GOOD NIGHT WHITE PRIDE www.gnwp.cz

Tento článek jsem se rozhodl napsat kvůli tendencím, které považuji za problém a jež vídávám v menší či větší míře na koncertech, fórech a všude jinde, kde se projevuje přítomnost hardcorové subkultury, která se v podstatě už od jejího vzniku profilovala politicky. Ať už co se týče textů kapel, různých aktivit, kampaní a především účasti nás, co ji tvoříme a přikládáme ruku k dílu. Někdo déle, někdo intenzivněji, jiný se tolik nezapojuje. Nebudu se teď vyjadřovat k tomu, jak aktivita ve scéně vzrůstá či upadá. Hardcore byl (a dle mě stále je) rovnostářskou revoltou vůči majoritní společnosti a jejím nešvarům a zároveň také „radikalizovaným punkem“. O tom žít si po svém, na základě jiných hodnot, než je tržní síla, nebo jednání stylem „ty pro mě něco uděláš a já za to udělám něco pro tebe“.

S tím souvisí i jisté vystupování proti křivdám na jednotlivcích a menšinách, překonávání rozdílů a naopak vyzvihování znaků a zájmů, které máme společné. Příkladem by mohl být ve scéně silně viditelný postoj - odmítnutí rasismu. Co se toho týče, můžeme pozorovat různé projevy, ať už jde o hudební vyjádření, články, diskuze, přednášky, nápisy na tričkách, nášivkách, plackách či jindě, tak v prvé řadě i v činech. Což je skvělé, pokud se na věc nepodíváme z jiného úhlu.
Rasismus je forma diskriminace, kdy je jednotlivci přisuzováno určitých vlastností výhradně podle fyzických a povrchních znaků, jež jsou společné oné diskriminované skupině. Tyto tendence se i přes snahy neonacistů proniknout do naší scény daří celkem úspěšně vytlačit. Naopak tu zůstává problém jiný, na základě úplně stejného principu fungování a tím je sexismus.

Co se týče poměru žen a mužů ve scéně, stačí navštívit některý koncert a zkusit se na to zaměřit. Výsledek můžeme vidět sami a není nijak uspokojivý. Holek je ve scéně málo a odpovědnost je pouze na nás, neboť podle toho, jaké pro ně vytvoříme prostředí, se budou ve scéně pohybovat více či méně. Ne každá žena vydrží v moshi mezi partou stokilových chlapů. O to je horší, když jsou machisté a neberou na ni žádný ohled. Druhým extrémem je zase přílišná horlivost ze strany „silnějšího pohlaví“, kdy se můžou přetrhnout, aby ženě pomohli např. s laděním kytary či nesením příslušenství, neboť vychází z toho, že „to ženská nezvládne“. Případů je nepřeberné množství, třeba nemístná drzost některých lidí, jež považují za samozřejmost, že na sebe dívka nechá bez odezvy sáhnout, třeba i na intimní partie. Nebo pokud hraje výhradně ženská kapela, nezřídka ji publikum z mužské strany hodnotí nejprve na základě vzhledu a až poté co se týká dovedností hraní na nástroje a myšlenek, které chce sdělit. To se samo o sobě nejeví jako problém až do doby, kdy po ní hraje kapela výhradně mužská. A na tu chlapci v publiku nahlíží dost odlišným metrem (neříkám, že vždy, rozhodně nechci generalizovat). Tohle si často ani neuvědomujeme, neboť sexismem je společnost, která na nás působí od útlého dětství, protkaná skrz na skrz. Ze strany konzervativců je nám vtloukáno do hlav, že se žena má starat o domácnost a plodit děti (což ji pasuje do role jakési služky), zatímco muž má vydělávat peníze a živit rodinu.

