erased Muž, 33 let / Jeseník

aneb koncert plný skoro...tak to vezmem postupně:

skoro jsem byl zdravý... bohužel fakt jen skoro;
skoro jsem se na koleji opil z Balentinky;
skoro jsem se zamiloval do hentai corporation...vlastně nejen skoro;
skoro jsem se přejedl hroznů;
skoro jsem dostal do huby od jedné z mnoha prolétajících pěstí;
skoro jsem si chytil jednu z mála prolétajících her;
skoro jsem umřel po 5ti minutách v kotli při vysněném Bleeding Tree;
skoro jsem dostal do huby od jedné z mnoha prolétajících pěstí podruhé;
skoro jsem si chytil jeden ze dvou nových, kolem obličeje prolétajících Samsung Galaxy...znovu bohužel jen skoro;
skoro jsem dostal do huby od větve kolem poskakujícího stromečku;
skoro jsem se chytil jednoho ze dvou, nad hlavou prolétajících ňader;
skoro jsem si připadal blbě, že poprvé nejsem na Atari v kotli;
skoro mě nasral pan Vachler s tím, že už viděl Black Swan;
skoro mi ujel poslední autobus na kolej

každopádně jsem si velikonoce užil (a znovu - nejen skoro) :)) 

...a určitě ne naposledy. Stejně jako loni jsem co se hudební stránky týče jel především jenom na jednu kapelu - minulý rok to byli samozřejmě The Offspring, kteří mě spíše zklamali, letos Static-X. Vlastně bych nebyl daleko od pravdy, kdybych řekl že stejně jako loni to byla vedle Atari Terror jediná skupina na celém festivalu, jejíž hudbu znám skrz naskrz. Co 
mě ale letos zklamalo hodně byl hodně špatně vyřešený program. Festivalové dny byly v rámci možností žánrově rozděleny a mezi kvalitními skupinami daného žánru byli minimální časové rozestupy. A tak jsem si vlastně naplno užil jenom poslední (HC/punk/poprock) den. Ale popořadě.

