Frank O´ Nero Muž, 55 let / Teplice

Předkulatý, 24. ročník Summer Southern Session Mlejn na janďourkově mlejně u Hřměnína už bude po 23. červnu 2018 žít jen v paměti účastníků. A tak honem honem, rychle pár postřehů, dokud jsou vzpomínky ještě čerstvé a nezahalí je neprostupná mlhovina přibývajících dnů a přibývající zástup odumírajících buněk po štamprličkách něčeho „dobrého“.

Ve Mlejně u Libáňského potoka se alespoň na chvíli zastavil čas a některé telefony tam stále mají problém s udržením signálu na příjmu. Už se tedy nemusí běhat na blízký kopec jako při prvních ročnících a „lovit vlny“, ale přesto je příjem telefonního signálu tu a tam nejistý a výmluva „Tys mi volala?? Tady to ale nezvonilo, blbne tu signál …“ je stále použitelná!

Na stolech se mezi půlitrama, panáčkama, lahvičkama plných okurčiček, kozích rohů a kyselých rybiček, a taky pochoutkama ze zabijaček i z pekařských pecí stále častěji povalují powerbanky a kromě cigárek, ať balených nebo kupovaných bůhví od koho se šlukuje z e-cigaret různých typů, velikostí a dýmavosti. A nástup elektroniky do běžného života rozšířil a obohatil i debaty. Už to není jen o sestavách Lynyrdd Skynyrd a o nejlepším koncertu Allman Brothers Bandu, ale taky kterej e-smoke systém je lepší a v čem, kterej datovej tarif se víc hodí pro tablet, co se tamhle nabíjí. No prostě…před pár rokama se ještě nemyslitelné zhmotnilo i na Mlejně. Ale pokrok prostě nezastavíš…

Svět módy šílí, v různejch obměnách se vracejí roury nebo zvonáče a vypadá to, že ještě my zažijeme pánský společenský sukně. Ovšem na Mlejně je stále přípustný outfit především z džínoviny, ti bohatší svůj společenský status potrhnou oděni do kůžáků a bund, každý kus oděvu evidentně v ceně středně dobrý kytary. Hlavu dospělého muže samozřejmě může zdobit stetson nebo třeba „fidelka“ ozdobená patřičným logem. K vidění jsou také čapky konfederační pěchoty a společensky nijak nedegradující jsou též montérky. A to včetně památečních, z kvalitní modrákoviny, co v nich děda, ještě jako statný junák, kopal meliorace v JZD. Moderní montérky západního střihu s mnoha kapsami a suchými zipy rovněž nevadí. Pokud si ale chcete na Mlejně na záda namalovat terč, naražte si na lebku bejsbolku a otočte ji kšiltem dozadu. Módním trendům je ale na Mlejně nadřazené jiné pravidlo. Kdyby ho někdo sepisoval, tak snad asi takhle. „Je jedno co máš na sobě za hadry. Důležitý je, jestli se nechováš jako kokot.“

Růst malobchodních cen se na Mlejně pozvolna mění a velmi mírným navyšováním na okolní svět dotahuje. Přesto ale stále zůstává, s výjimkou cen piva, pevně přichycen k minulému století. K němu tedy i v roce 2018 odkazují zejména ceny kafe-turka za 15, tlustej párek s chlebem „vemsikolikchceš“ za 35 a poctivý decák rumu nebo zelené za 40 a v běžné hospodské míře za 20.

Přibylo vícegeneračně obsazených southernrockových kapel. A taky těch, v nichž děti začínají doplňovat svoje rodiče. V roce 2018 do téhle škatulky pasují jak Last Rebel Mika Vojnara a jeho juniorů u kytary a basovky (a sličné Markéty Čermákové za mikrofonem), tak plzeňští Big Boys Band, v kterém synci taťkovi dovolili, aby s nima jezdil po štacích. No a samozřejmě nevynecháme Blackies a klan Kosinovců. Přesgenerační kapelní soužití se vlastně v roce 2018 týkalo všech hrajících. Výjimku mohli tvořit jen Bandoleros. Tihle liberečtí desperáti jsou vesměs vrstevníci, ale věkovej průměr jim zkazil ten novej mladej kovboj za bicí baterií. Takže suma sumárum, od Last Rebel přes Old Boars Band a Big Boys Band k Blackies a Blu´Ravens až po The Cell je radost koukat a poslouchat, jak si omladina začíná omotávat stáří kolem prstu.

