chvatně strhla kříž, který visel tak drahná léta na zdi, že tam po něm zbyl obrys. Nebyl to zrovna klasickej kus z antikvariátu nebo rodinnej poklad, ale kříž na hrob, lehce orezlej, ale ne moc důstojnej. Přesto se v něm každý ráno svůdně odráželo
světlo. Nebyl nedotknutelnej, to ne. Bude ho škoda.
Rozběhla se přes pokoj a zabodla ho do svého manžela, který u okna zrovna listoval ranními novinami. Tlačila ze všech sil a zdálo se jí, že kdyby chtěla, narve ho do něj úplně celej. Čekala, že se nebude bránit, ale že bude mít tak vyčítavej
bezbolestnej výraz, to jí dost znejistělo.
Řekl jenom: "Ale" a potom upad na zem jako nemotornej lachtan. Vzpomněla si na fotku z jeho dětství, kde vypadá strašně nešikovně na lyžích. Jinak vlastně spadnout nemoh´.
"To byl teda doprdele neuzavřenej konec života", zanalařila si. Sehla se k němu, jestli větu nedokončí. Jenže jeho oči byly víc skleněný, než má jejich vycpanej hranostaj v předsíni.
Za chvíli bude v šoku a jediný, na co si vzpomene je ten nechutnej výjev chlupů, který kříž zčesal dovnitř, když zajížděl do břicha. Je jí z toho na blití, takže odloží včerejší bublaninu.
Talířek cinkne o stůl a ona si uvědomí, že ho přece milovala.
Ihned uvažuje o přijatelné sebevraždě. Kdysi slyšela, že někde v Asii dokázali zabíjet zvukem.
Šlo by to?
Pietně si umyje ruce od krve a jde to zjistit na internet.