Příjezd na večírek pro nedočkavé začínal poněkud rozpačitě. Po cestě nás stihla krátká přeháňka a až do večera to vypadalo že se schyluje na další. Déšť už se naštěsí nekonal a tak počasí ani nudný hudební program nebránili alkoholovým orgiím a seznamování se s dalšími lidmi. To sice dost stížilo start do prvního festivalového dne, ale budiž, hlasitá hudba vyhnala kocovinu z těla coby dup. Hned první den mě velmi příjemně překvapili Please the Trees - emotivně prožitá, přesto ale neskutečně pohodová hudba vyústila v jeden z mála skoro bezkonkurenčních zážitků na celém festivalu - 9/10. O další skvělý zážitek se postarali o hodinu později The Prostitutes, které jsem loni z nějakého neznámého důvodu minul. Jejich post-punk kombinovaný s rockem se poslouchal výborně a stejně jako o Stromů mě příjemně překvapil i jejich parádní výstup - 8/10. Tento skvělý maraton dočasně zakončili starouši z Visacího Zámku. Jejich kotel skončil kompletní destrukcí mých jediných bot, ztráta mě ale ani trochu nemrzela, zato pogo mě naprosto odrovnalo na další tři hodiny - 9/10. Poté tedy následovalo spíše odpočinkové sledování prvního ze tří vystoupení Vypsané Fixy. Ta samozřejmě nezklamala, a ač rozhodně nejsem žádný jejich fanoušek, musím stejně jako loni uznat že se jejich hudba velmi dobře poslouchá a jejich práce s davem je vyloženě excelentní. Když dozněla poslední skladba, přišel čas chystat se na našeho osobního headlinera. Zatímco před protější stagí se začal shromažďovat dav na pro absolutně nazajímavé Cocotte Minute, Static-X ultras už si začali zabírat první řady v čekání na jejich favorita... A mezi nimi samozřejmě i my. Ještě před jejich uvedením jsem se mohl pochlubit prvním objevem - Wayneova manželka/pornohvězda se vydala na turné s ním a to dokonce v pěkném a hlavně sporém ošacení. Mimoto jsem také ve stínech zahlédl lesknoucí se plešku Campose a přehlédnout nešly ani Wayneovi pačesy. Když se ozvaly první trance tóny, EVIL DISCO mohlo začít. Parádní zahájení novým Lunaticem dostalo dav do žáru během vteřiny a už po několika prvních skladbách se začala ozívat nemístná únava. Ta ale ani náhodou nepadla na samotnou kapelu. Koichi Fakuda se na své kytaře vyloženě vyžíval, stále ohromoval taky typicky godzillovský Camposův výstup. O něco míň šel ale vidět jejich dočasný bubeník, který neřádí ani zdaleka tak jako Nick, toho ale doháněl až nečekaně aktivní a především ukecaný Wayne Static. Při jedné z pauz se navíc dostavila i jeho sexy žena, všem členům skupiny donesla pohár vody se kterým si pak všichni zároveň s publikem připili mezitím co Tera Wray vystavovala na obdiv své křivky. Toto se po dalším nášupu skvělých hitů zopakovalo, tentokrát jí ale uličník Wayne rozepnul blůzku aby se mohla předvést ve své plné kráse (a tím myslím úplně plné, kvalitní nálepky s křížky na její hruď asi došly, ty použité totiž byly skoro dokonale průhledné). Zahrát naštěstí nezapoměli jak nové pecky tak jejich staré hity a záverečný Push It smetl jakékoli mé pochyby o jejich suverenitě. Proč pochyby? Nabízí se totiž srovnání jejich koncertu s DVD Cannibal Killers Live. Výstup který na něm totiž předvádí je naprosto mrtvý oproti tomu co se dělo teď. Chyběli mi sice některé kousky ze setlistu který je na onom DVD, ale ani ty se nevyrovnají parádní atmosféře a především jejich aktivnímu vystupování. Beze studu tedy můžu říct že se pro mě jednalo o nejlepší koncert na letošním RfP a po In Flames i nejlepší koncert který jsem zažil. Závěr pro mě byl o to lepší když se mi podařilo chytit Camposovo trsátko a málem i podpis všech členů skupiny - 10/10. Zde ale patří asi i největší stížnosti - kvůli organizačním (ne)schopnostem se zrušila plánovaná autogramiáda z důvodu výpadku proudu (zatímco o 10 metrů vedle za světel z auta vesele rozdávali podpisy Freestylers) a tím pádem jsem přišel jak o ony podpisy, tak i tričko Static-X, protože stánek s merchendisingem odmítal ve tmě fungovat. Nebyl jsem zrovna spokojen ani když jsem se při prvním nahlédnutí do programu dověděl že se právě Static-X kryjí s mou srdcovní záležitostí - Atari Terror. Viděl jsem je sice už x-krát, přece jen mě ale jejich prošvihnutí hodně mrzí. Nakonec už ale přece jen nic nebránilo tradičnímu požívání alkoholu (samozřejmě zdravě, v malých dávkách,ale jakékoli míře) a socializování se. Této noci jsem také poprvé a naposledy narazil na dvojici Němců se kterými jsem živě (a anglicky) diskutoval až do rána a mimojiné se konečně dověděl jak je možné, že je jídlo na festivalu i přes nesčetné stížnosti pořád tak drahé - cizinci se zde totiž nají dosyta za babku a k tomu do sebe ještě skoro zadarmo nalijí několi hektolitrů piva. Po cestě zpět do stanu jsem potkal ještě dva Australany ale s těmi jsem už jen unaveně prohodil pár slovíček a šel na kutě.

