Frank O´ Nero Muž, 55 let / Teplice

Kámoš mi nedávno poslal takový zamyšlení nad tím, jak vnímáme současný svět před přezutím čtvrtých gum, jinými slovy, v době, kdy už nám vždycky bude 2 x 20 a víc. Byl to v podstatě seznam proklamací, uvozenými větou JE TI DEVATENÁCT. Neznáš svět bez počítačů, internetu, mobilních telefonů, jabberu a icq. Události ze srpna ´68 nebo listopadu ´89 jsou ti stejně vzdálené, jako II. světová válka nebo pád Bastily,“ a tak podobně, jistě vás napadnou další. A ten státní svátek 17. listopadu, o ten mi dneska jde. No jo no, je to tak. Od nového zamíchání v mocenském pokeru, kde karty na Národní mezi vysokoškoláky a dobře organizovanou policií rozdávali agenti státní bezpečnosti, uběhlo už 19 let. Vybavuju si svoje pocity z tehdejší doby. Nebyl jsem žádnej disident, tahle dějinná epocha mě zastihla jako svobodníka Československé armády na letišti v Hradci Králové. Stejně jako drtivá většina mých tehdejších spolubojovníků jsme byli sotva dvacetiletí kluci, zmateni a zaskočení, s mozkama vymytýma ustavičnou propagandou od Jisker přes Pionýry, občanskou naukou a SSM po PŠM na ÚVS, případně agitkama z prvních pracovišť. Ale děj událostí byl nezvratný a každý z nás rychle uvěřil v budoucnost ve svobodném světě. A jak jsme na tom k dnešku? Svoboda přišla, stala se každodenní všedností a každý z nás s ní nějak naložil. Jen ten poker o prachy a skutečnou moc běží dál a po 19 letech se do hry vrací staří hráči. Jo, to je fakt průšvih, jak dopadly poslední krajské volby. Je až neuvěřitelné, za jak krátkou dobu je česko - moravské mlčící většině jedno, komu svěří zodpovědnost za veřejnou správu, kolik lidí se nechá oblbnout prázdnými hesly a klidně zvolí bývalé ideologicky bezúhonné komunistické soudruhy, pevné kádry někdejší fízlácké StB. Definitivně jsem tedy po 19 letech od 17. 11. 1989 pohřbil jednu z nadějí z dob, kdy jsme poprvé poznali jaké to je žít ve svobodném světě, kdy jsme měli chuť podílet se na budování společnosti, která našim dětem nabídne život, který si budou moci utvářet vlastními silami a schopnostmi. Reálnou šanci k tomu mají, tak jako tomu bylo před listopadem ´89, jen někteří. Ti, kteří se vám klidně budou lhát do očí „že vám za dodanou práci určitě zaplatí hned zítra“. Ti, kteří se nebudou stydět dát vám podepsat smlouvu, představující v lepším případě jen cár papíru, v horším případě předem prohraný soudní spor. Nevidím svět černobíle, všímám si lidí, kteří s dobrým nápadem prorazili a uspěli a moc jim to přeji. Před listopadem ´89 by šanci uspět neměli. Stejně tak ale i ze svého blízkého okolí znám mnoho těch, kteří se pro svůj osobní prospěch neštítí v podstatě ničeho, kteří jsou spokojeni s tím, že spravedlnost u soudu získá ten, kdo zaplatí dražšího právníka. Kterým vyhovuje, že je policie neumí najít v jejich bydlišti, ačkoliv se stačí zeptat v místních potravinách, a taky, kterým je jedno, že po reálné zákonodárné moci opět sahají někdejší kádry z národních  a okresních komunistických výborů. *** Lidi, já vím, že tady jsme na muzikantským webu. Je fakt, že nám nehrozí basa za písničky o životě kolem nás, že svět umění obecně není omezovám uměle stavěnými bariérami, uchycenými na podloží bezpáteřní a ve své podstatě prolidské ideologie. Co ale není dobře? Že se v naší české současnosti najde jen málo umělců, kteří by své jméno ze svého přesvědčení propůjčili světu místní, komunální politiky. A není divu, umělci vždy byli barometrem poměrů, v kterých žili a tvořili. V zemích s pevným, stabilním politickým zřízením se lidé svůj názor projevit nebojí. Se svými sympatiemi nebo kritikou k jednotlivým politickým proudům kapely veřejně vystupují, od místních po platetární celebrity věhlasu Bona Voxe, Micka Jaggera nebo Bruce Springsteena. To u nás neplatí a o něčem to podle mne svědčí. Ve svém okolí neznám kapelu, která by nezištně, jen pro přesvědčení, zahrála v rámci jakékoliv předvolební kampaně. Je pár skupin, které na takovýchto akcích zahrají za dobrý honorář. A jen jako pověstného šafránu mezi námi žije pár muzikantů, kteří svůj postoj umí vyjádřit dostatečně nahlas. Za všechny jmenuju Davida Kollera, který svůj názor na „obcházející strašidlo komunismu“ dával a dává najevo dost jasně. Hele, a co bude až mu to někdo zase zatrhne, to se necháme zase mlátit? Nebo ty dneska devatenáctiletý?

