Frank O´ Nero Muž, 55 let / Teplice

Asi dneska je to 40 let, co jsem byl počatej. Vypočítal jsem si to od data narození, který je hned na začátku června. Jo jo, jsem ročník devětašedesátej. V naší republice se tenkrát děly móóc ošklivý věci. Pohled na tanky projíždějící ulicemi rozhodně musel nahánět hrůzu a 137 mrtvých, to vypovídá a obviňuje. A dějou se divný věci i teď. Nejvíc mě dneska rozštípali nějací smradi, co si říkaj Mladí Komunisti. V nějakých novinách prohlásili, že necítí žádnou potřebu se k událostem z 21. srpna 1968 vyjadřovat. Nechal bych je, blbečky, navštívit pozůstalé, ať jim to svý „vyjádření“ řeknou do očí. No, nechci tady moc prudit s politikou, ale už si to sakra lidi přeberte – nerozkrádejte si naší krásnou zemi pod rukama a zatočte konečně s hnědejma nebo rudejma přízrakama. Už je načase!!

V životě každý kapely nastane chvíle, kdy jede z jednoho kšeftu na druhej, s vynecháním zastávky v domácký základně. Dobrodružnější povahy si to chtějí užít a sbalí spacáky nebo deky, že jako přespí pod širákem. No a když se rozprší, to pak bývá čára přes rozpočet a nezbyde, než se nacpat kamkoli, kde je alespoň sucho – kapelní auto je logicky nejbližší cílem. Tak se tedy stalo, že jsme s raketama spali v kapelním vozidle a jelikož je to zkušenost neobyčejná a rozhodně k nezaplacení, tady je pár rad, jak takovou situaci zvládnout, přežít ji ve zdraví a nepřipravit se o kamarády. Rada první – buďte tolerantní!! A to daleko více než kdy jindy. Je jasný, že nikdo nejde spát za střízliva, v podbřišku tlačí litry konzumovaných tekutin, které metabolismus po rozložení alkoholu na cukry a další živiny neúprosně vypuzuje ven. Je-li vás v dodávce 8 a každej musí jednou až dvakrát za hodinu, je jasné, že co chvíli se někdo sápe přes polospící-bdící spoluhráče, rachotí dveřma, vyvětrává pracně nadejchanej smrádeček a pak, vykonav svou potřebu tělesnou, chce ještě k tomu zpět dovnitř. Usnout je opravdu těžké!! Rada druhá - nedívejte se na hodinky. Neznám chmurnější pocit totální beznaděje, než pohledy na ciferník v hodině mezi psem a vlkem, kdy prvním pohledem zjistíte, že je půl čtvrtý a druhým, po nekonečně se vlekoucích minutách, kdy jste přesvědčení že uplynul bezmála rok, se přesvědčíte že se ručičky (na digitálkách číslíčka) posunuly jen o 10 minut. Rada třetí – nebojte se dotýkat se navzájem. Kapelní dodávka, nasardinkovaná alkoholem zmrtvělými těly, je prubířským kamenem kapelních vztahů. Předsudky musí stranou! Když je kytarista, tisknoucí se k vám zprava v těžké životní situaci a hlavu již zpříma neudrží, poskytněte mu své rameno, obejměte ho a nechte ho vyspat. Jednou vám to vrátí! Jsou-li v kapele zpěvačky či spoluhráčky, je nutné dodržet sedací pořádek stylem první, druhá. Hezky na střídačku. To samozřejmě neplatí, jsou-li kupříkladu zpěvačka a dejme tomu basák ve fázi „chození“. V takovou chvíli ostatní členové kapely respektují i tu minimální míru soukromí, které je možno v kapelní dodávce v obdobné situaci pro alkoholem obluzený pár dosáhnout. Samotní aktéři pro změnu ostatní členy skupiny neprovokují hlasitými vzdechy, chtíčem ztěžklým funěním a přílišným vrtěním. Rada čtvrtá  - chrápání se dá vydržet. Rozhodně hlasitě oddechujícího spoluhráče neinzultujeme dlaní sevřenou v pěst a nebudíme ho tím. Chrápe-li, je to dobré znamení. Konečně usnul a na nejbližší štaci bude alespoň trochu odpočatý a dobře odehraje. V podstatě je přípustné různé pomlaskávání, syčení a podobně znějící vokální projevy, po nichž chrápající v intenzitě chrčení polevuje. Zapovězeny jsou ale zoufalé hlasité výkřiky. Ruší ostatní a k jedinci, který se takto neovládl a povykuje, budí nevraživost, která je rázem intenzívnější, než ta, kterou doposud požíval pochrupující člen. Rozhodně nepřípustné jsou údery do chrupajícího obličeje! To by kapela dlouho nevydržela pohromadě, kdyby se její členové takhle podle chovali a zbaběle mlátili nic netušící sólového kytaristu. Rada pátá – stojí to za to. Víc než kdy jindy platí přísloví, že jitro ohlašující nový den přináší naději. Neznám šťastnější lidi, než muzikanty, kteří spolu přežili výše popsanou těžkou noc, a kteří se za ranního rozbřesku vypotácejí z dodávky, protahují ztuhlé údy a zapalují první cigára, nadechujíc se čerstvého, ranní rosou provoněného vzduchu. *** A jen pro pořádek, aktéři noci v dodávce sice byli členové Blue Rocket, nicméně k popsaným situacím nemají žádný vztah, rozhodně neplatí, že by basák chodil s Léňou! Na druhou stranu, že já a Samec chrápeme, to ví každej:-)

