Frank O´ Nero Muž, 55 let / Teplice

Možná jste taky četli ty nenávistný výplody, namířený proti Lence Dusilový nebo Kollerovi (tomu bubeníkovi, néééé fotbalistovi ) po letošním rozdělování Andělů. Pokud to nevíte, tak Lenka uprostřed písničky Takafei přerušila zpívání a vyzvala hudebníky v sále a taky diváky čété jedničky, aby si, parafrázuji, líp vybrali, komu dají hlas, až se bude zase volit budoucí prezident… Ona toho současného zjevně fakt nemusí. A podle potlesku v sále a po dalším proslovu od Davida Kollera po několika dalších minutách bylo jasný, že není sama. Oba zjevně oslovili řadu lidí, kteří za volební plentou neváhají a Miloš nebo Babiš od nich hlasy nedostávají.

Z povykující názorové žumpy, která se poté rozevřela na sociálních sítích ovšem vyplývá, že si řada pisatelů myslí, že by „Dusilka“ nebo Koller měli hlavně držet hubu a maximálně tak psát písničky. A proč si v tomhle svinstvíčku teda taky máčím kotníky?

Protože si myslím, že umělci nám obecně tím že tvoří chtějí něco říct. Říkají to za sebe, ze sebe a stojí za to si je poslechnout. Vždyť pak máme na vybranou – souhlasím, souhlasím jen s něčím, nebo nesouhlasím vůbec, že? Ovšem na názor mají plný právo, stejně jako ho máme my, co až tak moc netvoříme. Pokud se pak nezačneme urážet navzájem, pak diskutujeme, svobodně se projevujeme. To je pro mě v pořádku. Dobu, kdy mi bolševici říkali co si mám myslet tady fakt nechci, jednou za život stačilo.

Umělce, kteří svou tvorbou dokáží zasáhnout srdce, vnímáme v takovéhle diskusi jaksi ostřeji a emotivněji. A stojí za to je poslouchat. Umělci k nám mluví už několik století a jestli jste z dějepisu nepropadali, tak víte, že obyčejné lidi v dobách dějinných zvratů a epochálních revolucí provázely burcující písničky, revoltující básně, provokativní obrazy nebo sochařská díla. Je prostě plným právem umělce říct o politikovi nebo úředníkovi, že se projevuje jako blbec.

„Hele, činoherák prej bude ještě hrát, bude se to jmenovat Maryška,“ zavtipkovali si 4. března 2014, pár hodin po nočním jednání ústeckých zastupitelů studenti na perónu vlakového nádraží. Tedy, to jo…. To je humor hodný mnoha replik, které ústečané už z prken svého Činoherního studia nejspíš neuslyší.

iDnes.cz

V nočních hodinách, za velmi nestandardních podmínek pro veřejnost, vedení města ignorovalo názor desítek tisíc lidí a dorazilo poslední hřebík do rakve divadelní scény, na které si talent tříbili generace oblíbenců múzy Thálie. Prošli jím, a nejen ve svých učňovských letech, evropsky uznávaní režiséři i herci. Heřmánek, Roden, Dvořák, Taclík, Rajmont, Chýlková, Poledňák, …místo teček si sami dosaďte další jména, nebude jich málo.

Činoherák nehrál pro všechny, to ne. Většina obyvatel krajského města nepochybně ví vše o posledním dění v Ordinaci i Ulici, nostalgicky zaslzí u majora Zemana a nějaké divadélko, zastrčené mezi řekou a zásobníky řepky, jim bylo ukradené. Ale Ústí je také město studentů, budoucích učitelů a vědců, je to město s bohatým kulturním kvasem, vyhýbajícím se multikinům, dýchavičnému baletu nebo pachtění se ústeckých ledových lvů.

Činoherní studio bylo jim a také mnoha dalším multikulturním prostorem, intelektuální oázou a místem oddychu od nákupních zón, dvou přes řeku na sebe hledících chemiček a kamenolomu v centru města. Nevydělávalo miliony… Stejně jako nevydělávají třeba květiny ve váze. A tak noční drama o posledním dějství ústecké činohry tedy zcela jistě nebylo o nevydělávaných penězích.

