Skleněný žárovky, černobílej svět
Seděl jsem na zemi a kolem mě prošla holka. Zelenej šátek. Nevšimla si mě. Neviděl jsem jí do tváře, ale vim, že v sobě měla to kouzlo. Nesla přes záda síť plnou hrušek. Byla asi roztržená, protože hrušky padaly ven. Jedna za druhou a ona o tom nevěděla. Zelený hrušky. Tak jí někdo pomozte! Já ne, já jsem tam spíš nebyl. Ani to, že sedím v písku jsem necítil. A kam jde? Už bude tma a tady v poušti je nebezpečný se ztratit. Trochu se bojim, ikdyž ona to tu asi zná. Myslim, že má děti a že to dělá pro ně.
Anebo jinou, úplně včerejší:
Přijít v noci na dvorek, kolem dokola zdi a žádný cizí lidi. Stát tam sám nebo s někým. Od někud seshora visí žárovky, jenom za šňůry a pomalu se začnou rozsvěcovat. Jedna za druhou. Skleněný žárovky. Černobílej svět.