V Hřmeníně u Sobotky, což je, pokud nevíte, přibližně napůl cesty mezi Mladou Boleslaví a Jičínem se 28. – 29. 6. 2008 už poněkolikáté konala letní Summer southern Session „Mlejn 2008“, kterou pořádá mladoboleslavskej M.B.A. Band. Prostě sraz kapel, libujících si v Southern rocku nebo spřízněných odnožích rocku s kořeny za Atlantickou louží. Záměrně uvádím poněkolikáté, protože když se Mára (náš pěvec) vítal s lidma na 14. ročníku, tak Kosina, lídr M.B.A. Bandu, vrtěl z davu hlavou, jako že né. No, tak já nevim pokolikátý už M.B.A. Band tuhle super akci zorganizovali, ale nebudu to natahovat, zahráli jsme si tam, stejně jako fůra jinejch kapel, opravdu parádně. Jednak se lidi na Mlejn jezdí bavit – to už je tam taková tradice, že neseděj tupě u piva a nejsou kyselí, ale především, kapely hrajou čím dál líp! Kdo si počkal na The Cell nebo M.B.A. Band, stačilo zavřít oči a byli jste na festiválku kdesi v Georgii (pokud jste do sebe nelili „zelenou“, kterou tam měli za famózních 15,- Kč) . Ale ostatní kapely hrály taky móóóc dobře. Od debutující formace Last Rebel, kterou býčím hlasem ovládá Mike Vojnar přes Sweet Pain, Longtone, 1202 Station, Jack Daniels, nás (Blue Rocket) až k Second Bandu a El Caminu, který to celý zavírali (jóó, kdo jste chrápali, udělali jste chybu. Mohli jste slyšet jejich ženu co mlátí prsamama) jeden nášup za druhým. A taky to prostředí dělá svoje. Věřim, že spousta zasloužilejch českejch jižanů má na Mlejně u Libáně prostě závislost. Aby ne, je to charismatický místo uprostřed krásný přírody, který na nás všechny co jsme tam byli účinkuje podobně jako klášter v Panenském Týnci na chorobné pesimisty. Jelikož se Dališ s foťákem nezastavil (na to že slavil rok od Mlejnský svatby výborně zaostřoval čočkou), dočkáme se jednou jeho postřehů i fotodokumentace na Herald Dixie. Já bych teda jen rád M.B.A. Bandu a Mlejnskejm poděkoval; jak za pozvání Blue Rocket, tak za ty úžasný kuřecí čtvrtky. Díky taky Pepovi Lesákovi a jeho crew za opravdu výbornej zvuk a světýlka a všem co přijeli, za super atmosféru pro nás, co jsme lezli s kytara hrát do stodoly. Zvláštní dík Gabče z M.B.A. (ona ví za co) a moji soukromou cenu „bavič“ - opravdu v dobrém míněno – získali el Milan z El Camina a kdosi, kdo po areálu lítal zabalený do konfederační vlajky a lá Batman a křičel „Supermagóóór“. A taky děkuju Aničce, svojí dcerce, která mě na Mlejn doprovodila, byla tam poprvý a parádně se pro ní hrálo.