Druhý festivalový den už tak zajímavě nezačal. Bolest celého těla doplnilo nesnesitelné vedro a dusno a pro mě docela nezajímavý program. Fanoušek ska nejsem ani náhodou a i když mě sice vyloženě nevadí, jeho přehršel v celém areálu letiště mi začal po chvíli nemálo lézt na nervy. Kvůli tomu jsem tak vynechal prý skvělé Therapy? a radši šel popíjet na pláž. Vrátil jsem se až na znovu skvělou ]Fixu a z donucení jsem přežil i Horkýže Slíže a Divokého Billa (ale jak to bolelo..no prostě hrůza). Čas se ale nakonec nachýlil a na stage České Spořitelny se dostavili Ska-P. Do kotle jsem se nehrnul, spíše mě zajímalo co provedou s tím davem fanoušků kteří se přišli podívat jenom na ně (a že těch bláznů v tričkách Ska-P a steelkách bylo!). Co se rozdováděných lidí týče, Španělé nezklamali ani náhodou. Trochu mě ale zamrzela jejich chabá komunikace s publikem. Nevím kolik lidí na Rock for People umí španělsky, ale zdálo se že jich moc nebylo a až na těch několik málo hesel kterým by rozuměl i hluchý se zdálo že lidé vřískají vlastně jen tak pro jistotu, aby se neřeklo že jsou Češi nudní. Celkově ale hodnotím 8/10, protože podobně šílenému davu se vyrovnal snad jen ten loňský při Flogging Molly.

