Itawa Žena, 40 let / Praha/Plzeň aj.

V standartně přetopeném Náprstkově muzeu bylo dnes kupodivu dýchatelno. V lednu bude končit nynější výstava indiánských sítotisků ze severozápadní kulturní oblasti  a ta mě právě lákala. Své mýty mají pod kůží a i když je evidentně dobře živí, berou je pořád dost vážně na to, aby skrze ně zobrazili svou rodinu a vyjevily vztahy, které mezi sebou mají. Možná jejich soukromí chrání právě grafická forma, které nejsme my zde schopni prvoplánově porozumět. Technicky jsou to skvěle vyvedená síta, která se někdy příliš utápějí v dekorativnosti. Mě osobně nejvíce zaujala práce Clarence S. Millse. Soudě podle vystavených kusů - on se tou dekorativností nenechal unést natolik aby pohřbil monumentalitu znaku, jaký jejich tradiční formy nabízí.

Noc, dlouhé a křivé schody a kolem parku k střešovickému avengelickému kostelu - tam byl koncert.

Agnes Kutas - housle a zpěv a Tomáš Žižka na znějící kořen. Vcházela jsem s míněním, že uslyším didgeridoo a ono nee - opravdu to byl kořen. Krásný dramaticky vystupující do prostoru, tak jak to umí jen těla stromů. Taková věc může napadnout jen výtvarně myslícího člověka :-). Agnes zpívala často maďarsky, na jejím výrazu bylo vidět jak hluboce se jí ta hudba týká. V duchu jsem si říkala, že určitě musela projít nějakým folklorním souborem. I melodika tím byla ovlivněna. S hlasem zacházela citlivě a používala mnohé jeho barvy. V jejich kořeni se ozývalo spoustu zvuků, stačilo jej táhnout po zemi, rytmicky na něj tlouci nebo ho jen hladit. Všechno bylo přes kabel slyšet.

Bylo to poetické - hodně o básních co si lidé schovávají do sebe. I na vystupujících byla vidět taková zvláštní ostýchavost, jakou mnozí, co se dlouho ukazují ztratí. bylo to milé, melancholické i vášnivé propojené se zemí.

Zvučné housle, křehká linka hlasu a až scénicky zajímavá hra na kořen.

Jediné co bych mohla vytknout byla určitá občasná rytmická nesehranost páru, ale to klidně odpustím - mnohdy to připomínalo minimalistické fázové posuny:-) A navíc, toto byl jejich druhý společný koncert tak  proč se svazovat schématy. U této žité básnivé hudby by to bylo stejně jen na škodu.

Diana W. měla výstavu v ústavu makromolekulární chemie, na takové chodbičce - nasměla jsem chybět. Byla to její after Čína. Má nápady dumavé i veselé, inu když člověk někde dlí rok, ať je to sebevíc daleko, nakonec stejně vystoupí z úžasů a musí dumat...

Samé skvělé nápady!..., mě tedy nejvíc dostala naše brokátová vlajka, kterou posílala poštou z Číny do svého ateliéru na UMPRUMku. Už z minulé výstavy si pamatuji, jak mě nadchla její serigrafie "poezie zeleného čaje", která využívá forem stočených čajových lístků tak, aby připomínaly sloupce východního textu.