Fuj Kytíček Muž, 39 let / Třeboň!

nedávno jsem seděl ve škole a ve zvýšenější frekvenci než je obvyklé, do třídy vcházeli lidi. Je vážně zajmavý sledovat tváře oněch vstoupivších (stačí první dvě vteřiny). Je to takovej jev sám o sobě. Člověk, který vstupuje ví, že na něj všichni v tu chvíli upřou pohled. Upření je zvyk většiny lidí. Prostě spestření monotónního běhu hodiny, když někdo vchází. (Co kdyby nesl nějaký zajmavý předmět jako příliš velký prapor, květiny, kytaru, s kterou neodcházel nebo podobně..)

No a každej, vstoupvší při tom vstupu udělá něco jinýho. Někdo sklopí oči k podlaze a kouká se půl metru před sebe. Někdo přelítne třídu kvapným pohledem, někdo si hrábne do vlasů nebo strašně pomalu zavírá dveře, ikdyž k dovření chybí ještě třicet čísel (to mě teda fakt vysloveně štve). Těch variant je tolik, kolik lidí někdy někam vstupovalo. Teda určitě víc než hodně.

Daly by se podle toho určitě nějak určovat charaktery lidí.....

A to by bylo zajmavý a to by bylo zajmavý a to by bylo za......

PS: omlouvám se, že jsem na začátku nepozdravil

cau (čti: cau),

nedávno jsme s tombíkem a líbou oposumem řešili jedno dilema. Jde o to, že váháme, (teda my ne, my jsme srabi, to naše myšlenky jsou odvážný) jak pojmout život. Jsou dvě varianty, který nám přišly nějak naproti. Ta první je zlá nebo zlejší:

Chovat se  tak, aby  si člověk život užil se všim všudy (sex drogy r´n´roll). Bez ohledu na to, jestli něco posere nebo zklame. Tejhle teorii dost nahrává to, že život je konečnej a to že je možná  lákavá.

Nebo se chovat podle všeobecný morálky a mít ze sebe ne smrtelnej posteli dobrej pocit. Týhle teorii zase nahrává to, že život možná neni konečnej. To spíš podvědomě..

Nakonec vyhrál druhej způsob, ikdyž. Morálku všeobecnou jsme předělali na morálku svou.

Takže je to jenom na nás a to je asi jediný, co může vyhovovat lidem, co sou někde mezi. Stačí věřit vlastní pravdě, která může bejt někdy moc upřímná, ale ne zlá pro okolí. Thats it !

čis,

je to zvláštní věc. Mám hodně alb od hodně skupin, ale kdybych si měl vzít jen jednu z nich na cestu někam do úplnýho pryč, přesně vim, kterou. Neni to tim, že bych s ní měl spojenou nějakou chvíli, jako zamilování nebo tak. Prostě přišla sama od sebe, už ani nevim odkud. Jednou musela zaklepat na dveře a vešla. Mám na ní náladu snad vždycky a spojenený takový vzpomínky jakoby z minulýho života. Je to prostě divný.

Tak by mě zajmalo, jestli to taky tak máte. A pokud se někdo nebojí, tak ať to sem napíše

Ta moje je  Z Nietzcheho nic

Dík a majte sa