Osobně trochu nechápu důvody tohoto stereotypu, nežijeme přece ve 14. století. Každý má právo na svobodnou volbu, tudíž pokud chce žena pracovat (a to třeba i tvrdě, někde na stavbě), nevidím jediný důvod, proč na ni kvůli tomu pohlížet jinak. Otázkou je pouze jediné, zda-li takovou práci zvládne a přesně to by taky mělo být rozhodujícím faktorem pro její přijetí ze strany zaměstnavatele. Opravdové schopnosti, nikoliv pohlaví, to s čím se člověk narodí, aniž by to mohl sám nějak ovlivnit. Realita je bohužel často jiná a to nejenom v otázce zaměstnání, ale právě i v hardcorové subkultuře.
Časopisů, rozhovorů nebo i  celých myšlenkových směrů (př. Riot grrrl) je opravdu spousty, informací o genderových stereotypech i reakcích na ně se dá na internetu vyhledat taky dost. Jen namátkou zmíním třeba časopisy  Přímá cesta, Bloody Mary nebo ze zahraničí fanzin Clitocore, kde se dočtete více o i sexismu ze strany žen, festival Bella Mafia ve Španělsku a další. Dále se k problému vyjadřuje mimo jiných například i Petra ze zinu Cerelitida v rozhovoru pro Kids and Heroes nebo pro Bloody Mary.

Scéna bude jen taková, jakou si ji sami uděláme. A chceme-li, aby nebyla výhradně mužskou záležitostí a aby měl každý možnost se plně zapojit, dejme jasně najevo svůj postoj. Doufám, že vás článek přiměje alespoň ke krátkému zamyšlení. Nikdo z nás asi nebude „100% čistý“ antisexista,  o to však ani nejde. Jde o to si uvědomit, k čemu svým chováním nebo mlčením přispíváme.

Inspirován tímto tématem jsem vytvořil sérii grafiky GNWP (nejen) pro holky:
(pro přístup do galerie se všemi motivy klikněte na obrázek)

Stejně jako v předešlém roce se i letos Antifašistická akce rozhodla připomenout 1. máj v jeho nepokřivené podobě a přihlásit se hrdě k jeho anarchistické a sociální tradici a původního ducha tohoto svátku rozšířit o protirasistickou myšlenku a spojit ho s osvětou a nekomerční zábavou v podání interpretů, kteří mají co říci.

Po roce se Festival proti rasismu vrátil na místo činu – Císařskou louku v Praze. Již s velkým předstihem bylo jasné, že půjde o nevšední záležitost dalece přesahující obvyklé meze. Přispěla k tomu především pestrost účinkujících, kteří reprezentovali různé hudební žánry a dorazili ze tří světových kontinentů. Příkladný byl postoj některých interpretů, kteří se aktivně zapojili do propagace celé akce. V různých koutech České republiky probíhaly benefiční akce a sbírky na finanční zajištění festivalu.

S tím, že dorazí hodně lidí, se počítalo. Že jich však bude nakonec podle odhadu majitele areálu skoro osm tisíc, čekal málokdo. Odhadovat počet lidí v členitém prostoru je vždy ošidné, nicméně podle tržeb na občerstvení, jídle, rozebraných letáků apod. je jasné, že počet návštěvníku výrazně převýšil číslo 7000. Velmi milé bylo pozorovat, že se dostavili lidé všech možných generací – od dětí v kočárku po důchodce. Je samozřejmé, že převažovali mladí lidé a to zdaleka nejen z HC/punkové subkultury, ale i teknaři, hopeři, hippies, fotbaloví chuligáni, psychobillisté, lidé s emo ofinami ale samozřejmě i takoví, na kterých nebyla na první pohled vidět jakákoli subkulturní příslušnost. Naštěstí byl prostor pro festival oproti minulému ročníku podstatně rozšířen, takže nedošlo k problémům s místem. Přijeli jednotlivci a skupiny z ČR a nechyběli ani návštěvníci ze Slovenska, Polska, Německa, Rakouska, Řecka, Ruska a dalších zemí. Není nadnesené tvrdit, že se z MAY DAY stala mezinárodní událost.