Od prvních ročníků do současnosti roku 2018 se nám dochovalo několik „Mlejnských jistot“. Každý účastník se i v sychravém počasí může vyspat v suchu, a svoje „lidské potřeby“, malé i velké, může vykonávat v pohodlí a velmi civilizovaně. K jídlu dostane mimo jiné lety chuťově vychytávanej buřtguláš nebo štědrou porci grilované kuřecí nohy. Kulinářská úprava obou jídel je legendární jako samotný festival. Okolo stavení stále teče potůček s romantickým mostkem na druhý břeh. A lidi, kteří jsou na Mlejně doma, si s vámi rádi pokecají a patří k nejsrdečnějším obyvatelům Česka od Aše až do Ostravy.

                                                        psáno v červnu 2018 pro facebook kapely Last Rebel

Petr Bultas band, ústecká kapela hlásící se k southern rocku slaví letos třicátiny. Skupina stále funguje, i když několik posledních let přetrvává v jakémsi stand-by režimu. Jako televize nebo cédéčko, které čeká trpělivě na impuls ke spuštění. A ten nyní přišel.

Kapela se naplno rozezní 30. září v ústeckém Národním domě, aby provětrala své sice fousaté, a přesto nestárnoucí songy. Nebude v tom sama, jako hosté se představí pražští Second band a domácí Last Rebel.

Kapelních kulatin se několik muzikantů, kteří její zvuk výrazně spoluutvářeli, dnešních dnů nedožilo. Letos v zimě se po vleklejší nemoci do nebeské zkušebny odebral basák Václav „Pip“ Čavojec, kde už na něj několik let čeká bubeník a zpěvák Joe „Dixie“ Gavura.

Třicátiny v životě kapely, to je fakt milník. A protože jsem do kapely několik let patřil, dopustím se tady trochu rozvleklejšího tlachání. Však už na to mám roky a vstup do PBB doslova poznamenal celý můj další život. Se zpěvákem Mikem Vojnarem nebo kytaristou Pavlem „Omarem“ Bochezou jsme v ní společně doslova vstupovali do dospělosti.

V éře PBB jsme zažili své první velké lásky. S ženskejma, ne mezi sebou! Potkali jsme své první ženy a s Omarem si pak navzájem dosvědčili svatby, Mike si vzal během bouřlivějších let závěru minulého století stejnou ženu pro jistotu dvakrát. A dobře udělal!! Byly ale také první rozchody a rozvody. Zkrátka, vytvořila se pouta. A i když jsme se po odchodu z PBB i my rozletěli do světa, vždy nás to tak nějak k sobě táhlo.

Omar mě kolem roku 2008 přizval jako basáka do projektu Michala Braxatorise Okoryba. S Mikem, Bultasem a Pipem oživil PBB na několik let. Já se s Mikem na několik let sešel v Big Water a později, když Mikovy synci dorostli natolik, aby udrželi kytary, zakládali jsme Vojnar family band. A loni a letos jsme my tři zase spolu hráli. Sešli jsme se pod hlavičkou kapely, trochu příznačně pojmenované Last Rebel. Omar v ní byl už pár let přede mnou a opustil nás na jaře 2017, zběhl k folkařům. A ano, v repertoáru Last Rebel písničky Petr Bultas bandu stále máme a víme, že lidi baví.

Začalo to pro nás ale v Petr Bultas bandu. A když je tu na krku ta třicítka, je načase si zkusit říct, co to vlastně v té kapele bylo a stále je? Že si na ní lidi pamatujou, a že koncerty, které PBB ohlásí se těší příjemnému diváckému ohlasu.

Petr Bultas band v širších souvislostech, aneb ústecká jižárna zahalená smogem

Hudební život v Ústí nad Labem mě od prvních let, kdy jsem v něm začínal fungovat, vždycky hodně mátl. Jako by se v něm v roce 1992 odráželo samotné město. Nesourodé a s několika dominantami, které k sobě nijak nepasují. Stojí tu Střekovský hrad, Větruše, Operní divadlo, v centru města kamenolom a také dvě chemičky schopné při havárii vyhubit malý africký stát, socialistický hotel Bohemia nebo Mariánský most. Navzájem nemají společného vůbec nic. Jen to místo v zákrutech údolí řeky Labe. A s muzikou to bylo (a co tak stíhám sledovat tak stále je) obdobné. V ulicích a hospodách se potkávali operní pěvci z divadla, rebelující intelektuálové z Činoheráku, countrymani žijící od Porty k Portě a kvasem kolem legendárních Fešáků. A taky příznivci Vaška Neckáře a Michala Tučného. Do toho hardrockeři a rockeři těšící se na koncerty Totalu nebo Staré Školy a teenageři, z jejichž vření se formovaly Houpací Koně, Lamači zápěstí, Sníh na Schodišti, Anna a já a v metalu Ayerdall nebo Hydrargyrum.

