, že k moři jsem se dostal jen asi na půl hodiny a stejně jsem nestihl vidět zdaleka všechno, ani mi nebudete věřit. Měl jsem možnost navštívit město, kde je všechno. Umění, sport, moře i klidná a ospalá atmosféra středomoří. Taková je Valencie, město pod křídly netopýra a s uklidňující vůní pomerančového květu.