Včera mě celej den tak nějak „svrběly“ prsty a dneska jsem si vzpomněl proč. Byl to na den rok, kdy jsem nastoupil do Blue Rocket jako kytarista a zhoršil jim celkovej věkovej průměr. Nebudu se moc rozepisovat o tom, jak k tomu mohlo dojít, když jsem byl do tý doby basák. Svoji roli v tom sehrála účast na mejdánku v bejvalé hospodě Kačák v Tisé, Ladyho šichty ve sklárenským pracovním lágru, Mike Vojnar a jeho záliba dávat muzikanty dohromady, nestřídmá konzumace piva a taky moje veselá povaha. A ještě další vlivy a osoby zasahovaly do děje, nicméně aktéři příběhu ještě žijí a nebylo by správné na všechny říkat všechno, ovšem první dny a měsíce byly (a doteď jsou) opravdu raketový. *** Na první zkoušku, kdy jsem klukům ještě zpočátku vykal, mi Černoch půjčil svoji tehdejší záložní kytaru, fialovýho Squiera, kterej měl tak lehounce jdoucí volume potenciometr, že stačily dva pohyby pravačky přes struny a kytara byla němá, resp. úplně ztlumená. Tohle jsem teda z basy fakt neznal. I tak jsem nepředváděl žádný zázraky, ovšem tohle častý hraní na „playback“ celkovému obrazu mého nepochopení hry na kytaru ještě patřičně dodalo. Čili Honzo – DÍKY, ty voe!!! Dodneška nechápu jak je možný, že si mě jako kytaristu nechali. Časem jsem ale do toho jižanskýho vlaku naskočil, naučil se svý riffy a pořídil si od bývalého člena červený SG, s kterým se na podiu výborně tančilo. Jo, je to ta kejtra z obrázku. Už ji nemám přátelé, slouží teď v Last  Rebel Mikiho Vojnara a já mám jinou.*** Za měsíc od přijetí jsem odehrál první koncert, dokonce výroční, k 10. letům kapely v teplickým Jazzklubu. A abych to měl fakt osolený, koncert se měl celej nahrávat jako fanouškovský DVD. Nebudu napínat, v podstatě celej repec jsem se naučil doma podle nahrávky, kterou jsem si pořídil na zkušebně – na záznamu byly jen bubny, basa a jedna kytara, zpěv žádnej. Já si ty svoje kytarový party (a foukačkový taky) v podstatě musel vymyslet, s vědomím, že: a) to co je na nahrávce je třeba doplnit, b) kde jsou sóla hrát nekomplikovaně, c) nikdy nevymyslím to samý co Samec, protože ten oproti mně na kytaru opravdu hraje a tak se mu do těch jeho prstokladolamů stejně nemůžu trefit. A vyšlo to! Dali jsme jednu sehrávací zkoušku, moje výkony nikdo nekomentoval a po odehrání jsme se domluvili, v kolik se v Jazzklubu sejdem. Kapela jinak celý září 2007 a kus října zkoušela jen dvě písničky dokola, Route 66 a Tak mě mačkej, chtěla je co nejrychleji nahrát u Luboše Růžičky jako singl (a taky jsme je do koncertu v Jazzklubu nahráli, ale nějak jsme odložili mix, kdyby vás tyhle verze zajímaly…). *** Za rok s Blue Rocket je toho na vzpomínání už docela dost. Tak třeba už máme zcela jiné pěvkyně. V září 2007 to byla ještě Lucka s Petrou, ta ale záhy po Jazzklubu odešla, kdežto Lucka vydržela do letošních velikonoc (zdědil jsem po ní troje koncertní džíny). Lucku od cca ledna doplňovala Aradena, která koncerty od Lucčina odchodu do Frydku táhne sama, nicméně, na srpnový Blue Rocket Night 2008 jsme objevili altovou Barču, která by mohla vydržet a zpěvačky by zase jednou mohly bejt na pódiu dvě, což nám s popularitou dost pomáhá J !!!! Od loňskýho září jsme k dnešku odehráli 41 oficiálních koncertů, ovšem akcí, kterých jsme se jako kapela účastnili, bylo víc a koncerty to v podstatě byly taky, třeba Pájovy narozeniny u Čerwa v Brozánkách. Mimo jiný jsme se na pódiu střídali s Čechomorem nebo z The Cell, máme za sebou výjezd do SRN, dokončujeme první desku, zdárně proběhl Raketovou základnou zorganizovanej festival Blue Rocket Night 2008, máme prsty v dramaturgii bývalýho teplickýho K.N.A.K.u, kde se od 12. 9. usadil Rockový klub Raketa, mezi Teplicema a Římem jezdí kamion s logem kapely přes celou plachtu a taky jsme dali dohromady pár chytlavejch novejch písniček. Před náma jsou dobrý koncerty s Pumpou nebo s The Cell, dodělání desky Starej kmen nebo výborně obsazenej festival Stetson & Bourbon v Otrokovicích. Takže druhej rok s Blue Rocket začíná fakt dobře.