 Stále věřím, že to bylo samotné město, které utvořilo sound Petr Bultas bandu. Kapelník a precizní kytarista Petr „Ronie van“ Bultas nikdy nepřísahal jen na jižanský hvězdný kříž. Při tvorbě mu do toho kecaly různé české i světové jazzrocky a artrocky. A taky Mothers od Inventions Franka Zappy, Grateful Dead nebo King Krimson. A když kapele předhodil kostru skladby, maso dodělávali Dixie a Pip, plnokrevní rebelové bez příčiny. A myslím, že tady zaúřadovalo hlavně Pipovo ryze osobité chápání úlohy baskytary v celkovém soundu. Do Petrových vycizelovaných skladeb se pustil jako šílený dřevorubec, snažící se tupou sekyrou prosekat si cestu k jádru skladby hrubou silou.

 Právě proto nejspíš vznikly pod značkou Petr Bultas bandu svébytné písničky, do kterých se promítly životní zkušenosti lidí, lapených v průmyslem a tehdy také smogem prolezlém městě, ležícím v příhraničí chudého českého dělnického severu. Je v nich melodika často překračující osnovu a formu klasické vícekytarové jižanské rubačky. Nezasvěceného by také mohly mást poetické názvy skladeb. Letní part, Šachová partie, Kdesi cosi bylo nebo Učitelská. Moc nebezpečně to nezní. Čistě soukromě si myslím, že je to takový mistrův (Bultasův) soukromý jemný vtípek. Ale pozor, je to čistokrevnej a pořádnej bigbeat! A Petr Bultas dokonce se dostal do textu jiné české southernrockové bandy. Zasloužil si řádek Dominika Walenfelse v jedné z písniček Generál Lee!

 Petr Bultas band, kapela poprvé na tělo

 Já jsem do PBB nastoupil kolem roku 1992-1993 vybavený kytarovým aparátem, Jolanou D-Bass, s  praxí v trashmetalu a doslova jako holobrádek. Vousy mi opravdu narostly až za pár let. Ke skupině jsem se přidal v době, kdy se Pip oženil a nové životní perspektivy ho podle drbů vyháněly od muziky do hospod a nutily ho lézt po stromech. Zkoušelo se u Dixieho doma ve sklepě obloženém geotextilií a platy od vajíček. Jako kapelní posila jsem přišel v druhém sledu, několik měsíců přede mnou se do PBB včlenil kytarista Pavel „Omar“ Bocheza, který nahradil Jardu „Tyčku“ Vacka.

 Petr Bultas band mi otevřel dveře k hudbě, kterou jsem do té doby znal jen povrchně. Měl jsem tehdy přehled o metalu a jižanskej rock mi neříkal nic. Jasně, znal jsem tehdy nejprovařenější pecky od ZZ Top a asi dvakrát v životě jsem do té doby slyšel Sweet Home Alabama, aniž by mě zajímalo, od jaký je to kapely. Líbilo se mi mraky muziky a tohle prostě byly jen další písničky na mejdany při poslechu tehdejšího ústeckého rockového rádia Radioclub nebo v průběhu prokalený noci v Tukanu.

 Příchod do PBB pro mne tedy představoval nejen tu a tam v týdnu zkoušení, ale hlavně nekonečné mejdánky u Dixieho. Byly to taky stále dokola míchaný vajíčka, hromadící se flašky od piva, žitný a kmínky, vajglíky veselýho hulení ale hlavně nekonečné kilometry navíjeného magnetofonového pásku, který z Dixieho kotoučáku přehrával Four Horse Man, Lynyrd Skynyrd, Allman Brothers, Georgia Satellites, Omar & the Howlers a mraky dalších band z jihu spojených států. Pamatuju se, že jsem tehdy nebyl za úplný jelito jen díky vlastnictví desky polské kapely Krzak a originál kazety koncertu Johna Mayalla.

 S PBB jsem zkrátka zažil svých hodně muzikantských „poprvé“. Poprvé jsem s nimi byl v profesionálním nahrávacím studiu, když se točil sampler Whiskey a Buráky. Byl jsem poprvé „v Praze“, když jsme v legendární Malostranské besedě hráli s Generál Lee. Byl jsem poprvé v ústeckém „nároďáku“, když jsme předskakovali koncert Žlutého Psa. V kapele jsem poprvé hrál na pětistrunnou baskytaru. Když jsem ji dotáhl na zkušebnu v Božtešicích, tak to tenkrát dost nelibě mistr Bultas komentoval slovy, že jsem ztratil hlavu. Dodnes si myslím, že se mu nelíbil charakteristický tvar nástroje, jehož krk byl konstrukce headless.