A jaký kus to tedy zastupitelští ochotníci sehráli? Je zřejmé, že ústečané, vyhnaní na balkón s policejním dozorem, mohli vidět pečlivě secvičené drama o demonstraci zastupitelské síly. Ono to rozjívené divadlo totiž městským konšelům nějak vadilo, dlouhé roky.. Jeho herci nemlčeli a z mnoha rozhodnutí městských radních si z divadelních prken dělali nepokrytě legraci. A často šli dál, odkryli karty u rozhodnutí, o kterých měla ústecká veřejnost vědět co nejméně.

A to bylo divadlu, závislém na hlasování při porcování městských peněz, nejspíš nakonec osudné. Co na tom, že ty peníze se do Ústí vrací z daní, že jsou veřejné. Zvolení zástupci města se rádi nechávají fotit, jak v dětských domovech předávají o vánocích bačkůrky, sedí v nově koupeném trolejbusu nebo stříhají pásku nějaké nové asfaltky. Že nechali za veřejné peníze renovovat park s rekordně drahými lavičkami nebo neuhlídali rekonstrukci domu kultury a chybami zaměstnali i přebujelý evropský byrokratický aparát, to slyší neradi. Co tedy s kritiky? Vyhnat je… Vyhnat je daleko a ještě jim dát najevo, čí pes je silnější.

Jednací aula ústecké radnice byla v noci z 3. na 4. března posledním dějstvím tragikomické frašky bez happyendu, jejíž zápletku by divadelní dramatici dali dohromady jen s nechutí, vždyť kdo by taky do divadla na takovou hru přišel? Ústecká činohra se dočkala své poslední truchlohry. Za Maryškou spadla opona a při děkovačce plácla jedna dlaň o jednu tvář místo potlesku. A jiné ovace už nebudou.

„Hallo Czech republic“ pozdravili publikum v jičínském Městském divadle legendární britové Slade. A pak už na nic nečekali a rozjeli koncertní show, v které ukázali, proč mají už přes třicet let na každém kontinentu oddané fanoušky.

„Ty vole, kdo neměl na penálu propiskou vyčmáraný jméno týhle kapely, tak byl za blbce,“ zavzpomínal jsem na svoje školní sedmdesátý léta minulýho století. Ladil jsem basu před  svojí velkou premiérou coby baskytarista Blue Rocket. A že byla tréma! První velký koncert po pěti letech s kytarou a hned je to společný hraní s britskou rockovou stálicí.

Blue Rocket měli v novém obsazení v Jičíně skutečnou premiéru. Po odchodu hostujícího basáka Kubánce jsem po pěti letech s kytarou přesedlal na čtyři tlustý struny a třetí kytaru si na krk pověsil zpěvák Mára. A ten rovnou ukázal, že roky hraní po hospodách a skládání se španělkou ho víc než dostatečně kvalifikovalo na kytaráka s rocket´n´rollovým odpichem.

Koncerty se Slade v ČR pořádá v roce 2012 agentura MAFO s.r.o. Smolařem jičínského večera byl tentokrát kytarák Honza „Černoch“ Černý, kterého zrazovala vysílačka. Dvakrát v průběhu koncertu měnil baterky v přijímači a nakonec sáhl po kabelu, kterej si pak málem vyškubnul z Marshalla, když na něj zapoměl při cestě na opačný konec pódia za huňatým kytaristou Petrem Samkem.

A aby toho neměl málo, ještě musel vysvětlovat, jak to že pije v Jičíně na veřejnosti pivo. Blue Rocket nejdřív varování místních o tom, že v Jičíně je to jako v USA moc nevěřili. Dokud si po koncertě nekoupili tekuté občerstvení a šli si po odvedené práci zakouřit před divadlo. Místní černí šerifové byli na místě dřív než u dopravní nehody. „Já to musím schovat do pytlíku,“ začal svůj kelímek doslova chlemtat Mára. Frank radši odešel do nekuřáckého divadla, vybavený e-cigárem a Honza, který toho večera rozhodně neměl první kousek, se pustil s policajtama do diskuse. Moc toho ale neukecal, nakonec byl rád, že dostal jenom poučení o městské vyhlášce a nemusel solit blokovou pokutu. Takže bacha v Jičíně, když chlastat, tak v hospodě, nééé před ní!!