Kapelám, příznivcům, a především všem z Rocket co se na organizaci festivalu Blue Rocket Night 2008 nadřeli: BYLA TO PARÁDA!!! Taky proto se počasí umoudřilo a deštivej hurikán, co v pátek hrozil fičet celej den, nás nakonec nechal na pokoji, nespláchl nás z Panorámy dolů do Teplic a vykouklo na nás sluníčko na celej víkend. Dost kapel mě příjemně překvapilo a taky teda naopak. Budu se opakovat po Jaroslavu v Krupce, ale super nasazení i výkon předvedla Stará Škola, potěšila rodinná sešlost Crazy Rokenrol Team (CTR), opět rozplakali M.B.A. Band (to je fakt pochvala, pánové a dámy), Míra Kuželka a jeho Petr Kalandra Memory band taky váleli. Naprosto mě oddělalo zz boogie v podání olomouckého El Camina a fakt mě mrzí, že tihle mexikáni z Hané na podzimním Mlejně podle všeho nebudou. Zastřílel jsem si z luku, pivo bylo správně chlazený, jídlo šlo na dračku, protože už na mě nezbylo, cestu na záchod jsem našel díky vyznačkování trasy loučema. Prostě to všechno klapalo!! Super nápad dostal Samec s Márou o páteční půlnoci. Od CTR jsme si půjčili basu (díky MOC!!!), Peťa za bubny, Mára na zelený tele (zelený telecaster, jedna z rockeťáckých kytar) a rozjeli si poslední hraní pátečního večera, s posilou Mikeho Vojnara jr. za mikrofonem. Podle ohlasu to moc neprudilo, ba řekl bych naopak!! A pak, do svítání u španělek. Bejt ženská, tak Máru za ty Beatles vodtáhnu někam do houští! A koncert Blue Rocket v závěru festivalu, v sobotu na konec, byl prostě úžasnej. Sakra, zní to jako samochvála, ale myslím to tak, že ho nádhernej udělali lidi, kterejm jsme hráli. Kdykoliv jsem se z pódia podíval do lidí, viděl jsem jak si s náma zpívaj, rozesmátý obličeje s úsměvy od ucha k uchu. Tak tohle jsem měl na mysli. Bylo na nich vidět že je to fakt baví a tak proto – úžasnej. Nepotěšil mě kámoš Apíno, zpěvák z Black Jacku, když na svejch stránkách tvrdí, že jejich páteční festivalový koncertní výkon zařízl zvuk, resp. zvukař, co něco „vymejšlel“. Netvrdim, že P.A. bylo to nejlepší co se dá sehnat, ale máme ho prověřený a tenhle zvuk klidně označím za téměř nadprůměr, včetně obsluhy. Jestli Black Jacku něco ublížilo (mě se jejich koncert líbil, ale sledoval jsem Apína, jak spokojenej není) tak to, že na pódiu měli aparáty fakt vohulený. To je pak jasný, že se zpěvák neslyší, když mu do zad ze tří metrů hraje 100W lampovýho výkonu, před kterej, vzhledem k velikosti areálu, snad bylo i zbytečný dávat mikrofon. Stejnej problém měli z Krkonoš dorazivší Six Pastels, kytarák s Voxem to měl taky dost nahlas a zvukově spoluhráče válcoval. No, je to každýho boj a když si vybavim, jak jsme kdysi s jednou kapelou hráli před Krucipüskem (Big Water, koupaliště Žatec, to jsem byl ještě basák) a Karel Adam přišel k mýmu aparátu, vohulil všechno doprava (tehdy tam hrál Robin Davídek a taky to nešetřil) a hrálo to fakt jako prase, tak je třeba říct, že i hrát nahlas se musí umět. *** Tak abych to nějak uzavřel, Blue Rocket Night 2008 byla doopravdy vydařená akce!!!