Zábava i osvěta
Hudební stránku festivalu zajišťovala dvě pódia a sound systém Cirkus Alien s podporou Groupe Guma Guar. Na velmi dobře ozvučeném hlavním pódiu se vystřídaly ve vymezených časech skupiny Edelweiss Piraten, Green Smatroll, La Fraction (Francie), PSH, Envy (Japonsko) a Propagandhi (Kanada). Druhé podium se nacházelo ve stanu a vystoupily na něm PNS, Roxor, Sporto, Brutal Knights (Kanada) a Lara 303. Není pochyb, že každý si přišel na své a kapely si svou produkci užívaly stejně dobře jako jejich fanoušci.

Na programu ale nebyla jen zábava. Kdo chtěl, mohl v rámci „Politického stanu bez politiků“ navštívit přednášky Boba Kuříka (Zapatisté), Ondřeje Slačálka (Anarchismus pro 21. století?) Antifašistické akce (Antifašismus a vše kolem něj), Kolektivně proti Kapitálu (Krize a dělnická třída v ČR), Freedom not Fear (Jak se dělá politika zdola? a Jaká práva občanů stát aktuálně ohrožuje nejvíc?) a workshop Homofobie a (anti)fašismus. Návštěvníci měli možnost shlédnout výstavu „Oběti neonacismu po roce 1989 v ČR“, upravenou pro účely festivalu, nebo informační panely o antifašistické praxi.

Samozřejmostí May Day festivalu byla i účast spřízněných organizací a alternativních médií, mezi nimiž jmenujme například Československou anarchistickou federaci, Anarchofeministickou skupinu, časopisy A-kontra a Bloody Mary, Kolektivně proti kapitálu, projekt Realita.tv, kolektiv Krtkovy kolony, Food not Bombs, squat Milada nebo Mob Action. Tyto skupiny se prezentovaly svými stánky, výstavami, letáky apod. Nechyběly ani stánky nezávislých distributorů s hudebními nosiči či oblečením. Prezentovaly se zde i dva tetovací salony, které berou jako přirozenou věc přihlásit se k myšlenkám antifašismu. Navštevníci si mohli odpočinout u čaje v orientálně laděné čajovně, u stánku s fairtrade zapatistickou kávou nebo pochutnat na točené veganské zmrzlině. Na festivalu se podávalo výhradně bezmasé jídlo (když nepočítáme stánky provozovatele areálu), přičemž naprostá většina byla veganská, což jen ukazuje, že anarchisté a radikální antifašisté o osvobození zvířat planě nemluví, ale jednají.

Na své si přišli i rodiče s dětmi. Pro ty nejmenší byl vyhrazen prostor s hračkami, houpačka a nafukovací hrad. Pískoviště z technických důvodů tentokrát bohužel nefungovalo, za což se omlouváme.

Jiný svět je možný

Své vlastní poselství přinášela i samotná forma, jakou byl festival organizován. To znamená na nekomerčním základě, bez reklam a sponzorů, v duchu DIY principů. Celá akce byla financována na základě sbírek a benefitů. Vstup na festival byl zdarma. Když se někdo chtěl spolupodílet na nákladech, mohl přispět do improvizované kasičky u vstupu. Kapely zahrály jen za cesťák a jídlo. Všichni z realizačního týmu a od stánků (když nepočítáme stánky provozovatele areálu) pracovali zdarma.

Z hlavního pódia nezaznívala jen hudba, ale také několik antifašistických projevů či slova členky ČSAF o kořenech prvomájové tradice. Navíc každému příchozímu byly u vstupu nabídnuty letáky Antifašistické akce. Politický přesah festivalu byl tedy jednoznačný.