Na poslední den se nejspíš všichni ska-negativní lidé těšili nejvíc. Hvězdy festivalu Placebo a k tomu jejich mladá konkurence Bloc Party. Dále čeští Clou a Sunshine a japonští Ra:iN. Nic moc pro nás, přesto jsme se ale na tento den těšili jako malí jarini. Slibně vypadala Gaia Mesiah s novým zpěvákem. Ta ale spíše zklamala, těch několik energických songů nedokázalo ani zdaleka udržet nad vodou zdechlý zbytek a tak mě nechali chladným - 4/10. O hodně líp si ale vedli Black President, podle festivalového programu hlásící se k Motorhëad. Většina jejich předvedené hudby měla sice od trash metalu předaleko, přesto ale dokázali rozpumpvat natěšené publikum jako málokdo jiný. Ve zkratce - nekončící pogo, 3x circle pit, naprosto šílený zpěvák vyžívající se v každém jednotlivé songu a ještě mnohem šílenější kytarista, s tím nejemotivnějším prožíváním hudby jakého jsem byl dosud svědkem. Když při závěru jedné skladby začal kvůli efektu doznívající hudby přejíždět jako blázen kytarou o kovovou konstrukci na stagi a po několika dalších rychlá výměna kytar poté co se mu jednu podařilo samou vášní odrovnat mě dostalo a přestože jsem se držel dál kvůli šetření se na hlavní hvězdy večera a i když mi jejich hudba úplně nesedla, musím ohodnotit nejméně 8/10. Následoval přesun na Ignite - punk rock to z Ameriky a prý i vážná konkurence pro Rise Against. Mno, čekal jsem rozhodně něco víc, je pravda že RA už dávno na melodic hardcore zanevřeli, ale i tak si proti nim udržují aspoň nějaký punkový standard. Nejvíc mě tak potěšily jejich covery, a to především ten od U2 (Sunday Bloody Sunday zní v punkovém podání parádně). Potěšil také neskrývaný odpor jejich zpěváka k nacismu, komunismu, dětské prostituci a i omluva za "celé ty roky s Bushem jako prezidentem Země" - 6/10. Další rychlý přesun, zpátky do stanu na The Bouncing Souls. Už při příchodu jsme ale zjistili že to nebude ono. Čekali jsem hardcorem říznuty skate-punk ale konal se pouze nemastný neslaný výstup typických punk rockerů při kterém se navíc zpěvák ani na minutu nepohnul ze svého místa uprostřed stage a při svém nudném výkonu stál jako dudek - 5/10. Čas ale ubíhal při čekání na nekompromisní Comeback Kid rychle a už při zaznění prvních "tónů" bylo všem jasné že ne Placebo, ne Bloc Party, ale Comeback Kid jsou budou pro všechny zúčastněné tím nejlepším co mohl poslední festivalový den nabídnout. Okamžitě se rozjelo hektické pogo, šílený bordel u barikády, to vše za znění melodických kytar ale naprosto neuhlazeného řvu Andrewa. Při výstupu proletěla na stage čísi ztracená bota a jeden circle pit střídal druhý. Dokonalý zážitek završilo závěrečné Wake the Dead které naprosto odrovnalo snad všechny zúčastněné a po rychlém rozloučení a několikaminutové skandování o přídavek byl akci konec. Z mých už tak rozdrcených bot se tímto staly sandály a z trika mokrá hadra, euforie z takového zážitku ale byla nenahraditelná - 9/10. Po krátké regeneraci sil jsme se tak ze zájmu pomalu přesunuli na Bloc Party. Ty mě nikdy nijak nechytli, ale vzhledem k tomu že jsem doma slíbil že mám dovézt aspoň dojmy z nich a Placeba, na mě poměrně nudnou hudbu jsme v sedě přežil a byl jsem rád. Zpěvák předvedl poměrně dobrou show a fanoušci byli nadšení. Většinu songů jsem poznal takže to vypadá že i setlist měli plný hitovek. Dohráli, odehrál se obrovský davový přesun na "superstars" Placebo. Nevím jak se k nim mám vyjádřit slušně, takže to budu muset zvládnout neohrabaně - stálo to za hovno. OK, budiž, hráli dobře, znovu jsem poznal většinu skladeb, ale jejich chování na pódiu bylo otřesné. Za celý koncert řekl Brian pouze "hello children of czech republic", "thank you children of czech republic" a sice neotřelým ale hlavně dost nafoukaným způsobem vykázal všechny fotografy z prostoru před stagí. Po nějaké době se zničehonic sbalili a odešli. Ne tak že by se uklonili a pomalu se odvlekli, vlastně jsem si ani nejdřív nevšiml že tam už nikdo není. Na to se začali všichni rozpačitě rozhlížet, jestli to má být nějaký vtip či co. No, nakonec se po 3 minutách přece jen vrátili mezitím co už hodně velká část lidí čekání vzdala a pomalu se sunula k východu. Zahráli pár dalších a konec zvonec. Brian se ještě uklonil a už byl zase pryč. To už došla trpělivost snad všem mimo kotel a bylo dost výrazně vidět že to vzdává většina lidí. Ale co to, po dalších několika minutách se banda objevila znovu. Zahráli dalších pár songů, tentokráte se uklonili všichni, ještě sekundu počkali na pódiu a už byli znovu pryč - tentokrát už konečně definitivně. Na obyčejném NE-festivalovém koncertu by se dal bez problémů pochopit ten první odchod (i když provedením spíš ten druhý), co ale mělo znamenat jejich neustále se vracení na pódium jsem nepobral a myslím že jsem nebyl sám. Přesto jsem se ale po chvíli ve stanovém městečku dověděl že se pro některé jednalo o nejlepší koncert jejich života (WTF??) a že Briana všichni milují (upozornění že to byli ONI a ne ONY). No, a tím pro mě festival skončil. Následoval už jenom střízlivý pokec s opitými sousedy a sousedkami a konec byl definitivní. Už teď se nemůžu dočkat příštího roku.

Bylo nebylo, za devatenácti kopci a devadesáti devíti řekami bylo město město Jeseník, žili 2 vidláci jménem Kuba a Honza, šťastně prožívajíc své životy až do doby, kdy zjistili o mocném zlém černokněžníkovi jménem Motofoko. Byl to krásný den, kdy se v éteru dověděli o rytířích spásy - Atari Terror... bla bla bla... do Hradce Králové na Rock for People, kde byli oslněni jejich propagandou ... spam ... zombie zabíjačka ... MOZKY!!! ... když pak spolu se šťastným zjištěním o koncertech v Brně, Olomouci a Opavě přišla jistá Polettucha, kterou už potkali na skvělé Zabíjačce, s nápadem dalšího srazu, tentokráte v Brně. Čas, ač vždy jedním z největších nepřátel, nakonec uběhl rychle a 21. březen se přiblížil relativně rychle. Stejně se oni toho dne dostali do Brna a právě tam začíná jeden z jejich nejlepších hudebních zážitků.

