Už několik týdnů jsem v zajetí krásné hebrejské písně. Lze ji nalézt i v Sefardštině jako Moreniku. Vypráví o kráse a lásce ke tmavé dívce.
Tady v podání pro srovnání, - můj oblíbený Avishai, ženská síla Avivit a jedna přenádherně živelně tradiční verze:
Vypravila jsem se do Strašnického divadla na představení indického kathaku skupiny DAMARU. Jejich hudebníci - Elena Kubíčková a Tomáš Reindl, zde křtili své CD spolu s hostem, indickým tablistou Avigitem Gosvámím. Tancem k tomu zpívaly dívčinky z Damaru a Anežka s maminkou. Tanečnice se hluboce soustředily na kroky a jen občas bleskly úsměvem - jejich dle tváře - mateřsky laskavá učitelka se mile usmívala pořád. Jistě také proto, že viděla svou dceru po dlouhé době studií tohoto tance v Dilí - a Anežka tančila velmi krásně precizně a plná radosti. Tak se mi zdálo...
Bylo mi moc líto, že se to nemohu zkusit naučit, když mám ve stejnou dobu, kdy jsou
jejich kurzy jinou aktivitu. Nu, nedá se sedět na dvou židlích, že jo.
Být divákem tance vždy znamená také tančit, i když jen uvnitř - a to se počítá :-) stejně jako být posluchačem zpívajícího hlasu - vedeného křehce zevnitř, nebo i hluboce prožívané vyluzování tónů a rytmů skrze nástroje. Myslím ale, že právě ono prožívání je ten spouštěcí mechanismus sdílení prožitku - jako zrcadlem ? nebo možná díky našemu jindy neuvědomovanému neoddělení... ???
Hudba byla také velmi kvalitní ač bylo vidět, když se chopil svého nástroje Avijit - že je pořád co se učit, to je prostě to riziko pozvat si takového profíka na koncert ;-). Hrál celou bytostí, pohrával si s rytmi právě tak, jakoby to byla jeho řeč, kterou nám cosi vypráví. Nejdřív představil význam slova Damaru - názvu taneční skupiny (znamená to totiž dvoublánový buben, který rozeznívá kulička na provázku - ten,jehož zvuk počánal tvorbu světa... moc dobrý název pro tyco tančí klasický indický kathak - aspoň myslím) a v další asi improvizované skladbě si popovídal s hostiteli a jejich nástroji. Jak jsem říkala, dobré to sousto...
Ve studentském klubu UK v Celetné probíhá právě výstava vybraných studentských výtvarných prací ze soutěže o cenu sv. Lukáše. Již pátý ročník co umožňuje aktivním tvůrcům z řad studentstva zakusiti trochu toho uměleckého sebevědomí - kultivovaným vystavením a kritickým oceněním svého díla.
Na vernisáži po dlouhém proslovu šéfa katedry výtvarné výchovy přepodivuhodně mile narušované akcí tří studentů VV-ZUŠ nám zazpívala svýmy vícehlasy z hrdla jediného Looprem vyzbrojeného Ridina Ahmed. Jsem moc ráda, že jsem ji viděla naživo. Krásně to znělo - i ona celá zněla a byla krásná.
tento ročník bych charakterizovala jako kvalitativně velmi vyrovnanou skupinu evidentně dosti zodpovědných mladých tvůrců. Možná proto si krásné druhé místo odborné poroty získal výrazně vačnívající správně ironický i ulítlý videošot IKONA trojice - Marie, Víťa, Olinka... a holky se bavily sami na sobě stejně dobře :-) Tak něco o odívání intelektuální elity národa - krásných to vysokoškolaček.
První místo získal rozměný olej Ptáci citlivého i svěžího malířského rukopisu Silvie Veberové (teď promiň Silvo, že Tě píšu možná se špatným W-V??).