Podle ohlasů jak z řad organizátorů tak i návštěvníků, byl průběh festivalu vynikající a bezproblémový, když nepočítáme úraz, kdy si jeden návštěvník nešťastnou náhodou zlomil nohu, nedostatek stanů, který se ale nakonec podařilo uspokojivě vyřešit a informační chaos mezi pořadateli, který nakonec zapříčinil, že z pódia nezazněl projev skupiny Kolektivně proti kapitálu. Potěšující je také skutečnost, že naprostá většina účastníků respektovala zákaz focení. May Day měl i ten rozměr, že se zde setkávali lidé, vytvářely se nové kontakty, což bude mít bezesporu vliv na dynamiku antifašistického hnutí. I když organizačně stál festival mnoho sil, jeho pozitivní atmosféra nám rozhodně vlila do žil další energii, kterou využijeme v pokračujícím boji proti všem formám útlaku.

Takže, jaký byl letošní ročník festivalu proti rasismu? Oproti loňsku přibyla druhá stage, přednáškový a promítací stan. I letos se festivalu zúčastnilo velké množství lidí, řekl bych, že ještě o něco víc než loni. Pozitivní bylo, že přišlo i mnoho lidí, kteří by jinak asi na akci podobného charakteru v klubovém podání nebo na nějaký průvod či demonstraci nepřišli, takže jeden z hlavních cílů tohoto festivalu - přilákat na akci i “širší veřejnost”s tím, že tito lidé pak mají možnost seznámit se s antifašistickým a anarchistickým hnutím a jeho myšlenkami přímo a udělat si vlastní názor - se pořadatelům podařil splnit na výbornou. Hudební výběr byl opravdu různorodý, mě osobně asi nejvíc zaujali La Fraction (hlavně druhá část koncertu), PSH, výborný bordel předvedli Brutal Knights a třešničkou na dortu byli japonští Envy, skvělý post - hardcore zahraný s plným nasazením a parádou. Určitě by seznam byl ještě o něco delší, kdybych stíhal chodit na každou kapelu.

Co se týká občerstvení , tak na výběr bylo velké množství vegetariánského a veganského jídla, na pití pak bud pivko nebo nějaké to nealko. Stejně jako loni nechyběli distra, politicky zaměřené info stánky (antifa, realita tv, čsaf, a-kontra, freedom not fear, anarchofeministická skupina a plno dalších), tématicky zaměřené trička a placky, tetovací stan a pro mladší účastníky festivalu i skákací hrad.
No a stejně jako loni byl vstup dobrovolný. Tady by se mohla nabízet otázka, jestli to není jen laciný tahák jak přilákat co nejvíc lidí a udělat dojem ve stylu “to sou hodní anarchisti, oni nám dokonce uspořádali festival zadarmo”. Já si ale myslím, že jádro pudla je trochu v něčem jiném. Nejde jen o to udělat festival zadarmo, ale ukázat, že je možné (i v dnešní době) uspořádat akci, kde budou na prvním opravdu především principy a myšlenky, kvůli kterým se ona akce pořádala. Že je možné se do velké míry vymanit z “diktátu peněz” a ony nezbytné náklady redukovat opravdu jen na to nejnutnější, například díky dobrovolné výpomoci lidí jak s pořádáním festivalu, tak třeba s vypůjčením aparatury, světel atd. Díky tomu, že všechny vystupující kapely hrály zadarmo, popřípadě jen za pokrytí nákladu na cestu.
Jediný věci co mně trochu vadily bylo, že později k večeru už byl celkem problém s obrovskými frontami na pití, takže pokud jste si nevzali vlastní, mohli jste v nich strávit klidně i 20 minut, čímž se člověk ochuzoval o zajímavé filmy, kapely. No a taky byl trochu problém s přednáškovým stanem, kde jakoukoliv slyšitelnost mimo stan (a tam se vešlo tak cca 30-40 lidí), spolehlivě válcovala produkce ze soundsystému.
Každopádně ani v nejmenším nelituju, že jsem se zúčastnil. Skvělá atmosféra a prostředí, vztyčený palec organizátorům festivalu i všem účinkujícím, vztyčený prostředníček organizátorům akce v trochu jiném duchu, která se konala stejný den na druhém konci D1a doufám, že za rok opět na Císařské louce.