Jakmile vyšli ven z  vlakového nádraží, oslněni krásným počasím, jejich instinkt jim velel najít nejbližší použitelnou krčmu k občerstvení po dlouhé cestě. Naneštěstí byl Motofoko v Brně dřív a ve skoro všech se naléval jed jménem Starobrno. Nakonec přece jen našli ucházející místo k doplnění sil a vyčkávání na zprávu od Polettuchy. I té se dočkali a tak vyrazili zpět na vlakové nádraží hledat si doprovod na koncert. Nejspíš stále oslněni prudkým sluncem si dvojice Vjerka a Eva zprvu nevšimli, ale Kubovy bystré oči zachránily situaci. Počali první rozpačitý rozhovor a shodli se na prvním brněnském úkolu - najít českou restauraci s přijatelnými cenami. Ale ať šli, kam chtěli, všude byl jejich arci nepřítel dřív. Tudíž se nakonec spokojili se středověkou restaurací, což se ve výsledku ukázalo být velmi zajímavým výběrem. Číšník se zdál být poněkud roztržitý, stejně tak Vjerka, která ze sebe nedokázala dostat objednávku, jmenovitě "Prsa panny..paní..panny..eh..té Šárky", číselně jednoduše 45. Přece jen se po nějaké době podařilo a všichni, až na chudého Jakuba, se najedli. Ten šel mezitím hledat toalety. Skoro jsme se o něj začali bát, jak se dlouho nevracel, naštěstí se ale objevil se zjištěním, že v Brně jsou divní folken. Jejich toalety jsou zákeřně hlídány schovanými spínači. Jednotlivě se vydali hledat vlastní cestu na WC a všichni se na výše zmíněném faktu o brněnštích shodli.

Přišel na řadu další úkol - najít místo vystoupení Atari Terror a to jistý klub Melodka na adrese Kounicova 20/22. Cesta byla složitá a strastiplná a nebýt dobrých (a taky trochu vtipných) spoluobčanů, nesjpíš by se dostali př inejlepším do ... háje. Na samotné Kounicově ulici sice někteří tvrdili, že o žádném podobném klubu v životě neslyšeli a opravdu - jeho hledání bylo až nečekaně dlouhé. Nedaleko Tyršova sadu (jaký je rozdíl mezi sadem a parkem? V sadu rostou stromy, v parku lavičky) ale objevili spásný nápis "Klub Melodka". Jelikož ještě měli čas, vrátili se do parku posedět a odpočinout si před samotnou akcí. To se ale Jakubovi málem stalo osudným, z pražského doprovodu se totiž vyklubaly pěkný hyenky, a tak si od nich užil svoji porci "ňuňátek" a "bumbrlíčků" a mnoha dalších oslovení. Po jeho nezdařeném zjišťovnání času podle slunce ("ale slunce je na druhý straně") se slečny rozhodly jeseničkáky pozvat na čaj, ti po chvíli přemlouvání přijali. V jídelně pod samotným klubem se zrovna odehrávala jakási sokolovská akce, všude kolem pobíhaly tucty malých dětí, tak se kvartet usadil do odlehlejší části podniku, kde slečny znovu začaly rýpání, zjišťování co se na Honzovi za ty 3 měsíce od pražské Zabíjačky změnilo.