 A teď mi Petr Bultas band nachystal mé další životní „poprvé“. Koncert vzpomínkový.  Sehráváme na 30. září repertoár, který odehrají různě promíchaní muzikanti, kteří mají po třiceti letech společného jen jedno. Že v PBB hráli a v různých jeho etapách mu nedali padnout. Dokonce mám tu čest koncert zahajovat. První dvě písničky zahrajeme v pokud možno nejstarší sestavě. Jelikož už Pip ani Dixie mezi námi nejsou, nejstarší basák jsem já.

P.S.

Tak jsem zvědavej, kdo 30.9.2017 přijde/přijede do Národního domu v Ústí n/L hodit bokem.

Před zhruba dvěma roky jsem kvůli pracovnímu vytížení z řad teplické kapely Blue Rocket dobrovolně odešel. Kapela omladila o basistu/kytaristu Víťu „Mádlo“ Chocholouše a jak se nyní s novou deskou ukazuje, právě tranzfůze čerstvé hudební krve do kornatějících tepen teplické rocketrollové úderky bylo bandu zapotřebí.

Novou sestavu Blue Rocket zpečetili při zdařilé šňůře na postu exkluzivního předskokana kapely Kabát v létě roku 2015. Band ale mezitím pracoval a jednal, na zkušebně točil pracovní demosnímky a chystal svůj refresh pro rok 2016, ke kterému si zvolil, jak už nyní víme, čaj.

V pořadí třetí rockeťácká řadovka Vařím si Čaj, vydaná pod hlavičkou Alfedus Music s.r.o.  má k noblesnosti ospalého anglického salónního odpoledne hodně daleko. Ingredience toho osvěžujícího nápoje kapela umíchala pod producentským dohledem Yardy Helešice a servíruje nám v jedenácti chodech doušky, které svého času stavěly na nohy britské tomíky, vzdorující Afrikacorpsu u Tobruku.

V Česku v současné době nehraje moc kapel, které se nestydí za kytarové hudební kořeny, prorůstající do pravěku rocku. V písničkách na černém kotoučku se stylizovanými kuchařinkami v andělském a dábelském negližé uslyšíte kytary akustické, s válečkem nebo, a to především, vražené do zesilovače s lampou a s volume straight to right. A přesto to asi byl producent Yarda, který zvuk pročištěných riffových aranžmá, položených na americky znějících bubnech a nachroptělé, gibsonovsky plazivé base podložil také nenápadnými klávesovými party a občas i nějakou tou, sice střídmou, ale o to víc fungující syntezátorštinou z 80 let.

 Ještě se nestalo, aby na desce Blue Rocket basovou linku dubloval synthbass (Dieta) nebo rytmiku étericky rozpohybovával vedle obligátní tamburíny, a dalších chřestidel a šustidel také triangl. A celé to funguje, digitální technologie je použita jen jako doplněk a podpora pro především velmi zdařilý a současný rockový sound.

Věřím, že deska Vařím si čaj může oslovit každého. Pravověrné fandy, které kapela nasbírala za bezmála dvacet své existence, potěší zvukovým posunem do druhé dekády nového století a také oprášením letitých, mnoha koncerty prověřených písniček (Zley, Vařím si čaj), které dostaly nový aranžérský kabátek. Hudebním fandům, kteří Blue Rocket objevili teprve nedávno, pak nabídne porci poctivé rockové muziky s nadstandartními texty zpěváka Máry Lepšího. Texty jsou ostatně velmi silným momentem celé desky. Mára v tom nezůstal tentkrát sám. Tu a tam pomohl Márův brácha Dan a v Majáku, sólovém kousku pro zpěvačku Janičku Ká, odhaluje pohled do tajemna ženské duše Jindřiška Vojtková. Starší ročníky osloví i akustické kousky. Na desce jsou dva a tak je ti mladší a více netrpěliví můžou když tak přeskakovat a stejně jim k poslechu dost nářezu zbyde.

 A co je na desce Vařím si čaj nejlepší pro mne? Kapela ji v podstatě celou zařadila na letošní playlist svých koncertů a jak jsem slyšel na křtu v Teplicích (27.5.2016), písničky znějí v koncertním podání ještě dravěji, než z placky. Pro nás, starý „rockeťáky“ to není nic novýho pod sluncem. Hudebnímu publiku v Česku se touhle deskou Blue Rocket představují jako další vyslanec kapelního života města Teplice, které na pódia po Kamilovi Střihavkovi, Kabátu nebo Už jsme Doma vysílá další potencionální stálici tuzemské rockové scény.