Čas ubíhal u čaje podezřele rychle a tak byli co nevidět nahoře v klubu, objednávajích další tekuté občerstvení a nervózně vyčkávajíc na příchod rytířů. Zatímco slečny se rozhodly držet se osvědčeného vína, jeseničtí se rozhodli dát druhou šanci Starobrněnskému moku. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že Motofoko na tomto pití nazapracoval tak jak se obávali, a přestože se nejesdnalo o žádný zázrak, pili Starobrno s chutí. Mezitím poslouchali první 2 hrající skupiny, které je nijak zvlášť neoslovily i když Honzovi ta druhá zdánlivě připomínala další z jeho oblíbených skupin - Refused. Při poslechu u některých členů výpravy vážně rostla nervozita ohledně příjezdu AT. Pomalu už se tato nervozita plížíla i na ostatní, když se konečně obejvili první členové skupiny na schodech s plnými rukami nezbytného hudebního náčiní. Polettuchy se ale nervozita stále nepouštěla, což nikdo nechápal, dokud Honzovi neřekla o jisté zprávě, kterou poslala basistovi Pornosovi. 2. kapela dohrála a na pódiu začaly přípravy na vystoupení. Co nevidět už zazněly první tóny Attention!, dav začal šílet a tančit pogo. Skvělý průběh koncertu narušilo pouze ještě skvělejší popřání skupiny k nedávno proběhlým Eviným narozeninám. Takže zpráva přece jen dorazila! Perfektní vystoupení pokračovalo, zpěvák Kurz si dokonce skočil mezi fanoušky a vyžádal si trochu pig poga, jehož středem se stala i přes příval těl zpíval bez problémů dál. Koncertní extáze skončila a zažala ta po-koncertní. Eva a Vjerka se, vysmáté jak veverky, bavily se skupinou, zatímco se Kuba věnoval svému mobilu a Honza se snažil soustředit na hvězdy večera Rattle Bucket. Ti ho velmi mile překvapili jak svou verzí Sugar od SoaD tak i vlastní tvorbou. Rozohovory, popíjení i smích pokračovali ještě nějakou dobu, a to dokud AT neoznámili, že musí jet zpátky.

Nakonec se tak přece jen stalo, a tak se i naše ústřední postavy rozhodly vrátit se a spát. Problém však nastal velmi brzo - oblíbený sport Polettuchy parkour byl vlivem alkoholu vyhnán do šílených výšin a tak její vyvádění málem ukončil kořen. A nebyl to ledajaký kořen, oslovil ji totiž tak, že nutila zbytek své společnosti na 3, 4 řvat "LA KOŘEN!". Ne, že by s tím byl nějaký problém, všichni se tohoto radostného zvolání chytli zuby nehty a na 3...4 vyřvávali "La Kořen!" celou cestu. Po této cestě je však znovu přepadla žízeň, a znovu situaci zachránil Kuba s jeho černým pasažérem, kódové označení 42. Tato lahodná lihovina zachutnala všem kromě Vjerky, která se spokojila s Kubovou bagetou. La kořenová cesta pokračovala až zpátky k hlavnímu nádraží, kde pražské slečny znovu přepadla hladová. Po zjišťování jak se čínsky řeknou houby se obě fanynky AT dočkaly svého vytouženého hamburgeru a čínských nudlích, navíc upozornily jakési nedbalé hochy, že to co se jim skrývá v čerstvě zakoupeném rohlíku není párek ale čínské houby. O půl jedné se konečně objevil autobus, jenž je dovezl až k jejich dočasnému ubytování, kde je uvítala kamenná těhotná dáma a Radim v trenkách. Následujícího rána se všichni probudili rozlámaní ze spaní na podlaze a brzy po návštěvě Alberta se jejich cesty rozešly kousek od místa kde se den předtím setkaly. Rozloučení proběhlo poměrně rychle a stručně, až na Kubův problém s objímáním vyšších osob. Ten byl vyřešen, stejně jako předešlého večera stoupnutím na židli/lavičku. Při rozloučení samozřejmě nemohlo cyhbtě symblické moravské "tož" a dvojice se rozjeli do různých světových stran s příslibem dalšího podobného srazu. A všichni žili šťastně až do... další soboty kdy na Honzu čeká další koncert AT - tentokráte v Opavě. Želva dozpívala, Ganův šepot ustal, efekt polibku Můzy přestal působit - zde tedy příběh prozatím končí.

-Ganův posel